Valeriin úhel pohledu

Stará žena mě táhne úzkou, průvanem profukující chodbou a strčí mě do stísněné, potemnělé místnosti. Padne na kolena, její mozolnaté prsty šátrají po těžkém železném klíči. Zámek cvakne. Pálící stříbrné okovy spadnou z mých pohmožděných zápěstí a sedřených kotníků a dopadnou na dřevěná prkna podlahy s tupým žuchnutím.

Mou zbitou postavou se přežene obrovská vlna fyzické úlevy. Mnou si zpuchýřnatělé, zanícené maso a nasávám hluboké, trhané nádechy do hořících plic.

Starší žena se zvedne a její vrásčitá tvář je nečitelnou maskou. Její tón se stane mrazivě praktickým. "Zůstaneš v této místnosti, dokud tě Alfy znovu nepředvolají," prohlásí a oprašuje si špínu ze sukně. "Varuji tě. Nezařídili žádné zásoby na tvé živobytí. Žádné jídlo. Žádná voda. Pokud chceš jíst, musíš si najít práci po celém území, abys se uživila."

Otočí se na podpatku a odchází a zavírá za sebou těžké dveře. Zámek zapadne na místo se zvrácenou definitivností.

Jakmile se nad malým prostorem rozhostí dusivé ticho, pohltí mé myšlenky hlodavá nejistota. Žaludek se mi stáhne do bolestivého uzlu. Tito boreální Alfové jednají s hlubokou, osobní záští. Dívají se na mě jako na špínu, obviňují mě z nevýslovných činů a tvrdí, že nás otec před lety představil. Nic z toho nedává smysl. Otec mě držel pod zámkem, skrytou před světem.

Má mysl se vrací do Meridie. Můj domov. Můj lid. Bez vůdce, který by chránil hranice, leží má bohatá, úrodná území bezbranná. Tito valkinští Alfové jsou nemilosrdní. Nebo hůř, jiné agresivní smečky toulající se po Orientu a Okcidentu by mohly snadno vpochodovat a obsadit území. Jsem uvězněna tady na mrazivém Severu, zbavena své moci, zatímco můj odkaz visí na vlásku.

Zlomyslný hlad, který se mi drápe do vnitřností, mě vrací zpět do reality. Ta bolest je příliš silná, než aby se dala ignorovat. Nemůžu tady jen tak sedět a nechat je, aby mě vyhladověli k poslušnosti.

Zpozoruji obyčejný, hrubý kaftan, který stará žena odhodila na židli. Natáhnu volnou látku přes své třesoucí se tělo, hrubý materiál mě škrábe na zneužité kůži, a otevřu zamrzlé okno. Mrazivý noční vzduch mě kouše do tváře a bičuje skrz můj tenký kaftan, ale vyklouznu do tmy, hnaná čistým, zvířecím pudem k přežití.

Chlad mě štípe do bosých nohou, jak se plížím stíny území boreální smečky. Hrdlo mám jako brusný papír. Natáhnu se, ulomím šikmý rampouch z okraje střechy a přejedu mrazivým ledem po popraskaných rtech. Rozpuštěná voda utiší má vyprahlá ústa a dodá mi akorát tolik síly, abych se mohla dál prodírat hlubokým sněhem.

Přejedu pohledem tiché nádvoří. Blízko okraje temného lesa se pod vahou drobných červených brusinek prohýbá hustý keř. Sběhnou se mi sliny. Vyrážím k zasněženým větvím, nakukuji přes rameno, abych se ujistila, že z kamenných strážních věží nedohlížejí žádní strážci.

Zmrzlými prsty trhám trpké bobule. Nervózně se cpu a cpu si hrsti do pusy. Hořká šťáva mi barví rty a jazyk, ale dutá bolest v břiše konečně otupí. Sním každičkou zralou bobuli, na kterou dosáhnu, a schraňuji ten malý příval energie.

S vědomím, že pokouším štěstí, spěchám zpět do svého vězení. Prodírám se otevřeným oknem a modlím se, aby neúnavný, čerstvý sníh zamaskoval mé zběsilé stopy, než se rozední.

Sedím na okraji tvrdé matrace. Zdrcující tíha mé izolace se usazuje hluboko v kostech. Nutkání složit se a plakat se mi sápe po krku, přesto odmítám nechat slzy kanout. Přežiju to.

Za úsvitu se odemknou dveře. Vydám se ven na mrazivé území smečky, odhodlaná hledat práci a vydělat si na jídlo.

Ve chvíli, kdy vstoupím na hliněné cesty, se atmosféra změní. Nespočet odsuzujících, zlostných očí sleduje každý můj krok a pálí mi díry do zad. Členové smečky přeruší své ranní práce, upustí sekyry a košíky, aby otočili hlavy a zírali na mě se syrovým, nefiltrovaným nepřátelstvím. Ostrým vzduchem poletuje šepot, jízlivý a posměšný. Nikdo se mnou nemluví přímo. Nikdo mi nenabídne ani jednoduchý pozdrav. Alfy vydali jasný rozkaz celé smečce, aby se mi vyhýbali. Tato vynucená sociální izolace je fyzická zbraň.

Spolknu hrdost a přistoupím k rušné kovářské dílně. Urostlý majitel si mě všimne poblíž svých nástrojů. Jeho tvář se zkřiví do zlomyslného úšklebku a zamává těžkým kladivem a odežene mě s otevřeným opovržením.

Zkusím pekařství. Žena za pultem mi bez jediného slova zabouchne dřevěné okenice před obličejem.

U stánku krejčího prosím o příležitost, zoufale nabízím, že zametu špinavé podlahy za jedinou kůrku ztvrdlého chleba nebo misku zbytků. Kupec mi plivne k nohám a ukáže směrem k cestě. Každý jeden majitel mě odmítá.

Zbavená vlka, jsem bezmocná. Nemohu se přeměnit. Nemohu běžet do drsného, nemilosrdného boreálního terénu lovit divokou zvěř. To záměrné vyhladovění funguje. Vyčerpaná a poražená, se svaly bolavými od pronikavého chladu, jsem nucena se stáhnout do svého stísněného pokoje a šetřit uvadající energii, abych se mohla pokusit o další půlnoční shánění potravy.

Otevřu dveře a ztuhnu.

Na opotřebované posteli zlověstně čeká malá hromádka těžkých, pergamenem vázaných právních dokumentů.

Zatají se mi dech. Přistoupím blíž a ruce se mi třesou, když zvedám vrchní list. Srdce mi spadne až k nohám, když přejíždím očima hustý formální text.

Zírá na mě zfalšovaný oddací list. Černý inkoust neodvolatelně spojuje mé jméno se třemi boreálními Alfami.

Žaludek se mi sevře. Proletím zbývající stránky. Vedle falešného povolení k sňatku jsou závazné právní dokumenty potvrzující neodvolatelný převod mého celého dědictví. Oficiální razítka označují legální krádež mého majetku, mého bohatství a mého suverénního panství Meridie.

Horké slzy mi stékají po tvářích. Samotný rozsah zrady mě zasáhne jako fyzická rána do hrudi a ukradne mi vzduch z plic. Zvrácená obvinění, brutální věznění, záměrné vyhladovění – to všechno byla chladnokrevná, zvrhlá hra s cílem zlomit mou obranu. Jsem pro tyto bezcitné Alfy jen pěšák. Zabrali si mě jen proto, aby mě zbavili práva podle narození, ukradli můj rodový domov a vymazali mou identitu z map území. Nyní vlastní moje úrodné pozemky. Vlastní můj titul. Vlastní mě.

Mírné zaklepání mě vytrhne z mého zármutku.

Vyjeknu a upustím prokleté papíry na matraci. Spěšně si otřu mokré slzy z tváře a donutím třesoucí se ramena, aby se zklidnila. Zhluboka se nadechnu a otevřu těžké dřevěné dveře.

Stará žena stojí na potemnělé chodbě. Nemluví, ale tiše drží v rukou malou krabici a pletený košík.