Valeriin úhel pohledu

Otevřu těžké dřevěné dveře o něco víc. Stará žena s laskavýma očima překročí práh a přinese s sebou nápor studeného vzduchu. Uzavřu své rysy do prázdné, tiché masky, zoufale v sobě pohřbívám čerstvou zradu a bolest rvoucí mi vnitřnosti. Zfalšované právní dokumenty leží jako prokletí na mé matraci, ale já odmítám dát najevo svá muka. Okamžik mě studuje, její pohled je plný smutku, který nechci brát na vědomí.

Podává mi malou, opotřebovanou dřevěnou krabici. Uvnitř je čistý balíček složeného oblečení. "Tady," zamumlá. "Patřily mé dceři. Už tu není, takže si je můžeš nechat."

Její hlas je klidný, ale protkaný těžkým, nepopíratelným smutkem. Zaváhám. Mé boty jako by byly přilepené k podlaze. Hluboký, dusivý pocit bezcennosti ukotví mé nohy. Otevřu ústa, abych dar odmítla, ale její oči změknou upřímnou empatií. Přistoupí blíž a pevně mi vtiskne krabici do rukou.

"Prosím," trvá na svém a její tón nenechává prostor pro argumenty. "Je kruté nechat mladou dívku pykat za hříchy jejího otce. Nebudu tu jen stát a dívat se na to. Prosím, nech mě ti pomoct."

Zamrkám a vstřebávám její tichou sílu. Ona jasně ví, v jakém pekle jsem uvězněna. Než stačím zpracovat váhu jejích slov, zvedne z paže pletený košík. Bohatá, slaná vůně teplé polévky zasáhne můj nos, a můj prázdný žaludek se zkroutí v křeči zoufalého, prázdného hladu.

"Je tu čerstvý chléb, teplá polévka a horký čaj v termosce," pokračuje. "Zítra můžeš přijít pracovat do mého bylinkářství. Nemůžu ti platit mzdu. Ale slibuji, že budeš mít co jíst a oblékat."

Práce. Jídlo. Čisté oblečení. Je to obrovské, životně důležité záchranné lano hozené do mrazivého temného oceánu, ve kterém se momentálně topím. Hrdlo se mi stáhne. Nemohu najít slova, kterými bych promluvila, a tak jí věnuji jediné, hluboké kývnutí hlavy v němém vděku.

Když nakonec vyklouzne ze stísněného pokoje, klesnu i s košíkem na tvrdá podlahová prkna. Odtru si kus křupavého chleba a loknu si z termosky. Uklidňující teplo čaje mi klouže dolů bolavým hrdlem. Je to první záblesk fyzického pohodlí, který jsem po dnech pocítila. Žvýkám chléb a hledím na právní dokumenty rozházené po mé posteli. Ty tři Alfy mi ukradly dědictví v Meridii. Uvěznily mě ve zfalšovaném manželství, aby mi legálně ukradly půdu a zbavily mě titulu. Dobře. Mým jediným zbývajícím cílem je absolutní přežití v této mrazivé pustině.

Příštího rána mi jemná ruka zatřese ramenem. Stará žena mě budí ještě před východem slunce. Vycházíme do brzkého boreálního rána a míříme k jejímu obchodu. Mrazivý vzduch mi štípe obnaženou kůži. V polovině cesty přes zamrzlé nádvoří je zahlédnu. Tři Alfy se vracejí od hranice lesa. Čelist se mi okamžitě zatne. Narovnám ramena, zvednu bradu a svůj pohled upírám strnule před sebe. Aktivně odmítám uznat jejich existenci byť jen letmým pohledem. Procházím rovnou kolem nich, udržuji si svůj vzdor a s muži, kteří mi zničili život, zacházím jako s prázdným vzduchem.

Dorazíme k jejímu obchodu na okraji osady. Je to jednoduché, zemité útočiště. Těsný prostor naplňují syté vůně vlhké hlíny z hrnkových rostlin a svazků sušených bylin. Stojím poblíž pultu a sleduji, jak třídí sušené listy do skleněných nádob. Pohybuje se v těsném prostoru s důvěrnou obeznámeností. Nedívá se mi na ruce, ani se mi nepokouší dát žádný úkol.

V mysli mi secvakne pravda. Vlastně nepotřebuje žádnou asistentku. Práce je jen tichá, velkorysá výmluva, jak mě udržet v bezpečí a skrytou před nepřátelskou smečkou venku. Toto uvědomění silně zatahá za mé zničené srdce a poskytne mi prchavý, křehký pocit míru.

Ale než se můžeme plně usadit do rytmu dne, zablokuje dveře stín.

Dovnitř vstoupí mladý chlapec. Má sytou hnědou pleť, jemné vlnité vlasy a nápadné modré oči. Na boreálním území vypadá naprosto nepatřičně, ale jeho postoj je strnulý.

"Alfy si tě předvolávají," informuje mě. Jeho tón je zdvořilý, přesto pevný.

Krev mi v žilách ztuhne na led. Ohlédnu se na starou ženu. Venuje mi pomalé, povzbudivé kývnutí. Přinutím své olověné nohy k pohybu, vystoupím z bezpečí bylinkářského pultu, abych ho následovala.

Vede mě přímo do hlavní budovy smečky. Vystoupáme do osobních obytných prostor Alfů. Otevře dvoukřídlé dveře a uvede mě hluboko do velkolepého, rozlehlého apartmánu. Velmi se to liší od strohého pokoje, který jsem viděla poprvé. Tento sdílený obytný prostor je obrovský, zdobený těžkými kožešinami a tmavým dřevem. Na jedné straně místnosti se tyčí troje zavřené dveře, které zřetelně označují oddělená území tří Alfů.

Chlapec mi věnuje krátký, nevinný úsměv, otočí se na podpatku a odchází. Těžké dveře se za ním s tupým žuchnutím zavřou.

Stojím úplně sama uprostřed toho tichého, zastrašujícího prostoru. Ostrá úzkost se mi drápe na hrudi a krade mi dech. Srdce mi buší do žeber. V mysli mi probliknou padělané oddací dokumenty. Zákonný nárok, který teď mají na můj život. Projede mnou chladný, násilný třes při děsivé myšlence, co toto předvolání znamená. Konzumace. Drsná realita tří brutálních mužů, kteří se dožadují toho, aby mě ošukali, čekajících, že mě svléknou donaha, roztáhnou mi nohy a vrazí své ptáky do mé kundy, aby tak zpečetili krádež mého území.

Sevřu ruce v pevné pěsti, zabořím si nehty do dlaní, až kůže téměř praskne. Mé vnitřní odhodlání ztvrdne na nerozbitný kámen. Budou mi muset zlomit vaz a zabít mě, než dovolím jedinému z nich, aby se mě dotkl.

Zůstávám přikovaná k podlaze, ve strašlivém napětí čekám na to, co se mnou Alfy zamýšlejí udělat.