Pohled Valerie

Těžké dvoukřídlé dveře se rozletí a roztříští tiché napětí. Dovnitř rázně vejde černovlasý valkinský alfa. Jeho boty temně duní o tmavá dřevěná prkna podlahy. Kráčí přímo ke mně, z jeho vražedného pohledu doslova odkapává jed.

Neztrácí čas zdvořilostmi. Jeho ostrý zrak přelétne po mých zemitých šatech.

"Kdo ti dal to oblečení?" vyštěkne. Jeho hlas zní jako drsné štěknutí, které se odráží od stěn.

V hrudi mi vzplane panika, ale potlačím ji. Pomyslím na tu milou stařenku, která třídila sušené listí, na křehké bezpečí jejího obchůdku. Riskovala své postavení, aby mi nabídla alespoň špetku důstojnosti. Nedovolím, aby se jí dotkl jeho hněv. Narovnám ramena, pohlédnu mu přímo do jeho jedovatých očí a seberu každou špetku vzdoru, které jsem schopná.

"Ukradla jsem ho," odpovím a držím bradu vysoko.

Zatne čelisti. Jeho výraz se promění v temnou, kypící zuřivost. Než stačí rozpoutat jakýkoliv brutální trest, který právě vymýšlí, těžké dveře se znovu otevřou.

Do místnosti vejdou zbylí dva alfové. Strkají do sebe rameny, smějí se a sdílejí tiché poznámky, jako by má existence nebyla ničím víc než jejich soukromým vtipem.

Muž se špinavě blond vlasy zaslechne konec mého vzdorovitého přiznání. Propálí mé vypůjčené oblečení pronikavým pohledem. Jeho pohlednou tvář zkřiví krutý úšklebek, těžký odkapávajícím opovržením.

"Nezapřeš, že jsi dcera svého otce," rýpne si.

Horký vztek mocně přebije strach, který mi stoupal do krve. Odmítám je nechat přepisovat odkaz mé rodiny přízemními pomluvami.

"Můj otec může být leccos, ale zloděj to není," oplatím mu úder. Nedovolím jim vykreslovat ho lacinými, špinavými tahy.

Černovlasý muž udělá výhrůžný krok vpřed. Vzduch kolem něj jiskří nebezpečnou alfskou dominancí. Jeho tvář zlověstně potemní.

"Ať to bylo naposledy, co jsi odmlouvala," varuje mě. Jeho hlas klesne do mrazivě hluboké, nebezpečné oktávy, která mi rezonuje v hrudi.

Kousnu se do vnitřní strany tváře a spolknu zbytek svých ostrých odseknutí.

Ti tři projdou kolem mě a udělají si pohodlí na plyšové pohovce v salonku. Rozvalí se na těžkých kožešinách a pózují jako arogantní králové pořádající slyšení.

Blonďák si opře paži o opěradlo pohovky. "Myslím, že tahle žena vyžaduje přísnou disciplínu. Všechno to tvoje údajné kurvení v minulosti ti dodalo až příliš velkou drzost. My nejsme jako ti obyčejní pobudové, před kterými roztahuješ nohy, Valerie."

Z jeho hrubé urážky se mi zvedne žaludek. Než můj mozek vůbec stihne zformulovat odpověď, promluví stříbrovlasý alfa. Jeho hlas nese nezpochybnitelnou váhu konečného rozsudku.

"Odteď budeš spát tady na pohovce."

Zalije mě čirá hrůza. Děsivá představa, že budu každou jedinou noc fyzicky uvězněna v téhle obrovské místnosti se třemi dominantními, nepřátelskými muži, mi bere dech. Čekala jsem zatuchlý žalář nebo studenou železnou klec. Nečekala jsem, že mě budou držet na očích ve svém společném obývacím prostoru.

Zoufalá ze sebe přes svíravý pocit, který mi drtí hrdlo, vytlačím slova. Upouštím od svého nepřátelského obranného postoje a modlím se, aby měli alespoň špetku slitování.

"Proč byste mě chtěli mít tady, v téhle místnosti, s vámi?" zaprosím, hlas se mi proti mé vůli lehce zlomí. "Vzali jste mi všechno. Zabrali jste mé území. Jen mě nechte v klidu jít. Nevrátím se do Meridie. Slibuji."

Zní to jako logická, spravedlivá prosba. Kdyby mě pustili na svobodu, vyřešilo by to problém pro všechny.

Blonďák pomalu zavrtí hlavou. Vstane z pohovky, jeho pohyby jsou rozvážné a predátorské. Přejde prkna podlahy a vstoupí intimně blízko do mého osobního prostoru, až cítím sálavé teplo jeho dechu, jak se mi otírá o kůži.

"Obávám se, že to nemůžeme udělat, ani kdybychom chtěli," zamumlá. V jeho tónu je krutá, neústupná jistota.

Nakloní se blíž. "Patříš nám, Valerie. Ačkoliv ses pošpinila a žila lehkovážně... Osud tě přesto předal do našich rukou."

Jeho slova nedávají absolutně žádný smysl. Srdce mi zběsilým, bolestivým rytmem buší do žeber.

Jeho hlas klesne do nebezpečného, zahořklého šepotu, který se odráží do ztichlých koutů místnosti.

"Jsi naše osudová družka, Valerie."

To obrovské odhalení mě udeří do hrudi jako fyzická rána. Z plic se mi vytratí vzduch. Rozklepou se mi kolena. Osudová družka. Předurčena třem alfům, kteří právě dobyli můj domov a dívají se na mě jako na špínu zašlapanou pod jejich botami.

Blonďák sleduje, jak šok rozbíjí mou vyrovnanost. V očích mu hoří tichý, doutnající vztek, když mi vysvětluje tu brutální realitu.

"Nemůžeme tě jednoduše odmítnout," vyprskne a jeho zahořklost vyplní ten úzký prostor mezi námi. "Přerušení takového pouta by vážně oslabilo naši sílu alfů. Zničilo by to naši magii, naši sílu. Jsme s tebou svázáni."

Po tvářích mi stečou horké slzy. Ta děsivá, nevyhnutelná pravda se mi těžce usadí na ramenou a tlačí mě do podlahy.

Valkinští alfové nikdy neodmítnou své družky, aby si zachovali svou sílu. Raději by družku, kterou opovrhují, navždy zavřeli, než aby se vzdali jediné kapky své moci. Prastarý zákon je svazuje, ale mě vězní.

Jsem jejich osudová družka. Jsem jejich slabost.

Což znamená, že mě nikdy, ale opravdu nikdy nenechají odejít.

Můj osud je zpečetěn a zamyká mě do noční můry, ze které se nedokážu probudit.