Pohled Valericy

Odelia zaklapla pusu, až jí v napjatém tichu cvakly zuby o sebe. Stáhla se do stínu klenutého kamene a pohled sklopila k dlažebním kostkám. Dál se nehádala. I bez toho, abych promítala svou auru Alfy, jasně cítila neochvějné odhodlání, které mi sálalo z kostí. Nebyla jsem na ni naštvaná. Byla to Omega, vychovaná v jemné, chráněné náruči naší staré smečky, daleko od brutální politiky našeho druhu. Nechápala tu prastarou hrdost, která mě poháněla. Ale jako vlčice zrozená z čisté krve Alfy jsem si musela stát za svým. Vydržela bych jakékoli ponížení, jakoukoli fyzickou zátěž, abych si zajistila cestu vpřed.

Čas se natáhl do vyčerpávající, neúprosné věčnosti. Čekaly jsme pod spalujícím podzimním sluncem před kolosálními branami paláce. Žár rozpaloval kámen pod našimi botami a vysílal do vzduchu tetelící se vlny. Po páteři mi stékal pot a lepil mi košili na kůži. Svaly mi z toho, jak jsem měla celé hodiny zablokované klouby, křičely bolestí, ale odmítala jsem uvolnit svůj strnulý postoj.

Konečně těžké železné panty zaskřípaly. Tyčící se dveře se pootevřely a vrhly na nádvoří dlouhé temné stíny. Z přítmí podloubí se vynořil Beta Lucius. Jeho karmínová kápě se ve stojatém vzduchu mírně vlnila. Zastavil se pár kroků od nás a věnoval nám upjaté, formální kývnutí.

„Valerico,“ oznámil Lucius a jeho hlas se nesl přes prázdné nádvoří. „Lykan Theron tě nyní přijme.“

Moje unavené svaly zalila vlna hluboké úlevy. Dusivé čekání skončilo. Vděčně jsem na Betu přikývla, ignorovala ostrou bolest ve ztuhlých nohou a následovala ho dovnitř.

Překročila jsem práh a vstoupila do jeskynních hlubin paláce. Spalující sluneční žár v mžiku zmizel a nahradil ho ledový chlad, který se mi vsákl přímo do morku kostí. Každičký krok mi připadal těžší než ten předchozí. Kráčela jsem do samotného epicentra panovnické moci. Děsivá váha feromonů králova dračího dechu visela ve vzduchu hustě a vytlačovala mi kyslík z plic. Má vnitřní vlčice zakňučela a drápala se na mé vědomí. Bolestně se vzpínala proti tísnivému, dominantnímu tlaku, který se valil z trůnního sálu před námi.

Oči jsem nespouštěla ze složitých zlatých vzorů vyšitých na lemu Luciusovy karmínové kápě. Bála jsem se, že kdybych odvrátila zrak, ztratila bych odvahu. Vzduchem se linula známá vůně cedru. Byla to vůně, která po dlouhém lovu ulpívala na zbroji mého otce, ale tady, smíchaná s Theronovou mocí, mi jen zmrazila pot na zátylku.

Vstoupili jsme do masivního trůnního sálu. Okamžitě jsem padla na kolena před vyvýšeným obsidiánovým trůnem. Tvrdá mramorová podlaha se mi přes kalhoty zařízla do kůže. Sklonila jsem hlavu a nechala pohled padnout na vzory z roztříštěného měsíčního kamene pode mnou. V tlumeném světle zajiskřil bronzový svícen. Vysoko nade mnou Theron přenesl váhu. Jeho těžké boty ze sněžného leoparda zaskřípaly o kamennou podlahu a ten zvuk se rozlehl rozlehlým prostorem jako hrom.

„Mluv ve stoje,“ zahřměl jeho hlas. Hluboký baryton se odrazil, jako když se ve tmě srazí dva obrovské ledovce, a poslal z klenutých trámů kaskádu třepotajícího se prachu.

Ztěžka jsem polkla. Přitiskla jsem třesoucí se ruce na svůj divoce pulzující krk a snažila se uklidnit ten nevyzpytatelný tep bušící mi v žilách. Přinutila jsem své protestující nohy ke spolupráci, vstala jsem a provedla dokonalou, hluboce uctivou poklonu.

„Lykane Therone,“ začala jsem a udržela svůj hlas pevný navzdory strachu, který mi svíral hruď. „Hluboce se omlouvám, že tě okrádám o čas, ale jsem tu, abych prosila o tvé milosrdenství.“

Zlatě zdobený trůn zavrzal. Sálem projel náhlý, brutální nával bílého pižma a čisté, nefiltrované panovnické moci. Naprostá síla jeho aury Alfy do mě narazila jako fyzická rána do hrudi.

Kolena mi s hlasitým prasknutím znovu dopadla na tvrdou mramorovou podlahu. Z hrdla se mi vydralo ostré lapnutí po dechu. Lopatky mi zaskřípaly pod tou neviditelnou, dusivou tíhou, která mě tlačila dolů. Přes rozmazané vidění jsem zahlédla, jak se mi ruce stáčejí do pevných pěstí. Ostré štípání mých vlastních nehtů, které se mi zarývaly hluboko do krvácejících dlaní, mě udržovalo v realitě.

„Valerico,“ zazněl Theronův neústupný, královský hlas. Měl v sobě stejný nemilosrdný osten, jaký jsem si pamatovala z bitevního pole před lety. „Už jsem formálně oznámil své rozkazy ohledně Garricka a Morrigan všem Alfům. Dekret je zpečetěn. Nemohu ho vzít zpět a nevezmu.“

Plíce mi hořely. Těžká aura hrozila, že mi rozdrtí žebra na prach. Ale odmítla jsem zůstat dole. Zoufalým bojem proti tlaku jsem v sobě shromáždila každou kapku síly, která mi v těle zbyla. Pomalu, bolestivě jsem zvedla bradu. Donutila jsem se setkat se s jeho legendárním, zářícím safírovým pohledem. Temně zlaté štěrbinovité zorničky se zúžily a vířily v nich stejná surová, děsivá energie, která kdysi zdecimovala celé nepřátelské smečky.

„Nežádám tě, abys kvůli nim rušil svůj dekret,“ protlačila jsem přes rty vzdorovitá slova. Můj rozštěpený špičák se mi zachytil o spodní ret a natrhl kůži. Ústa mi zaplavila kovová pachuť mědi. „Žádám o nový. Prosím tě o svolení formálně odmítnout své pouto s Alfou Garrickem.“

Dusivý tlak v místnosti zakolísal. Theronův zastrašující tón se v mžiku změnil a mírně se zlomil upřímným překvapením.

„Odmítnout?“ Naklonil se dopředu a vystoupil ze stínu. „Ty chceš odmítnout Garricka?“

Zaťala jsem čelisti a zadržela horké slzy frustrace, které mi hrozily stéci po tvářích. Potřebovala jsem mu jasně předložit svou logiku. Potřebovala jsem, aby pochopil vážnost tohoto obchodu.

„Alfa Garrick a Morrigan sobecky využili svých nedávných válečných zásluh, aby si vyžádali svůj dekret o svazku,“ vysvětlila jsem a můj hlas se rozléhal ztichlým sálem. „Dnešek značí přesné výročí tragické smrti mého otce a bratrů. Mám v úmyslu využít jejich nashromážděné, krví vykoupené zásluhy. Uplatňuji nejvyšší oběť mé rodiny a žádám o legální povolení odejít. Chci si koupit vlastní svobodu.“

Theron se odmlčel. Vzduch v trůnním sále ztěžkl komplexním, hlubokým smutkem. Na letmou vteřinu ten děsivý Lykanský král zmizel. Spatřila jsem toho mladého válečníka, který kdysi nadšeně spároval s mým otcem v tréninkových kruzích, dávno předtím, než mu na hlavu byla posazena těžká koruna.

„Máš vůbec představu, čemu budeš čelit, až bude toto odmítnutí zpečetěno?“ zeptal se Theron. Jeho hlas ztratil královskou kadenci a zněl vyčerpaně. „Ledový spár je pryč, Valerico. Jeho země jsou pusté. Opravdu se vrátíš do těch strašidelných ruin? Co tě tam v divočině čeká dál?“

Uhladila jsem svůj výraz do masky klidné vyrovnanosti. Můj zběsilý tlukot srdce se konečně ustálil do pravidelného rytmu.

„Dnes ráno jsem ta opuštěná území navštívila,“ řekla jsem mu popravdě. „Území je prázdné, ale starobylé magické ochrany stále drží. Ujmu se každého toulavého vlka, který se bude chtít připojit k opravdové smečce. Postarám se o osamělá štěňata, která tu zbyla po nekonečných válkách. I kdyby měl Ledový spár zůstat ještě desetiletí malý a zlomený, udržím jeho jméno a ducha naživu.“

Tyčící se mladý král pomalu vstal ze svého obsidiánového trůnu. Jeho karmínová kápě se otřela o kamenné schody. Sestoupil dolů a vešel do mihotavého přítmí světla pochodní. Kovový pach rzi na jeho železné zbroji se mísil s ostrou vůní jeho bílého pižma. Zastavil se u svého masivního dubového stolu a těžkými prsty vyklepával do dřeva pomalý, rytmický rytmus.

„Opravdu sis to promyslela?“ zeptal se Theron tiše. Zíral na mě dolů a jeho oči v těch mých hledaly jakékoli zaváhání. „Ta malá vlčice, která mě dřív dychtivě tahala za rukáv a žadonila o pečivo s polevou... podívej se na sebe teď. Opravdu jsi ochotná využít poslední, posvátné zásluhy Ledového spáru jen pro svou vlastní svobodu?“

„Jsem,“ odpověděla jsem. Můj hlas zazněl jasně a pravdivě a odrážel se od chladných kamenných zdí. „Nenechám si udusit život připoutaná k rozbitému svazku. Stejně tak nebudu chřadnout při hraní role tragické oběti pro prázdný titul Luny ve smečce, která mnou otevřeně opovrhuje. Moje rodina nekrvácela do bláta proto, abych já žila na kolenou.“

„Na prvním místě jsi sama s tím uspořádáním o spojení souhlasila,“ připomněl mi jemně.

Při té vzpomínce jsem se slabě usmála. „Garricka jsem obdivovala jen jako schopného válečníka. Souhlasila jsem, protože jsem doufala, že pro matku zajistím mír a stabilitu. Ale pokud on dokáže tak snadno odejít od své posvátné přísahy, dokážu to i já.“

Theron na mě mlčky zíral. Přes jeho zjizvenou tvář tančily stíny. Pak jeho oči vzplanuly zářivým, intenzivním safírovým světlem. Tísnivá aura se vytratila a nahradila ji hřejivá, ochranná energie.

„Povoluji to,“ prohlásil Theron tónem, který neponechával žádný prostor pro debatu. „Bude vypracován a doručen nový panovnický dekret. Právně vás oba osvobodí od tohoto pouta.“

Přistoupil blíž a jeho hřmotný hlas se výrazně zjemnil.

„Valerico,“ řekl a naprosto upřímně zachytil můj pohled. „Pokud se ti někdo tam venku po tomhle opováží zkřížit cestu, moje dveře jsou pro tebe vždy otevřené.“

„Děkuji ti, Vaše Veličenstvo,“ řekla jsem a cítila se rázem lehčí.