~ Dorian ~

~ Dorian ~

"Kurva!"

Zlomyslná kletba se odráží od křišťálově čistých skleněných stěn mé soukromé kanceláře a ten ostrý zvuk se odráží přímo zpět ke mně. Visí ve sterilním, klimatizovaném prostoru, těžká a neúprosná. Před necelou minutou jsem chladně vyhodil zaměstnankyni střední úrovně. Udělala jedinou, neomluvitelně nedbalou chybu v kritické prezentaci pro představenstvo. V mém nemilosrdném světě stojí jediné špatné datum vytištěné v prezentaci miliony na tržbách. Stojí to klíčovou páku. Stojí to moc. Netoleruji neschopnost, zvláště ne když jsou sázky takhle astronomické.

Je sotva osm hodin ráno, ale ten drtivý, dusivý tlak snahy vybělit do čista hnijící, zkorumpované korporátní impérium mého otce Alistaira už mi vaří krev v žilách. Z neustálého napětí mě nekonečně bolí čelist. Přejdu k rozlehlému mahagonovému baru v rohu té obrovské místnosti. Popadnu těžkou křišťálovou skleničku, naliju si dvojitého panáka vařícího černého espressa a spolknu ho na ex. Ignoruji hořké pálení deroucí se mi do krku a zoufale doufám, že ta dávka kofeinu vrátí můj systém do latě.

Nefunguje to.

Dojdu zpět ke svému stolu na míru a těžce se svalím do koženého křesla. Silou otevřu tlusté zprávy pro akcionáře v kožené vazbě a přejíždím prstem po naškrobených stránkách. Zoufale se snažím soustředit na finanční metriky, nadcházející čtvrtletní obraty a nekonečné sloupce dat, které vyžadují mou okamžitou pozornost. Ale má roztříštěná mysl dnes odmítá spolupracovat.

Nedokážu na ni přestat myslet.

Na tu drzou, vzdorovitou, tequilou nasáklou holku z chabě osvětleného hotelového baru. Tu noc jsem si říkal, že to neznamená vůbec nic. Přesvědčil jsem svůj racionální mozek, že je to jen teplé tělo, nezbytné fyzické uvolnění, které má ztišit ten křičící šum v mé hlavě. Způsob, jak ze sebe smýt ten neúprosný, rostoucí tlak mé nové pozice.

Ale teď je docela doslova tím jediným, na co dokážu myslet.

Fantomová vzpomínka na její opálenou, neuvěřitelně hladkou kůži pod mými dlaněmi mučí mé bdělé hodiny. Pronikavý žár jejího těla jako by byl trvale vypálen do mých konečků prstů. Pronásleduje mě to, jak přesně se jí rty zkroutily do samolibého, bezdechého úsměvu, když se na mě potmě podívala. Oddechovala, její hruď se zvedala proti té mé a v očích jí jiskřil divoký vzdor.

"Možná seš prostě jen obrovský."

Donutil jsem ji říct to znovu. Nařídil jsem jí, aby přesně ta slova zopakovala, zatímco jsem byl pohřbený tak hluboko v její těsné, mokré kundě, že jsem to cítil v samotné své duši. To tření, to horko, způsob, jakým sevřela má široká ramena a vzala si do sebe každý můj centimetr—je to vzpomínka, která tvrdohlavě odmítá ustoupit do pozadí.

Tu noc jsem porušil své vlastní kardinální pravidlo. Normálně si udržuji sterilní, neochvějnou kontrolu nad svým soukromým životem. Vždycky nechám na nočním stolku anonymní, nevysledovatelnou obálku s hotovostí, než vyklouznu z hotelových dveří. Zajišťuje to žádné citové vazby. Zaručuje to, že nevzniknou žádná nepříjemná nedorozumění. Čistá finanční transakce k nakrmení mého klinického hladu bez toho, abych za sebou zanechal jakoukoli stopu.

Ale s ní jsem to udělat nedokázal. Položit studené peníze vedle její spící postavy mi připadalo hluboce špatné. Takže jsem jako slabý, ubohý amatér našel na stole pero. Místo toho jsem jí nechal ručně psaný vzkaz.

*Děkuji.*

Vyznání vděčnosti, jaké nikdy nikomu nedávám.

V zoufalé snaze získat zpět kontrolu nad svou roztříštěnou rutinou a přehlušit ten sexuální šum, který ohlušuje můj mozek, se nakloním dopředu a plácnu dlaní na interkom spojující s asistentkou.

Štěknu do reproduktoru jméno a držím si tón ostrý jako břitva. "Hughesi, sežeňte sem někoho. Dočasnou sekretářku. Je mi jedno, kdo to bude. Potřebuji jen naprostou kompetenci a hrobové ticho."

"Hned to bude, pane."

Opustím svůj stůl. Manžety mé košile šité na míru jsou příliš omezující a dusí mi zápěstí. Rozepnu si je a vyhrnu si tu drahou látku až k loktům, čímž nechám svá napjatá předloktí dýchat. Přejdu k obrovskému oknu sahajícímu od podlahy až ke stropu a zírám ven na rozlehlý, sluncem zalitý lasvegaský Strip. Odsud seshora, z exekutivní apartmá, vypadá město třpytivě a uboze. Neonové hřiště poháněné levnými iluzemi a nekonečnou chamtivostí. A teď tenhle obrovský, zkorumpovaný bordel patří mně.

Přitisknu jednu dlaň naplocho na chladnou okenní tabuli. Za posledních osmačtyřicet hodin jsem vyprcal svou vlastní ruku až příliš mnohokrát, když jsem na ni jenom pomyslel. Zavřu oči a stále cítím její sladkou kůži na svém jazyku. Stále slyším ty roztřesené, zoufalé zvuky, které vydávala, když jsem ji postrčil přes okraj do zkázy. Ale ubohé fyzické uvolnění z toho, že to dělám sám, jen přilévá olej do mých nevýslovných, obsedantních myšlenek. Neuspokojuje to ten hlodavý hlad. Jen to nutí zvíře řvát ještě hlasitěji.

Pak vzadu cvaknou těžké dveře kanceláře a otevřou se.

Ještě než uslyším tichý zvuk kroků nořících se do koberce, zasáhne mě vůně. Rozlehlou místností se vznáší slabá, jemná vůně pivoněk, zářivých citrusů a teplé, čisté kůže. Pronikne přímo skrz sterilní pach drahé kolínské a pražené kávy. Ta vůně zasáhne mé smysly jako fyzická rána do hrudi.

Celé mé tělo náhle znehybní. Vzduch v mých plicích ztuhne v led.

Tu vůni znám.

Pomalu se otočím a připravuji se na halucinaci. Můj spánkově deprivovaný mozek si musí ošklivě zahrávat s mým zdravým rozumem.

Ale není to halucinace. Je tam.

Stojí na mém luxusním koberci v nenápadné halence, kterou očividně používá jako brnění. K hrudi si jako zoufalý štít tiskne levnou koženou složku. Divoké, kaštanově hnědé vlasy má stažené dozadu, ale pár uvolněných pramenů jí lemuje obličej. Její široké, krásné oříškové oči jsou vykulené čirou hrůzou. Sleduji, jak její pohled klesá a upírá se na těžkou zlatou jmenovku usazenou přesně uprostřed mého mahagonového stolu.

*Dorian Blackwood.*

Pak její oči vystřelí vzhůru a střetnou se s mým pohledem.

Srdce mi spadne do žaludku jako těžké olověné závaží.

Ztuhne na místě. Sleduji chaotickou bouři šoku, syrového strachu a přetrvávajícího, zrádného žáru, který jí víří v oříškových očích. Poznává sklon mých ramen. Poznává ostré rysy mé tváře.

Ví přesně to, co vím já. Sdílíme to sprosté, explicitní tajemství zmačkaných prostěradel a pohmožděné kůže. Vzpomínka na to, jak se mé zuby dotýkaly jejího jemného krku, visí hustě v prostoru mezi námi.

V hrudi mi vzplane panika, ale okamžitě zkrotím svou tvář do neproniknutelné, kamenné masky. Vysaji ze svých rysů každou špetku tepla, zatnu čelist a narovnám páteř. Udělám své oči stejně chladnými jako bod mrazu. Zírám na ni s mrazivou lhostejností a předstírám, že necítím horkou krev, jak mi pádí přímo na jih.

Sleduji, jak nervózně přešlapuje na podpatcích. Její dýchání se stává mělkým a nepravidelným, zrychleně zvedá a spouští koženou složku, kterou svírá u hrudi.

"Zavřete dveře," nařídím jí hlasem, který má omrzlé ostří muže, jenž necítí vůbec nic.

Při ostrosti mého tónu nadskočí. Pak rychle poslechne, couvá a těžké dveře zatlačí. Hlasité cvaknutí zámku nás uvězní uvnitř té obří místnosti.

Při pohledu na tu krásnou dívku, o které jsem si přísahal, že ji už nikdy neuvidím, se můj psychický stav přepne do neúprosného hyperpohonu. Být hypersexuální není jen otázkou vysokého libida nebo prostého, zvladatelného hladu. Je to dusivý, obsedantní mentální hluk, který mi unáší nervový systém. Přebírá kontrolu nad mým mozkem a odmítá se pustit.

Rychlé, brutálně sprosté obrazy zaplavují mou mysl jako zlomyslný vir, který nedokážu odladit. Vzpomínky se přese mě převalují v živých, vysoce detailních záblescích. Její pootevřené, nateklé rty žadonící o mě potmě. Její zarudlá, potem kluzká kůže přibitá pod mými svírajícími dlaněmi. Nesnesitelný žár její těsné kundy svírající se kolem mého ptáka, když jsem do ní opakovaně narážel.

Je to svědění pohřbené hluboko v mé psychice, které už si nemůžu jen tak v soukromí podrbat. Stojí přímo přede mnou, dýchá můj vzduch, existuje na mém území.

"Sedněte si," zavelím, slovo vyjde mnohem drsněji a trestajícněji, než jsem měl v úmyslu, a ozvěnou se rozlehne ztichlou místností jako prásknutí bičem.

Pomalu, skoro s třesem se usadí do elegantního křesla pro hosty naproti mému stolu. V obraně k sobě pevně tiskne kolena.

Můj zrádný pohled okamžitě sklouzne na její stehna. Dokonce i skrytý pod látkou její sukně ten pohled okamžitě vykolejí můj křehký myšlenkový pochod. Odtáhne mě to přímo zpět k tomu kluzkému, chvějícímu se jádru, které jsem tak majetnicky svíral před dvěma nocemi. Vzpomínám si na ten přesný zvuk, který vydala, když jsem se jí zakousl do měkké kůže těsně nad kolenem. Vzpomínám si, jak se kolem mě tak nádherně roztříštila.

Silně zamrkám a zabořím nehty hluboko do dlaní. Zaženu ty explicitní obrazy dolů do tmy a trestám se za ten nebezpečný výpadek sebekontroly.

Neřekne jediné slovo. Jen tam sedí a oči má doširoka rozevřené děsivým poznáním. Její ticho je těžké a dusivé, visí ve vzduchu jako hustá mlha. Ale její ticho tady není ten zasraný problém.

Katastrofálním problémem je, že jsem ji fyzicky i psychicky zničil, ještě než jsem se vůbec obtěžoval zjistit její zkurvené jméno. Zdecimoval jsem ji v hotelové posteli a odešel.

A teď, jakýmsi zvráceným, perverzním vtipem vesmíru, byla přidělena jako má dočasná sekretářka.

Moje současná, zuřivá posedlost je nyní uvězněna v mé bezprostřední blízkosti. Je vázána k té samé kanceláři, kde trávím své dny. Bude zvedat mé hovory, organizovat mé složky a stát ode mě celé hodiny jen pár centimetrů. A k mému klinickému stavu se nedodává vypínač. Nikdy se nedodával.

Co s ní teď kurva mám dělat?