Hazel.

Ubohé. Ubohé. Ubohé.

Jsi tak ubohá, Hazel.

Ta slova se mi ozývají v lebce jako mantra, zatímco přecházím po podlaze haly. Tep se mi nezpomalil od chvíle, kdy Doriana odnesli na nosítkách.

Bude v pořádku, že?

Dlaň mi vyletí k tváři a lehce se po ní plácnu. „To je to, na co myslíš? Na jeho blaho?“ šeptám si pro sebe a kroutím hlavou.

Bože. Jeho snoubenka – alias moje nová šéfka – právě oznámi