Překročil Bess. Jeho těžké boty zaduněly o dlaždice. Zpomalenými, rozvážnými kroky se vydal ke mně. Přitiskla jsem páteř k okraji kovového dřezu. Nebylo kam utéct.

„A teď si osobuješ právo vědět, co si ostatní myslí? Fascinující talent na někoho, kdo nemá vlka.“ Gerrick promluvil s děsivým, tichým jedem v hlase.

Nehty se mi zaryly do studené oceli za mnou. Panika mi svírala hrdlo.

„Peru vaše oblečení neustále, Beto Gerricku. Vím, jak vyčistit skvrny od kávy. Prostě mi tu košili dejte a já to napravím.“ Slova ze mě chvatně vypadla, hrudník se mi zvedal zoufalými nádechy.

Jeho masivní ruka vystřelila vpřed. Tlusté prsty mi sevřely průdušnici. Vzduch mi z plic unikl v ostrém zachroptění. Gerrick zvedl paži a donutil mě postavit se na špičky. V koutcích očí mi okamžitě rozkvetly černé skvrny.

„Víš, co si myslím já? Myslím si, že ta bez vlka potřebuje další lekci z hierarchie smečky.“ Naklonil se ke mně, až se jeho nos téměř dotýkal mého. Z dechu mu byla cítit hořká černá káva a máta.

'Vydrápej mu oči! Roztrhni mu hrdlo!' zavrčela Nyx v mé mysli. Její syrová, divoká zuřivost mi bušila do lebky.

Ruce jsem nechala přilepené k bokům. Bránit se znamenalo jistou smrt. I pouhé cuknutí by mu poskytlo záminku k tomu, aby mi zlomil vaz.

Gerrick mě pustil. Spadla jsem na podlahu a trhaně lapala po dechu. Koleny jsem narazila do dlaždic. Dřív, než se mi plíce stihly naplnit kyslíkem, jeho těžká pěst narazila do mého břicha. Náraz se přenesl přímo do hojícího se zlomeného žebra. Z úst se mi vydral němý výkřik. Zhroutila jsem se na zem a chytila se za břicho.

Slzícíma očima jsem viděla, jak se Bess plazí ke dveřím spíže. Dobře. Dostávala se pryč. Schytala jsem tu ránu proto, aby mohla utéct.

„Myslíš, že se mnou můžeš mluvit takhle? Myslíš, že tady ve smečce někoho zajímá, co se s tebou stane?“ zařval Gerrick.

Popadl mě za vlasy. Náhlé, brutální škubnutí mi srazilo hlavu dozadu. Kůže na hlavě mi začala hořet. Hrabala jsem pod sebe nohama ve snaze ulevit tomu obrovskému tlaku na kořínky vlasů.

Gerrick nečekal, až se postavím. Odtáhl mě z kuchyně. Boty se mi zbytečně smýkaly po linoleu. Odtáhl mě do hlavní chodby domu smečky.

U vstupních dveří stáli dva válečníci ze smečky. Smáli se něčemu ohledně střídání na hlídce. Jakmile mě Gerrick táhl kolem nich, jejich smích utichl. Jeden z válečníků mi pohlédl do očí a pak se zahleděl přímo na strop. Druhý se otočil zády a zkoumal portrét na zdi. Nikdo neudělal krok vpřed. Nikdo nevykřikl, aby přestal. Tohle byl styl smečky. Silní trestali slabé a ti bez vlků byli na samém dně potravního řetězce.

„Alfa si tě tu drží ze soucitu. Ale i jeho charita má své meze.“ Gerrick mluvil nedbalým tónem, jako bychom se jen tak procházeli.

Dorazili jsme na vrchol schodů do sklepa. Na prvním schodu jsem zakopla. Kolena mi narazila do tvrdé dřevěné hrany. Gerrick šel dál a táhl mou mrtvou váhu dolů po strmém schodišti. Holeně a češky mi narážely do každého jednotlivého schodu. Na nohou mi v rychlém sledu rozkvétaly modřiny. Kousla jsem se do rtu, abych v ústech uvěznila výkřiky. Horké slzy se mi přelily přes řasy a kapaly na zaprášená dřevěná prkna.

Když jsme se dostali na spodní odpočívadlo, vzduch začal mrznout. Nos mi naplnil vlhký, zatuchlý zápach sklepa. Tohle byly prostory pro služebnictvo. Temný, zapomenutý žalář pod majestátností hlavního domu.

Gerrick pustil mé vlasy. Zhroutila jsem se dopředu. Chytil mě za paži a narazil mi páteří do betonové zdi přede dveřmi mého pokoje. Náraz mi vyrazil z plic zbývající dech.

„Myslíš si, že jsi lepší než my ostatní, protože jsi kdysi byla jejich malý mazlíček? Nejsi nic. Jsi míň než nic.“ Zatlačil mi předloktím do klíční kosti a přimáčkl mě na místě.

'Jednoho dne mu vytrhnu srdce z hrudi. Donutím ho, aby se jím udusil.' Nyx přecházela v mé mysli a drápy škrábala o mentální klec, která ji držela v pasti.

Gerrick vytáhl z kapsy mosazný univerzální klíč. Strčil ho do zámku mých dveří. Zrezivělé panty zaječely, když je rozrazil. Hodil mě dovnitř.

Zakopla jsem o nerovná podlahová prkna a spadla na svou tenkou slaměnou matraci. Do vzduchu vybuchl oblak zatuchlého prachu a pokryl mi zadní část krku. Maličké zamřížované okno blízko stropu propouštělo jedinou třisku šedého denního světla. Když Gerrick vešel do místnosti, vrhalo na jeho tvář dlouhé, zubaté stíny.

Kopnutím za sebou zabouchl dveře. Těžké zadunění se ve stísněném prostoru rozlehlo jako umíráček.

„Sundej si košili.“ Gerrick ten rozkaz pronesl s mrazivou monotónností.

Žíly mi zaplavil led. Ruce se mi instinktivně překřížily na hrudi.

„Prosím. Už jsem se poučila. Nedělejte to,“ žadonila jsem s hlasem lámajícím se v polovině.

Udělal krok vpřed a vrazil mi botu s ocelovou špičkou do žeber. Rána dopadla přesně na to nalomené. V uších se mi rozlehlo odporné křupnutí. Celým trupem mi projela doběla rozžhavená bolest. Svět na děsivou vteřinu ztichl a vybledl. Vidění se mi zúžilo. Stočila jsem se do pevného klubíčka, držela se za bok a z úst mi kapaly sliny.

„Řekl jsem, sundej ji. Nebo ti ji rozříznu a už žádnou košili mít nebudeš.“ Gerrick se tyčil nad mým třesoucím se tělem.

Prsty se mi třásly tak silně, že jsem sotva dokázala uchopit plastové knoflíky své vytahané flanelové košile. Byla to obnošená košile po mrtvém válečníkovi. Roztřepená látka nabízela v téhle mrazivé cele jediné teplo. Rozepnula jsem knoflíky. Nechala jsem silnou látku sklouznout z ramen, až se mi nahromadila kolem pasu.

Pod ní jsem měla tenké, ušpiněné bílé tílko. Chatrná bavlna vůbec neskrývala tlusté, zubaté jizvy, které křižovaly mé paže a krk.

Gerrick sáhl do své kožené vesty. Vytáhl lovecký nůž. Čepel zachytila slabé světlo z okna. Po kovovém ostří se zavlnil zřetelný, třpytivý lesk. Stříbro. Ten největší jed pro náš druh.

'Ne. Jen ne stříbro. Prosím, už ne.' zakňučela mi v hlavě Nyx. Její obrovská zuřivost se vypařila a nahradila ji zvířecí hrůza.

„Otoč se,“ nařídil Gerrick.

Doplazila jsem se na kolena a otočila se čelem k loupající se tapetě. Nastavila jsem mu záda. Vzduch v místnosti stál na mrtvém bodě.

Špička čepele se zařízla do mé pravé lopatky. Byl to mělký řez, ale stříbro mi zažehlo nervová zakončení. Cítila jsem se, jako by mi přímo do masa někdo tlačil zapálenou pochodeň. Zabořila jsem zuby do jazyka. Ústa mi zaplavila měděná chuť vlastní krve. Odmítla jsem mu dopřát to uspokojení z mého křiku.

„Tohle se stává služebníkům, kteří zapomenou, kde je jejich místo.“ Gerrick táhl nůž dolů a vyřezával přes má žebra druhou horizontální čáru.

Stříbro pálilo hluboko do tkáně. Na rozdíl od běžných ran se řezné rány od stříbra vlkodlakům nehojily rychle. Jizvily se. Hnisaly. I na takový omyl bez vlka, jako jsem byla já, působil ten kovový jed naprosto stejně.

„Tohle se stává těm bez vlka, kteří si myslí, že mají právo mluvit.“ Řízl potřetí a na mé páteři vytvořil krutý vzor.

Zadní část mého tílka nasákla čerstvou krví. Horká tekutina klouzala po kůži a hromadila se u pasu mých džínsů. Každý další tah ostřím byl jako spalující cejch. Bolest se vršila na sebe, až už jsem nedokázala vnímat své okolí. Šedé stěny se rozmazaly. Zaprášená podlaha zmizela. Zůstal jen zvuk trhajícího se masa a dusivý pach pálící se krve.

Nevím, kolik řezů udělal. Čas se rozplynul. Mé vědomí plulo dovnitř a ven z mučivé bílé prázdnoty.

Nakonec ten pálivý tlak ustal. Zrezivělé panty u dveří zaskřípaly. Těžká západka zapadla zvenčí na své místo.

Byl pryč.

Ležela jsem na matraci tváří dolů. Skrze levnou látku prostrkovaly ostré kousky slámy a škrábaly mě na tváři. Celá záda mi pulzovala neústupným, ohnivým tepem. Tenké tílko se mi k čerstvým ranám přilepilo vrstvou srážející se krve.

'Maeve? Slyšíš mě?' Nyx promluvila tiše. Její hlas v sobě nesl vzácnou, křehkou něhu.

„Ano.“ zamumlala jsem do prázdné místnosti. Mluvit nahlas vyžadovalo méně energie než nutit myšlenky do našeho mentálního pouta.

'Ty hloupý, statečný idiote. Proč jsi to udělala?' zeptala se Nyx. Hlas se jí zlomil emocí, která odrážela lidský vzlyk.

Otočila jsem hlavu o zlomek centimetru. Ramenními svaly mi projela čerstvá vlna ohně.

„Udělala bys to samé,“ zašeptala jsem a zírala na skvrnu od vody na betonové zdi.

'Ale já nemůžu. V tom je ten problém.' Její smutek zmizel a nahradil ho hořký, bezmocný hněv. 'Jsem uvězněná v téhle kleci, zatímco ty tam venku na podlaze krvácíš. Co jsem to za vlka?'

„Ten jediný, jakého mám,“ odpověděla jsem. Hrdlo se mi stáhlo. V koutcích očí mě štípaly horké slzy, ale zahnala jsem je mrkáním.

Mrazivá teplota z podlahy sklepa prosakovala vzhůru a chladila mi kosti. Tělem mi otřásaly záchvaty třesu. Každý záchvěv zhoršoval stříbrné popáleniny na zádech. Srdce mi bušilo v pravidelném, bolestivém rytmu. Tep. Pálení. Tep. Pálení.

'Musíme ty rány vymýt. Jestli ten stříbrný prach zůstane v ranách, zanítí se to,' varovala mě Nyx.

„Já vím. Jen mi dej minutku,“ řekla jsem jí.

Nepohnula jsem se. Svaly odmítaly poslouchat mé příkazy.

Na temnou celu padlo ticho. Naslouchala jsem důvěrně známému rytmu svého vězení. Děravá trubka kapala vodu do kaluže dál na chodbě. Stropem nade mnou vibrovaly vzdálené, tlumené kroky členů smečky. Za sádrokartonem u podlahových lišt proběhla myš. Tohle byl můj svět. Tahle studená, krvavá matrace byla mým domovem.

'Jednoho dne se odtud dostaneme. Jednoho dne tenhle blok prolomím a proměním se. Ukážeme jim všem do jednoho, co dokážeme.' Nyx složila přísahu. Stejný slib mi dala v průběhu let už tisíckrát.

Neodpověděla jsem. Její slib byl jen krásná lež a některé lži byly příliš bolestivé na to, abych je brala na vědomí. Nedochůdče bez vlka se nedokázalo magicky proměnit. To týrání jen tak neskončí.

Pevně jsem zavřela oči a ležela v mrazivé tmě naprosto bez pohnutí. Čekala jsem, až moje tělo nasbírá alespoň tolik síly, abych se mohla dát zase dohromady. Musela jsem přežít noc. Neměla jsem na vybranou.