Hrad měl o půlnoci své vlastní, specifické ticho – nebylo mírumilovné, jen prázdné tím způsobem, jak to u starých budov bývá, když lidé uvnitř konečně přestanou předstírat, že je všechno normální. Moje boty našlapovaly na kámen tiše, každý krok byl uvážený, Nyx se mi pevně obtočila kolem žeber, jako by se připravovala na náraz.

A nebyla daleko od pravdy.

Těch třináct hodin mezi jedenáctou a půlnoc