POHLED CAMILLY

Prsty na nohou se mi stáhly před chladem dřevěné podlahy na horní chodbě. Rodiče mi dali přísné, neústupné instrukce ještě předtím, než vůbec zapadlo slunce: zůstat schovaná mimo dohled v mé ložnici až do večeře. Až tehdy, oblečená v nějaké dusivé hedvábné róbě, kterou pro tu příležitost vybrala máma, budu formálně a oficiálně představena svému děsivému budoucímu manželovi. Těžké, rozléhající se zazvonění od vstupních dveří ale zlomilo mé odhodlání. Nemohla jsem prostě jen sedět v pokoji jako dobře vychovaná rekvizita, zatímco v našem foyer stáli cizí muži a rozhodovali o směřování mého života.

Zvědavost se mi zakousla do nervů a převálcovala můj zdravý rozum. Oblečená ve svých oblíbených vybledlých džínových kraťasech a jednoduchém bílém tílku ozdobeném drobnými dešťovými kapkami z kamínků jsem se vyplížila ze svého pokoje. Pohybovala jsem se tiše, šla bosa, abych se vyhnula vrzajícím podlahovým prknům, která jsem se v průběhu let naučila nazpaměť, dokud jsem nedošla na horní odpočívadlo. Klesla jsem na kolena, přitiskla hruď k dřevěnému zábradlí a vykoukla přes tmavé mahagonové sloupky zoufale toužíc alespoň po jediném pohledu.

Masivní přední dveře stály dokořán a vpouštěly dovnitř vlhký večerní vzduch. Můj otec vstoupil do zorného pole se svým nacvičeným obchodním úsměvem, moje matka ho následovala těsně v závěsu, zářící jako by vítala královskou rodinu. Přes práh přešli dva muži.

Nepotřebovala jsem formální představení, abych přišla na to, který z nich je Victor Di Rossi.

Jakákoli ubohá naděje, kterou jsem chovala v tom smyslu, že by mohl být stárnoucím, plešatějícím a panděratým reliktem staré mafie, se rozplynula ve vteřině, kdy vstoupil do světla. Muž stojící v našem foyer rozbil každou předpojatou představu, kterou jsem si ve své hlavě vytvořila. Victor byl vysoký, nebezpečně pohledný a nesl si s sebou impozantní váhu, jež okamžitě vysála kyslík z místnosti. Námořnicky modrý oblek ušitý na míru objímal širokou, těžce osvalenou postavu. Jeho hranatá ramena zablokovala světlo z verandy a on zcela bez námahy ovládl prostor. Výraz jeho obličeje vypadal jako vytesaný z neúprosného kamene. Vyzařovala z něj naprostá, nepopiratelná autorita. Ani se nezachvěl, dokonce nenabídl ani zdvořilé přikývnutí, když ho má matka pozdravila s přehnaným nadšením.

Už jen pohled na tohoto ostříleného predátora, který měl vše pod kontrolou, způsobil, že se mi v žaludku stáhl pevný uzel hrůzy. Zavalila mě ostrá, do očí bijící realita. Byla jsem sotva dva roky po střední škole. Trávila jsem dny skicováním v zahradě, malováním pláten a sledováním toho, jak na sídlo padá déšť. Neměli jsme společného naprosto nic. Přesto se ode mě očekávalo, že si tohoto muže za pár krátkých měsíců vezmu. Budu sdílet jeho postel. Budu vhozena do role matky jeho dvou dětí bez matky. Zasáhla mě vlna nevolnosti.

Otec dole gestem ukázal k západnímu křídlu domu. "Proč nejdeme do mé soukromé pracovny? Můžeme tam nad sklenkou mé nejlepší whisky probrat logistiku svatby."

Victor krátce přikývl. Muži vyrazili chodbou.

Tohle byla má šance. Odsunula jsem se od zábradlí, vyrazila k vedlejšímu schodišti a po mramorových schodech doslova sletěla. Bosa jsem zlehka plácala o dlaždice, jak jsem sprintovala po chodbě. Vklouzla jsem do obrovské knihovny a tiše za sebou zavřela těžké dubové dveře. Knihovna sdílela s otcovou soukromou pracovnou stěnu spojenou silnými dřevěnými dveřmi. Po špičkách jsem k nim přešla a přitiskla ucho přímo na chladné dřevo, zadržela dech a poslouchala.

Z druhé strany se ozvaly tlumené kroky.

"Tahle dohoda prospěje oběma našim rodinám," pronesl otec sebevědomým a obchodním tónem.

"Už jste o té dohodě informoval Camillu?"

Slyšet své jméno pronesené Victorovým výjimečně hlubokým hlasem mi vyhnalo po páteři děsivý mráz. Samotný bas jeho hlasu vibroval dřevem a otřásal mými žebry.

Můj otec zaváhal. Slyšela jsem trapné šoupání jeho kožených bot o koberec. "Ano. Mluvil jsem s ní včera večer."

"A jak reagovala?" naléhal Victor.

"Camilla chápe, že je čest provdat se za muže vašeho postavení," ujistil ho můj otec lživě.

Kousla jsem se do tváře a ve tmě obrátila oči v sloup. Čest. No jasně.

Victor okamžitě odhalil vyhýbavou odpověď. V jeho tónu se mihla ostrá mrzutost. "To neodpovídá na mou skutečnou otázku, Enzo."

Ticho, které následovalo, bylo dusivé.

"Rád bych v něčem udělal jasno," pokračoval Victor a jeho hlas klesl do nebezpečného, náročného rejstříku. "Nebude jen manželkou, která mi bude zahřívat postel. Nutně potřebuji schopnou matku pro své dvě děti. Někoho, kdo zvládne realitu mé domácnosti. Uvědomujete si to, že?"

Otec se při odpovědi uboze zakoktal. "Samozřejmě, Victore. Camilla je... má přirozený instinkt. Je velmi starostlivá a zodpovědná. Neustále se stará o své malé neteře a synovce."

Slepá, zoufalá ujišťování. Moje dovednosti v péči o děti byly k smíchu. Naposledy, když jsem hlídala svého malého synovce, krmil mě plastovými dinosaury, zatímco já ho nechala jíst polevu přímo ze sklenice. Neměla jsem sebemenší tušení, jak vychovávat dítě, natož dvě truchlící děti patřící mafiánskému bossovi.

"Mohu vás ujistit," dodal můj otec a jeho hlas se ve snaze zoufale zpečetit dohodu zvýšil, "Camilla vás uspokojí. V každém myslitelném směru."

Krk mi zahořel hlubokým studem. Do tváří se mi nahrnulo horko. Pevně jsem sevřela oči a přála si, aby mě podlaha spolkla celou. Můj otec de facto cizímu člověku zaručoval mé výkony v ložnici.

"Potřebuji si zatelefonovat domů," řekl náhle Victor a přerušil tak otcovo nervózní blábolení. "Vincenzo a já bychom potřebovali klidnou chvíli stranou od toho všeho, abychom se před začátkem večeře trochu uvolnili. Byl to dlouhý den."

"Zajisté," odpověděl otec plynule. "Hned za těmito dveřmi je knihovna. Je tam příjemně a ticho. Stále máme hodinu předtím, než vám formálně představím svou dceru."

Krev mi odtekla z obličeje.

Mosazná klika spojovacích dveří se začala otáčet.

Mou hruď sevřela panika. Slepě jsem vyrazila dozadu. Bosé nohy mi podklouzly na perském koberci. Vrhla jsem se do nejtemnějšího kouta místnosti a vtlačila se natěsno za vysokou dřevěnou knihovnu. Přitáhla jsem si kolena a přitiskla páteř do rohu právě ve chvíli, kdy spojovací dveře cvakly a otevřely se.

Do knihovny vstoupily těžké kroky. Dveře se pevně zabouchly a uvěznily mě uvnitř se dvěma nebezpečnými mafiány. Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych utišila svůj zrychlený dech.

"Ježíši," zamumlal nový hlas. Vincenzo. Uslyšela jsem zavrzání koženého křesla, jak do něj ztěžka dopadl.

Victor se ušklíbl. Přecházel po místnosti, jeho těžké kroky se odrážely od vysokého stropu. "Tahle šaráda je vyčerpávající. Ten chlap smrdí zoufalstvím. A jeho žena..." Victor se odmlčel a zhluboka, odsuzovačně vydechl. "Paní Morettiová se chová, jako by patřila do telenovely. Bůh mi pomoz, jestli se jí ta její dcera v něčem podobá."

V hrudi mi vzplanul osten mladického rozhořčení. Moje matka sice byla intenzivní, ale slyšet, jak se cizí člověk posmívá mé rodině, do mě vlilo záplavu obranného hněvu.

Než se můj hněv stihl plně zformovat, Vincenzo se zachechtal. "No, pojďme se podívat, s čím budeme mít tu čest. Podívej na tohle."

Zaslechla jsem tiché cvaknutí něčeho, co někdo zvedl z nedalekého odkládacího stolku. Žaludek se mi propadl až k podlaze. Odkládací stolek. Stříbrný rámeček.

Otec měl na tom stolku mou fotografii. Byla pořízena, když mi bylo dvanáct let. Na obrázku jsem měla zářivě červené holínky, ohyzdné puntíkované šaty a dětinské culíky. Co bylo horší, usmívala jsem se tak široce, že má nelichotivá kovová rovnátka zachytila blesk fotoaparátu.

"Okouzlující," zavtipkoval Vincenzo.

"Polož to," přikázal Victor. Jeho čelist se okamžitým odporem viditelně zaťala. "Připadám si jako úchyl, jen když se na to dívám."

"Byla to malá holka, Victore. Mohlo to být horší."

"To mě nezajímá," prohlásil Victor ostře. "Doufám, že už se zbavila těch rovnátek. A té odporné ofiny."

Schované za poličkou mi ruka reflexivně vyletěla vzhůru. Prsty jsem zavadila o hustou ofinu vlasů pokrývajících mi čelo. Stále jsem nosila úplně stejnou ofinu. Tvrdohlavě jsem si ji odmítala nechat odrůst. Moje tvář hořela ještě víc.

Vincenzo se uchechtl a zvuk jeho pobavení mi brnkal na nervy. "Nevím, chlape. Ta atmosféra nevinné školačky by ti mohla sednout. Dej tomu šanci."

"O takový typ holky nemám zájem," prořízl Victor vzduch ostrým a definitivním prohlášením.

Samotný šok z jeho brutální upřímnosti působil jako facka. Ta bolestná pravda mě zasáhla tak silně, až jsem sebou fyzicky trhla. Rameno mi škublo dozadu.

Můj loket vrazil do tlusté, v kůži vázané knihy, jež spočívala na samém okraji dřevěné police.

Těžká kniha se převrátila a spadla na zem.

*Bác.*

Ten ostrý, nezaměnitelný zvuk rozbil ticho knihovny.

Muži přestali mluvit. Následující ticho bylo dusivé a husté náhlou dravou ostražitostí.

Srdce mi zběsile bušilo do žeber. Vyděšená jsem vydechla a pokusila se proklouznout pryč. Stále jsem se držela zády u polic, tiše se posouvala dolů úzkou uličkou a modlila se, abych to stihla k hlavním dveřím do chodby dřív, než mě najdou.

Zabočila jsem za roh police.

Zničehonic se nade mnou přímo tyčil masivní stín.

Zalapala jsem po dechu a ve slepé panice klopýtla dozadu. Noha se mi zachytila o okraj těžkého koberce a já se svalila vzad, přičemž jsem tvrdě narazila do velmi pevného těla. Z nárazu mi páteří vystřelila ostrá bolest. Velké, neústupné ruce chytily mé holé paže a zpevnily mě silou, která připomínala železné obruče. Mé smysly zaplavila ostrá vůně cedrového dřeva, drahé whisky a čistého nebezpečí.

Vzhlédla jsem a dech se mi bolestivě zasekl v hrdle.

Victor Di Rossi stál přímo tam. Hrozivě se nade mnou tyčil a svými širokými rameny zakrýval tlumené světlo z lustru. Jeho tmavý, bezbřehý pohled se intenzivně střetl s tím mým a zračilo se v něm znepokojivé, predátorské soustředění. Zblízka byl ještě děsivější. Ostré, neústupné rysy jeho čelisti, tmavý stín strniště, chladná vypočítavost v jeho očích - to vše ochromilo mé smysly a přikovalo mě na místo.

Můj mozek zkratoval v čirém, nefalšovaném strachu. Otevřela jsem ústa a zoufale se snažila vysvětlit to, zoufale se snažila zmizet ve vzduchu.

"Omlouvám se..." vykoktala jsem ze sebe a můj hlas zněl uboze, slabě a roztřeseně. "Moc se omlouvám, pane."

Victor neřekl ani slovo. Jen na mě zíral shora. Jeho pronikavé oči přejely po mých roztřepených džínových kraťasech, po mých bosých nohách, po mých bosých chodidlech na tvrdém dřevě a pak se pomalu, úmyslně přesunuly vzhůru k mé tváři. Jeho pohled těžce spočinul na mé ofině. Oči se mu mírně zúžily zmatkem.

Pak jeho výraz zasáhl ostrý, nezaměnitelný záblesk poznání.

Naše úplně první setkání bylo oficiálně naprostou katastrofou.