Nepohnul se ani o milimetr. Prostě tam stál jako zeď z pevného kamene a blokoval mou jedinou cestu do bezpečí. Jeho tmavý, neproniknutelný pohled na mě spočinul a sledoval každý drobný posun v mém postoji, jako by se snažil přesně rozebrat, jaký problém představuji. Vzduch uvězněný mezi námi ztěžkl a stal se dusivým. Bylo to, jako by někdo zabouchl dveře v místnosti, která už tak byla příliš vyhřátá. Tlukot mého srdce mi bubnoval v uších nepravidelným, zrádným rytmem, jenž zničil klidnou fasádu, kterou jsem se tak zoufale snažila předstírat.

S vytřeštěnýma očima jsem k němu vzhlížela, ústa napůl otevřená. Můj mozek se křečovitě snažil přijít na nějakou odpověď. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli sebrat trochu falešné odvahy a vyštěknout nějakou ostrou poznámku, nebo zůstat naprosto v klidu a modlit se, aby prostě ignoroval mou existenci. Takhle v našem světě fungovala většina členů mafie. Dívky jako já pro ně byly vzduch.

Ale pak se do jeho ostrých rysů vloudila mrazivá jiskra poznání. Konečně si uvědomil, koho zahnal do kouta. Nebyla jsem jen nešikovná slídilka. Byla jsem Camilla. Dívka, která mu byla předurčena stát se manželkou.

Čím déle se jeho mlčení protahovalo, tím víc mi hořela tvář. Byla to hloupá, dětinská reakce, ale má ruka vylétla k mé ofině bez jediné vědomé myšlenky. Tento nervózní reflex mě trápil už roky. Kdykoli se na mě lidé dívali příliš upřeně, snažila jsem se schovat za tu tlustou stěnu vlasů. Jeho tmavé oči sledovaly ten pohyb s predátorským soustředěním. Jeho pohled sjel po mých tenkých pažích, sklouzl po vyzáblých kolenou a bosých nohách, a pak vystoupal zpátky k mé tváři. V jeho stoickém výrazu se mihl další ostrý záblesk poznání.

Viděl dítě.

Toto zjištění se mi v žaludku stáhlo do pevného uzlu. Nevěděla jsem, proč to tak bolí. Znala jsem fakta. Byla jsem výrazně mladší než on, podle měřítek mafie sotva dospělá. Ale to, jak se na mě právě teď díval, strhlo jakoukoli iluzi respektu. Neviděl ve mně sobě rovnou. Byla jsem jen závazek zabalený do příliš velkého trička a roztřepených kraťasů.

Zblízka byla jeho přítomnost ohromující. Byl pohledný, ale ostrým, smrtícím způsobem. Byl přesně tím typem muže, kterého byste si nikdy nemohli splést s ničím jiným než se surovou, neústupnou silou zabalenou do masa a kostí. Ve svém postoji nesl násilí chicagského Outfitu. Z jeho klidného a nečitelného pohledu mi naskakovala husí kůže. Přeměřoval si mě, zvažoval mou hodnotu a zcela evidentně mě shledával nedostačující.

Narovnala jsem ramena a sesbírala ze země všechny křehké zbytky důstojnosti, které jsem mohla najít.

"Promiňte, pane," řekla jsem a sváděla předem prohranou bitvu, abych udržela svůj hlas bez třesu. "Nechci vás urazit, ale opravdu byste se mnou neměl být o samotě bez přítomnosti někoho dalšího. A rozhodně byste neměl stát tak blízko."

Koutkem oka jsem viděla, jak se Vincenzova tvář zkřivila. Jeho přítel vypadal, jako by byl jen vteřiny od toho, aby vybuchl v burácející záchvat smíchu.

Stála jsem na svém a zatla bosé paty do drahého koberce, přestože každý pud sebezáchovy na mě křičel, abych ustoupila. Victorovy oči byly černočerné a zdánlivě bezedné. Samotná tíha jeho pozornosti způsobila, že mé plíce zapomněly, jak nasávat kyslík.

"Víš, kdo jsem?" zeptal se. Jeho hlas zněl jako tichá, dunivá hrozba, jež vibrovala tichým prostorem.

Těžce jsem polkla a potlačila knedlík čiré hrůzy v krku. "Ano. Jste Underboss v Chicagu. Ale právě teď spadám pod pravomoc svého otce, ne pod tu vaši. A i kdyby to tak nebylo, čest mi zakazuje být o samotě s mužem, za kterého nejsem vdaná."

Pravidla našeho světa byla přísná a neodpouštějící. Ženy v Outfitu byly střeženy, chráněny a schovávány až do dne, kdy byly vyměněny za spojenectví. Být s ním přistižena o samotě v odlehlé místnosti mohlo vyvolat fámy a můj otec by netoleroval žádnou skvrnu na pověsti naší rodiny. Upnula jsem se k této tradici v naději, že poslouží jako štít proti dusivé síle jeho přítomnosti.

Jeho pohled nezakolísal. Nemrkl. "To je pravda," odpověděl tiše. "Ale za pár krátkých měsíců budeš mojí ženou."

Ta slova mezi nás dopadla jako železná kovadlina. Nebyla to ta informace, co mě šokovalo. Znala jsem dohodu. Byla to ta neústupná jistota v jeho projevu. Řekl to, jako by to byl nepopiratelný zákon vesmíru. Jako gravitace. Patřila mu má budoucnost a nic z toho, co bych řekla nebo udělala, nemohlo tento fakt změnit.

Zvedla jsem bradu, abych vypadala vyšší, odvážnější, cokoli, jen ne jako vyděšená holka zahnaná do kouta v otcově pracovně. Mé tělo ale zradilo mé chvástání. Konečky prstů se mi chvěly o stehna. Tep mi zběsile běžel. Přesto jsem se odmítala krčit pod jeho dominantním postojem.

"Jak to vidím já..." ztišil hlas a vyřkl každou slabiku s rozvážnou přesností, "...špehovala jsi nás. Vedli jsme důvěrný rozhovor a ty jsi sem vpadla bez dovolení."

Do tváří se mi nahrnula zběsilá vlna horka. Přerušila jsem oční kontakt a sklopila zrak k těžkému koberci. Výmluva ze mě vypadla dřív, než jsem ji stihla spolknout. "Byla jsem v knihovně dřív, než jste sem vešli vy a vyděsili mě."

Vincenzo si odfrkl a nedokázal potlačit své pobavení. Od knihoven se odrazil ostrý, dunivý smích.

Victor ani neotočil hlavu. Jen střelil po Vincenzovi smrtícím, řezavým pohledem z koutku oka. Vincenzova ústa se okamžitě zavřela. Smích rázem ustal. Nezpochybnitelná poslušnost, kterou si Victor vynutil jediným pohledem, mi vyslala mráz po páteři.

Victor si těžce povzdechl. Ten zvuk v sobě nesl slabou stopu vyčerpání, trhlinu v jeho brnění, která vypovídala o muži vyčerpaném neustálými nároky jeho titulu. "Vincenzo, můžeš nás na chvíli nechat o samotě?"

Vincenzo se otočil na podpatku a odešel. Těžké mahagonové dveře cvakly a zpečetily můj osud. Ten zvuk se rozlehl v tichém prostoru jako chladná připomínka, že můj dozor zmizel.

Victor konečně udělal krok zpět a dopřál mi tolik potřebný prostor k dýchání. Ten prostor navíc měl uvolnit to dusivé napětí v mé hrudi, ale náhlá izolace mou paniku jen umocnila.

"Tohle je nevhodné," zašeptala jsem a nervózně pohlédla na zavřené dveře.

"Chtěl bych s tebou prohodit pár slov," prohlásil a ignoroval mé dodržování mafiánských pravidel. "Později budou v místnosti tví rodiče a nebudeme mít žádný čas si promluvit."

Než jsem tomu stihla zabránit, koutek úst mi nadzvedl suchý úsměv bez špetky humoru. "Moje matka obstará veškeré mluvení. V tomhle ohledu je přímo vyčerpávající."

Jeho stoický výraz zůstal uzamčený na svém místě, ale v hloubi jeho očí jsem zachytila krátký, letmý záblesk něčeho dalšího.

"To nebylo určeno pro tvé uši," řekl plynule, přičemž reagoval na brutální poznámky ohledně mého vzhledu, které jsem předtím vyslechla. Kývl k dvojici mohutných kožených křesel umístěných blízko vyhaslého krbu. "Promluvíš si se mnou?"

Zaváhala jsem a naklonila hlavu. Studovala jsem ostré rysy jeho čelisti, tmavý stín strniště a snažila se přijít na to, jakou hru to hraje. Byl děsivý, ale také klidný. Nevybuchoval vzteky. "Samozřejmě."

Čekal a kontroloval situaci, aniž by pronesl jedinou slabiku. Chtěl, abych ustoupila. Chtěl, abych udělala první krok já. Přistoupila jsem blíž a zapadla do jednoho z křesel. Překřížila jsem nohy a složila si ruce úhledně do klína, abych vyvolala dojem půvabu. Pod povrchem mi srdce bušilo do žeber stejně prudce, jako když mě poprvé načapal.

Posadil se naproti mně. Každý jeho pohyb byl proveden s nemilosrdnou efektivitou. Pohyboval se jako predátor, který se ukládá do stínu, jako muž, který nepromarní jediný nádech ani gesto.

Bez přemýšlení mi ruka znovu vystřelila nahoru a uhladila ofinu. Prsty jsem přejela po husté ofině a hledala útěchu v tom důvěrně známém gestu. Vteřinu poté, co jsem ho přistihla, jak ten pohyb sleduje, se mi po krku vyšplhalo horko, které mi zalezlo až do špiček uší. Ticho se mezi námi protahovalo, husté nevyřčenými očekáváními a těžkým, trapným napětím.

"Prosím, neříkejte o tom mojí matce, pane," vyhrkla jsem a prolomila ticho. Snažila jsem se zachovat neformální tón, maskující skutečný strach, který jsem pociťovala při pomyšlení na to, že by matka zjistila mou indiskrétnost. "Nemusí vědět úplně všechno."

"Neříkej mi pane," skočil mi do řeči. Jeho hlas byl tichý, ale zněla v něm ostrá, nebezpečná nota, jež mě donutila ucuknout dozadu do kožených polštářů.

Zamrkala jsem na něj, vyvedená z rovnováhy náhlým pokáráním. Bezpečná, formální vzdálenost, kterou jsem se mezi námi snažila vybudovat, se rozpadla. "Jak tě mám tedy oslovovat?"

Koutek jeho úst se zkroutil nahoru. Nebyl to úsměv. Byl to syrový, nefiltrovaný nárok na vlastnictví.

"Brzy budu tvým manželem. Říkej mi Victore."