VICTOR

Přerývaně vydechla a ten slabý zvuk sotva proťal stojatý vzduch v mé pracovně. "Budeme svoji přesně za tři měsíce."

Hlas se jí třásl. Slova visela v prostoru mezi námi a nesla s sebou tu zdrcující realitu, kterou byla konečně donucena přijmout.

Krátce jsem přikývl a můj výraz se uzamkl do nečitelné masky. "Ano. Datum je stanoveno přesně na den tvých jedenadvacátých narozenin."

Obočí se jí stáhlo k sobě. Drobná vráska, která se jí vytvořila nad nosem, signalizovala její frustraci. "Vážně si myslíš, že na tom záleží? Pár měsíců navíc ze mě neudělá manželku."

Studoval jsem ji. Seděla v jednom z mých nadměrně velkých kožených křesel a působila drobně, ale překvapivě vzdorovitě. Říkala věci, které by se v mé přítomnosti neodvážili pošeptat ani ostřílení, krví nasáklí muži z mého syndikátu. A přesto ji pod odvážnou maskou zradila nervózní kadence jejího hlasu. Slyšel jsem, jak moc se ve skutečnosti bojí.

"Máš pravdu," prohlásil jsem a nabídl jí brutální kousek upřímnosti. "Jsi příliš mladá teď a příliš mladá budeš i pak. Ale alespoň když budeš plnoletá, nebudu si tolik připadat, jako bych si bral doslova dítě."

Sevřela rty do tenké, napjaté linie a pomalu zavrtěla hlavou. S mým hodnocením jasně nesouhlasila, ale neodvážila se dál hádat. Věděla, že by nebylo dobré pokoušet štěstí.

Přešel jsem k praktické realitě naší blížící se budoucnosti, naklonil jsem se dopředu a opřel si předloktí o stehna, abych opanoval prostor. "Mám dvě děti. Jsou malé a vyžadují stabilitu. Matteovi bude v době, kdy se vezmeme, skoro pět let a Gie šest měsíců."

Zblízka jsem ji sledoval. Očekával jsem, že v hrůze couvne. V tomto zrádném podsvětí bylo okamžité mateřství potomka jiné ženy břemenem, o které žádná mladá nevěsta nestála. Připravil jsem se na nevyhnutelnou reakci – paniku, odpor, sobecké slzy rozmazlené dívky, která si právě uvědomila, že její bezstarostný život skončil.

Místo toho mi Camilla k mému hlubokému překvapení odvážně pohlédla do očí. "Máš jejich fotky? Můžu je vidět?"

Byl jsem mistr v maskování svých emocí, což byla dovednost vybroušená léty neúprosného přežívání, ale dalo mi práci skrýt šok z její prosby. Mafiánská princezna, která chtěla vidět své budoucí nevlastní děti bez špetky vypočítavosti, byla anomálie, jakou jsem neočekával.

Vytáhl jsem telefon z kapsy, klepl na displej a natáhl ho k ní, abych jí ukázal zamčenou obrazovku. Fotografie ukazovala Mattea, jak drží svou malou sestřičku v prosluněné zahradě. Nepotřeboval jsem se na ten obrázek dívat. Barvy a obrysy byly natrvalo vypáleny do mé paměti.

Když Camilla shlédla k fotografii, její napjatý, ostražitý výraz roztál. Ztuhlá linie jejích ramen se uvolnila. Její obličej změkl do čistého, nechráněného úsměvu. Pro muže denně obklopeného falešnými, vypočítavými úsměvy mafiánských poručíků a konkurenčních bossů působila její upřímná srdečnost až rušivě.

"Jsou roztomilí," zamumlala tiše Camilla, očividně uchvácená obrazovkou. "A to je tak sladké, jak ji drží."

Pak se na mě znovu podívala. Její krásný úsměv rázem pohasl a vystřídal ho pohled hluboké empatie, ze kterého se mi stáhla hruď. "Je mi to moc líto... kvůli tvé ženě. Slyšela jsem-"

Zmínka o Biance zafungovala jako syrový spouštěč. Vzduch v mých plicích se proměnil v popel.

"Nechci mluvit o své mrtvé ženě," vyštěkl jsem.

Slova se mi z hrdla vydrala s drsností, jež byla mnohem agresivnější, než jsem měl v úmyslu. Ledový hněv v mém hlasu třeskl tichou místností jako varovný výstřel.

Camilla fyzicky couvla. Vrhla se zpátky do kožených polštářů a tvrdě se kousla do spodního rtu, aby se jí přestal třást. Rychle, trhaně přikývla poddajným strachem, zatímco její široké oči se upínaly na ty mé.

Nechal jsem dusivé ticho, aby se protáhlo, vzal si chvilku na to zhodnotit její vzhled a získat zpět svou sebekontrolu. Jak tam seděla v džínových kraťasech a s jednoduchými korálkovými náušnicemi, vypadala nedotčeně, přirozeně a nenalíčeně. Byla v naprostém kontrastu s těmi vyleštěnými, vykonturovanými mafiánskými princeznami, se kterými jsem byl zvyklý jednat. Tamty ženy si malovaly tváře jako brnění v zoufalé snaze vypadat starší a smrtelnější. Když jsem si uvědomil její naprostý nedostatek sofistikovanosti, potlačil jsem svou výbušnost a nechal svůj hlas zchladnout do profesionálního, ledového odstupu.

"Takhle se oblékáš pořád?" zeptal jsem se a kriticky kývl směrem k jejímu outfitu.

Zamrkala a s nepatrným zamračením se podívala na své oblečení. "Mám ráda tenhle typ oblečení."

Krk a tváře jí polilo horko, když si uvědomila, s jak naprostou intenzitou si ji prohlížím.

"Tomu věřím," řekl jsem jí tónem zbaveným veškeré vřelosti. "Ale tvůj současný výběr oblečení mi přijde pro tvé budoucí postavení až příliš neformální. Tyhle šaty nejsou jemné ani elegantní. Budeš muset nosit oblečení, které explicitně prokáže, že chápeš tu těžkou, mocnou image, kterou musíš jako manželka Underbosse vyzařovat."

Otevřela pusu, ale já pokračoval v mluvení a diktoval jí její realitu, aniž bych se ptal na její názor.

"Když mi dáš své velikosti, osobně se postarám o to, aby ti někdo sestavil nový, vhodný šatník a poslal ti ho."

Camilla na mě zírala v čirém úžasu nad mou panovačnou troufalostí. Čelist se jí stáhla, ale protože si uvědomila svůj nedostatek moci v této místnosti, potlačila své protesty. Těžce polkla a nabídla mi pouze strnulé, poraženecké přikývnutí.

"Dobře," zamumlal jsem.

Pohodlně jsem se opřel v křesle a přešel k tomu, abych chladně nadiktoval zbytek podmínek naší dohody. "Žádný večírek na oslavu zásnub se konat nebude. Nemám na takové triviality čas. Navíc se s tebou odmítám ukazovat na veřejnosti, dokud nepřekročíš práh plnoletosti."

Nechal jsem ji to vstřebat, než jsem stanovil poslední hranici. "Zůstaneme od sebe odděleni, s nulovým kontaktem, a to až do samotného dne svatby. Nebude ti dovoleno setkat se s Matteem a Giou dříve než ráno po svatební noci."

Ramena se jí mírně svěsila pod drtivou tíhou mého emočního odstupu. Váhavě to odmítla a svírala opěrky svého křesla. "Nedávalo by logičtější smysl, abychom alespoň nějaký čas strávili poznáváním se, než spojíme naše životy?"

"Nevidím v tom smysl," prohlásil jsem ostře a utnul tak její prosbu o kontakt tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Poraženě se zadívala do svého klína. Jiskra z ní vyprchala a zanechala za sebou jen tichou rezignaci.

"Očekáváš ode mě ještě něco?" zeptala se tiše a její hlas byl sotva víc než šepot. "Kromě toho, že změním styl oblékání?"

Na zlomek vteřiny jsem se zadíval na její nepopiratelné mládí. Vážně jsem zvažoval, že jí nařídím okamžitě začít brát antikoncepci. Věděl jsem přesně, co se od naší svatební noci očekává, a neměl jsem sebemenší chuť plodit v tomto temném a násilném životě další děti. Syndikát plodil monstra a má krevní linie už tak byla dost komplikovaná.

Ale při pohledu na její nevinnou tvář mi ta hrubá slova uvízla v hrdle. Sotva se blížila k jednadvacátinám.

Spolkl jsem ten požadavek a prudce se postavil, takže jsem se tyčil nad její sedící postavou.

"Ne. Prozatím to stačí," řekl jsem odmítavě. "Měla bys opustit knihovnu dřív, než si tví rodiče uvědomí, že jsme tu byli sami."

Camilla pomalu vstala a pevně si obtočila paže kolem vlastního těla, jako by se snažila udržet pohromadě. Dlouhou, bolestnou chvíli setrvávala na místě. V jejích širokých očích se mihl nevyřčený, zoufale osamělý dotaz. Pátrala v mém obličeji po jakékoli trhlině v mém brnění.

Když žádnou nenašla, sevřela rty. Aniž by kdy ten dotaz vyslovila, prudce se otočila na podpatku a tiše vyklouzla z těžkých dřevěných dveří.

Ticho, které po sobě v knihovně zanechala, mi připadalo neobvykle a tísnivě těžké. Stál jsem tam a se sevřenou čelistí zíral na zavřené dveře.

O pár okamžiků později klika ve dveřích cvakla. Vincenzo se vrátil dovnitř, odmlčel se, aby si prohlédl místnost, a pak na mě upřel svůj zrak. Skepticky povytáhl obočí.

"Co přesně jsi té holce řekl?" zeptal se Vincenzo, když zaznamenal následky. "Vypadala, že je na pokraji slz, když utíkala do chodby."

Má čelist se obranně sevřela. Tyhle emoční zdi jsem si nevybudoval bezdůvodně.

"Nic," zalhal jsem chladně.

Vincenzo mi věnoval nevěřícný pohled. Zhluboka, drsně vydechl a zavrtěl hlavou.

"O tom pochybuju," zamumlal se sarkastickým tónem. "Ale když to říkáš."