Harper ležérně mávla rukou. Tyčící se hora nově dodaných zásob z nákupního centra, která ležela v ponuré zadní uličce, se vypařila do vzduchu. Bez námahy hodila tu obrovskou nálož zboží do svého obřího úložného prostoru o velikosti stadionu. Čas byl teď tím jediným luxusem, kterého měla nadbytek. Už si nemusela dělat starosti s penězi ani spěchat s organizováním těch vysokých hromad zásob. Její prostorová dimenze byla tichou, zamrzlou prázdnotou, kde předměty zůstávaly ve stavu pozastavené existence. Stany, nářadí i těžké plátěné oblečení mohla roztřídit, kdykoli se jí zachtělo. Právě teď ji z vyčerpání bolely svaly. Za očima jí pulzovalo tupé tepání. Odvrátila se od prázdné uličky, připravená vyrazit domů a konečně se zhroutit do postele.

Do tichého ranního vzduchu zařízlo ostré, pronikavé zazvonění. Harper vytáhla telefon z kapsy a zírala na zářící obrazovku. Byl to její šéf z cajunské restaurace.

Dlouho zírala na identifikaci volajícího. Než hovor spadl do hlasové schránky, její vyčerpaný mozek zpracoval realitu jejího starého života. Měla práci.

Stiskla zelené tlačítko a hovor přijala.

"Harper! Proč nejsi v práci na svou plánovanou směnu? Chceš tuhle práci vůbec? Jestli ne, tak dej výpověď! Hromada lidí by teď tvoje místo brala všemi deseti!" křičel agresivně do sluchátka hlasitý hlas.

Harper si odtáhla telefon od ucha a zašklebila se nad tou samotnou hlasitostí. Protřela si pálící oči. Práce? Jaká práce? Měla plné ruce práce se zajišťováním zásob na přežití pro konec světa. Kdo měl čas krájet zeleninu v horké komerční kuchyni?

Kdyby byla svým předchozím já, omluvila by se o sto šest a běžela by zpátky do práce jako bezmyšlenkovitý stroj.

Ale teď byly věci jinak. Pohlédla do své prostorové dimenze a v duchu přejela pohledem přes ty nekonečné řady zlatých cihel bezpečně ukrytých uvnitř. Rty se jí dotkl jemný úsměv.

"Šéfe, končím."

Linku naplnilo těžké, ohromené ticho.

"Harper, dobře si to promysli. Kdo jiný kromě mě ti bude takhle dobře platit? Dávám ti přesně jednu hodinu na to, aby ses tu ukázala a vysvětlila to. Vrať se sem a začni makat!" vyštěkl Thomas, hlas podrážděný a protkaný hlubokou nedůvěrou.

S hlasitým cvaknutím telefon zavěsil.

Harper zírala na ztmavlou obrazovku. Nakonec se rozhodla do restaurace stejně jít. Z úcty k němu si potřebovala vyzvednout poslední výplatu a dát výpověď oficiálně osobně. Kráčela studenými, rušnými ulicemi Ashbourne, ruce zaražené hluboko v kapsách bundy. Ranní cestující kolem ní spěchali, svírali aktovky a horkou kávu a neměli ani tušení o blížící se zkáze. Během několika málo měsíců se tytéž dlážděné ulice stanou zamrzlou pustinou. Harper upírala zrak přímo před sebe. Pracovala většinou v zadní kuchyni rušného cajunského bistra, kde připravovala suroviny a vyřizovala drobné úkoly pro šéfkuchaře. V jejím minulém životě jí tyto základní kuchařské dovednosti pomohly přežít první dny apokalypsy.

Lítačky rušné cajunské restaurace hlasitě zachrastily, když Harper vešla dovnitř. Vzduch se naplnil sytou vůní pečeného česneku a kořeněného masa. Než se vůbec stihla nadechnout, aby promluvila, byl jí přímo do rukou hrubě vražen mokrý mop.

"Proč tu jenom stojíš? Pohni sebou a vytři vchod! Zákazníci tu budou co nevidět! Seš sice mladá, ale hejbeš se jak dřevěnej špalek!" štěkl Thomas a ukázal směrem k zabláceným stopám u dveří.

Místo aby cítila nad jeho drsným tónem jakoukoli zlost, přelila se přes Harper silná vlna hluboké nostalgie. Stiskla dřevěnou násadu mopu. Před pěti vyčerpávajícími lety byla hladovějící a zoufalá sedmnáctiletá absolventka střední školy. Místní sirotčinec se kvůli ní natáhl k prasknutí a ona se rozhodla z Ashbourne odejít s ničím jiným než s malou plátěnou taškou. Neměla žádné peníze na školné a žádné vyhlídky na krutém trhu práce.

Tři dny bloudila ulicemi bez jídla, dokud se z naprostého hladu nezhroutila na špinavý chodník. Tenhle muž s ostrým jazykem, ale laskavým srdcem ji tam našel ležet. Thomas jí dal práci, teplý pokoj vzadu a teplé jídlo. Zachránil ji a změnil celou trajektorii jejího života. Šetřila každý cent ze svých skromných výplat, aby si nakonec mohla dovolit zaplatit zálohu na starý dům.

Harper nepronesla jediné slovo protestu. Potichu si vzala mop a začala pečlivě vytírat podlahu poblíž vchodových dveří. Tahala vlhké třásně přes šmouhy a stírala špínu, kterou tu zanechali brzkí ranní kurýři. Thomas ji sledoval při práci zpoza dřevěného pultu s rukama zkříženýma na hrudi. Udržoval si přísný výraz, nezbytnou fasádu. Musel se tvářit drsně. Kdyby nepůsobil tak tvrdě, nikdy by nebyl schopen udržet hlučný personál kuchyně v latích.

Když konečně mop uklidila do úklidové komory, mávl na ni, ať jde k malému stolu v zadním rohu bistra. Postavil před ni obrovský talíř vrchovatě naložený pečeným masem, dýmající rýží a čerstvou zeleninou. Na tom všem leželo perfektně osmažené vajíčko, jehož zlatavý žloutek se leskl pod světly podniku. Jídlo bylo vyvážené, syté a vyzařovalo z něj lákavé teplo. Okamžitě si všimla, že jí dal ty nejtlustší a nejkřehčí kousky masa.

Harper sklopila zrak na to vydatné, uklidňující jídlo. Do nosu ji udeřila pikantní vůně pečeného masa. Její ztvrdlou skořápkou zničehonic prorazily velké slzy. Potichu se jí koulely po tváři a kapaly na dřevěnou desku stolu.

V jejím předchozím, pekelném životě Thomas nepřežil ani tu úplně první vlnu katastrof. Bistro si vyhlédli zoufalí, hladovějící gauneři. Brutálně ho umlátili k smrti baseballovou pálkou jen proto, aby ukradli ty skromné zbytky jídla, co v restauraci zůstaly. Pamatovala si, jak našla jeho chladné tělo zhroucené právě u těhle zdí. Sesbírala jeho ostatky a sama ho zpopelnila v troskách města.

"Hej, proč brečíš? Vždyť jsem si z tebe jenom trochu utahoval. Fajn, fajn. Prostě jez. Už neřeknu ani slovo," řekl Thomas a jeho obhroublé chování zaváhalo. Rozpačitě se poškrábal na zátylku.

Harper si zběsile otřela slzy hřbetem rukávu.

"Thomasi, věříš mi?" zeptala se rozechvělým hlasem.

"Věřím nebo nevěřím, hlavně sněz to jídlo. Všichni ostatní už maj skoro hotovo. Seš jediná, co se s tím ještě crcá." Thomas zaťukal klouby do stolu.

Harper vzala vidličku a nabrala si velké sousto. V ústech se jí rozlila lahodná, intenzivně známá chuť pečeného masa a rýže. Spořádala celý talíř metodicky a vychutnávala si to teplo, které jí chybělo dlouhých, mučivých patnáct let. Každé sousto chutnalo jako vzpomínka na dobu, kdy obloha byla ještě modrá a vzduch stále čistý.

Když to jídlo dojedla, Thomas jí pokynul, ať ho následuje. Zatáhl ji do své stísněné zadní kanceláře a pevně zavřel dveře. Malá místnost páchla starými papíry a zvětralou kávou.

"Stalo se něco? Dostala ses do nějakejch nebezpečnejch potíží? Mluv se mnou. Jestli můžu pomoct, pomůžu," zeptal se Thomas vážně a opřel se o okraj svého stolu.

"Thomasi, blíží se apokalypsa."

Ke zbytku světa mohla být brutálně chladná a vypočítavá, ale k němu ne. Byl to dobrý člověk. Nezasloužil si zemřít tak bídnou a násilnou smrtí v prvních dnech kolapsu.

Thomas se natáhl a přitiskl jí hřbet ruky na čelo.

"Nemáš teplotu. Proč plácáš nesmysly?"

Jelikož věděla, že pouhá slova by tak ukotveného muže, jako byl on, nikdy nepřesvědčila, udělala Harper krok vzad. Prostě luskla prsty.

Keramický hrnek na kávu, který stál na jeho přeplněném stole, se okamžitě vypařil do vzduchu.

Thomasovy oči se šokem rozšířily. Naklonil se dopředu a zkoumal prázdné místo na stole.

"Ty ses naučila kouzelnickej trik? No tak, ukaž. Kams ho schovala?"

Harper jen potichu znovu mávla rukou. Těžký dřevěný konferenční stolek, dvě polstrovaná křesla pro hosty a velká hrnková rostlina stojící v rohu zmizely do nicoty. Stísněná kancelář najednou působila obrovsky a prázdně. Ostré zářivkové světlo z vrchu osvětlovalo holá, odřená prkna podlahy tam, kde před pouhými několika vteřinami stál nábytek.

Thomas ztuhl. Natáhl se třesoucí se rukou dopředu a švihl prsty prázdným vzduchem, jako by čekal, že narazí na neviditelný dřevěný povrch. Nenašel nic. Zíral nepřítomně do prázdného prostoru, kde dřív stával jeho nábytek. Podíval se zpátky na Harper, s pokleslou čelistí a mělkým dechem.

"To je nějaká kapesní dimenze?"

"Ta apokalypsa se vážně blíží. Musíš se začít připravovat hned teď. Okamžitě to bistro zavři. Jakmile se všechno rozpadne, stane se restaurace plná jídla prvořadým cílem pro rabující," řekla Harper tiše. Její tón byl smrtelně vážný.

Thomas stál jako přikovaný na místě a hruď se mu rychle zvedala a klesala. Zíral na ni a snažil se zpracovat tu nemožnou realitu, která se odehrávala v jeho vlastní kanceláři.

Harper přistoupila blíž a ujišťovala se, že vstřebal každé slovo. Potřebovala, aby pochopil tu naprostou brutalitu toho, co přichází.

"Přesuň se na výše položené místo a najdi si bezpečné útočiště. Nashromáždi si tolik jídla a vody, kolik je v lidských silách. Nedůvěřuj cizím lidem. Nevoď si nikoho domů jen proto, že je ti jich líto. Lidi v apokalypse nemají žádné svědomí."

Thomas zůstal dlouho potichu. Ruce se mu viditelně třásly, když vytáhl z kapsy zmačkanou cigaretu. Vložil si bílý váleček mezi rty a sáhl po zapalovači. Prsty se mu třásly tak moc, že nedokázal pořádně vykřesat plamen. Kovové kolečko bez užitku drhlo o kamínek a vydávalo jen slabé jiskřičky.

Harper mu zapalovač jemně vzala z ruky. Otevřela ho a vykřesala mu stabilní plamen.

Thomas se naklonil a špičku si zapálil. Dlouze a zhluboka potáhl a pomalu vydechl hustý oblak kouře. Šedý opar stoupal ke stropu. Podíval se na ni zblízka.

"Víš, když jsi dneska přišla, měl jsem pocit, že jsi jinej člověk. Tvoje staré já... byla jsi ztělesněná naivita."

Harperiny tmavé oči naplnil hluboký, prastarý smutek. Myslí jí probleskly vzpomínky na mrazivé zimy, mutující bestie a lidskou zradu.

"Někdo, kdo přežil smrt, nemá tu možnost zůstat naivní."

Upřeně se na něj dívala a odmítala přerušit oční kontakt. Potřebovala, aby se mu tohle varování ukotvilo hluboko v mysli.

"Tohle říkám jenom tobě. Nikomu dalšímu už neřeknu ani slovo. Thomasi, děkuju ti, že ses mě před těmi lety ujal. Dals mi jídlo. Dals mi šanci na život. Teď jsem ten dluh splatila."