Nora si vzala z Romanovy natažené ruky jemně parfémovaný kapesník a otřela si z tváří čerstvé slzy. Přerývaně se nadechla, čímž prořízla těžké ticho, které tu po jejím přiznání setrvávalo. „Na minulosti už nezáleží, Romane. Moje lítost, naivní chyby... na ničem z toho nezáleží. Mou jedinou prioritou je najít moje děti.“

Na hrudi se jí zpevnilo neústupné vnitřní odhodlání. V ten samý okamžik, kdy najde své děti, opustí Juliana navždy. Už nikdy víc nevrhne na jejich životy svůj stín.

Roman shlédl na její křehkou, třesoucí se postavu. Jeho výraz zjihl, když jí nabídl jemné ujištění. „Nejprve potřebuješ sílu. Postarej se teď o své tělo, abys je mohla chránit, až přijde čas.“

Zavibroval mu telefon – na obrazovce blikalo jediné písmeno ‚Y‘. Ztlumil ho. „Musím si něco zařídit. Ale připravil jsem ti vše, co budeš ke svobodě potřebovat.“ Kývl na elegantní kufr, jenž odpočíval poblíž dveří. „Uvnitř je čisté, drahé oblečení, věci každodenní potřeby a čistý mobilní telefon. Moje kontaktní údaje už jsou přidány. Stačí mi napsat vteřinu poté, co budeš něco potřebovat. Je tam taky nabitá bankovní karta; PIN je tvoje rodné číslo.“

„Romane,“ zaprosila Nora a hlas se jí zlomil pod návalem surových emocí. „Prosím. Přines mi o nich nějaké zprávy.“

„Očekávej ode mě dobré zprávy co nejrychleji,“ slíbil Roman vážně a vyklouzl ze dveří.

Zůstavši o samotě, otevřela Nora kufr. Ignorovala luxusní látky a sáhla rovnou po telefonu. Celé hodiny seděla schoulená na sterilním nemocničním lůžku a její palce létaly po obrazovce. Pečlivě hltala pět let zmeškaných světových i místních zpráv, sledovala vzestup skupiny Crawford Group, přesuny Mercerových i impéria Kensingtonových.

Hluboká, dusivá potřeba uzavřít minulost ji nakonec od přístroje odtáhla. Oprchovala se, oblékla se do naškrobeného oblečení, které jí Roman poskytl, a vykročila k těžkým dveřím. Potřebovala odejít z pokoje, aby navštívila hrob své zesnulé matky.

Zatáhla za kliku, jen aby zjistila, že jí cestu blokuje přísná členka ochranky v tmavém obleku.

„Slečno Sterlingová, jak vám mohu pomoci?“

„Potřebuji odejít,“ prohlásila Nora pevně. „Jdu navštívit hrob své matky.“

Strážkyně se ani nehnula, fyzicky blokovala vchod. „Mám přísné, neústupné příkazy od pana Crawforda. Jste držena na tomto pokoji. Vraťte se prosím dovnitř.“

Drtivé uvědomění zasáhlo Noru jako fyzická rána. Nezískala žádnou svobodu. Pouze vyměnila betonovou vězeňskou celu za tu sterilizovanou nemocniční.

Zběsilá a zpanikařená Nora práskla dveřmi. Ruce se jí třásly, když vytáhla nový telefon a vytočila číslo, které měla natrvalo vypálené do paměti. Vzal to po druhém zazvonění.

„Juliane Crawforde,“ požadovala Nora s hlasem vibrujícím potlačovaným vztekem. „Zamykáš mě tady jako obyčejného kriminálníka?“

Z reproduktoru se ozvalo tiché, úšklebné uchechtnutí. Z jeho hlasu odkapávala krutost. „Zákon ti možná tvůj zločin odpustil, Noro, ale pro mě tvé činy zůstávají naprosto neodpustitelné.“

Naprostá psychologická tíha jeho nemilosrdných slov se zřítila na její už tak vyčerpané tělo. Místnost se s ní zatočila. Okraje zorného pole pohltila dusivá temnota. Telefon jí vyklouzl z necitlivých prstů a s tupým žuchnutím dopadl na zem. Podlomila se jí kolena.

„Slečno Sterlingová!“ vykřikl z chodby tlumený hlas.

Dveře se rozlétly, ale Nora už padala. Upadla do bezvědomí a zřítila se na studenou podlahu z linolea.

Přechod zpět do vědomí byl jen mlhavou, horečnatou sekvencí. Hluboce znepokojený lékař se nad ní vznášel a připojoval jí infuzi na hřbet zhmožděné ruky. Nora proplouvala z těžkého deliria a zase zpět, žár horečky jí hořel v žilách. Na křehkém, roztřepeném vláknu života visela jen z jednoho jediného důvodu: kvůli dětem, se kterými se nikdy nesetkala.

Přes rozmazané okraje jejího horečnatého snu se ostrá nemocniční světla zjemnila. Její pohled se zaostřil na malou postavu stojící poblíž její postele. Byl to vyhublý, neduživý chlapec. Na sobě měl pyžamo s potiskem zelených dinosaurů a pevně tiskl k hrudi plyšového huskyho.

Noře se zatajil dech. Skrz opar natáhla slabou, roztřesenou ruku a její prsty pohladily prázdný vzduch poblíž jeho rukávu. „Synku?“ zamumlala hrubým, zoufalým hlasem. „Ty jsi... můj syn?“

Chlapec zamrkal a se sladkou, zničující nevinností naklonil hlavu. „Nejsem,“ odpověděl.

Zoufalství okamžitě zpustošilo Nořinu bledou tvář. Horečka prudce stoupla a vtáhla ji hlouběji do bludů. V deliriu vykřikla, slzy se jí rozlily do polštáře. „Juliane! Juliane Crawforde, kam jsi je schoval? Vrať mi je! Vrať mi moje děti!“

Ze zvědavosti k té zmítající se, utrápené ženě, chlapec o krok couvl a vyklouzl ze dveří. Ticho však trvalo jen malou chvíli. Rychle se vrátil a přistoupil k okraji postele. S nečekanou něhou odlepil zadní stranu chladivé náplasti a jemně ji přitiskl na Nořino hořící čelo. Pak rozbalil sladký mléčný bonbón a opatrně jí ho vložil do suchých úst.

Náhlá exploze cukru, jež se jí rozlila po jazyku, pomalu pročistila hustou mlhu kalící její mysl. Nořin dech se uklidnil. Jak se její zrak zaostřil, zírala na chlapce. Úplná zřejmost jeho obličejových rysů ji ohromila. Výrazné obočí, tvar čelisti – velmi se podobal Julianovi.

Hluboký, vyhladovělý mateřský instinkt ovládl její odeznívající horečku. Hnána zoufalou touhou obejmout maso a krev, které jí byly odepřeny, Nora natáhla ruku a toužila obejmout chlapce, o kterém si přála, aby byl její vlastní.

Ještě než mohly její prsty dojít k fyzickému kontaktu, těžké dveře pokoje se rozletěly. Výjev se násilně roztříštil.

Daphne se vřítila do pokoje ve vypočítané panice. Agresivně vytrhla Lea z Nořina dosahu a pevně chlapce přitiskla na svou hruď.

Daphne okamžitě ze svých slov udělala zbraň a hlasitě prohlásila pro kohokoli, kdo na chodbě naslouchal. „Noro! Chápu, jestli mě nenávidíš. Chápu, jestli ke mně chováš zášť! Ale nemáš právo ubližovat mému synovi!“

Vzápětí se dovnitř vřítila chůva. Daphne jí urychleně předala zmateného Lea a nařídila ženě, aby ho z pokoje odvedla. Když dveře zacvakly, otočila se Daphne zpátky k posteli. S ryzí zlobou úmyslně vrazila psychologický nůž hluboko do Nořina zlomeného srdce a otočila jím.

Daphne se naklonila a zasyčela: „Tvoje děti jsou mrtvé. A ani nepomýšlej na to, že bys ukradla ty moje.“

Extrémní krutost tohoto prohlášení zapůsobila jako vědro ledové vody a násilím Noru probrala zpět do plné reality. Zaplavila ji odporná, zvedající se pravda. Málem vřele objala dítě přesně té ženy, která jí zničila život.

Noře se převrátil žaludek silným hnusením. Její pohled ztvrdl v jednolitý led. Odstrčila se o polštáře a vyštěkla na ženu stojící nad její postelí.

„Víš, proč je tvůj syn tak strašně nemocný, Daphne?“ zeptala se Nora řečnicky a hlas jí klesl do smrtícího šepotu. Ten slovní úder uštědřila bez váhání. „Jeho nemoc je přímou karmickou odplatou za všechny tvé zlé skutky.“

Daphne, rozlícená k nepříčetnosti kletbou uvalenou na její dítě, se vrhla vpřed se zvednutou rukou, aby ležící ženu fyzicky udeřila.

Ale Nora byla rychlejší. Dovedně se neohrabanému úderu vyhnula. Nora vystřelila paží vzhůru, prudce popadla Daphne za plnou hrst jejích upravených vlasů a strhla ji k zemi. Druhou rukou pak Daphne uštědřila obrovskou, zvučnou facku přes obličej, která se ostře rozlehla po napjatém nemocničním pokoji.