Nevnímajíc ředitelku ani Romana, kteří stáli přímo vedle ní, Nora odhodila veškeré předstírání vyrovnanosti. Rozběhla se napříč rušnou halou a dřepla si na podlahu vedle malé, plačící holčičky. Její ruce se vznášely nad třesoucími se ramínky dítěte.

"Proč..." Nořin hlas se třásl, ztěžklý nevyroněnými slzami. "Proč pláčeš, zlatíčko?"

Malá holčička sebou trhla. Vzhlédla a z její slzami smáčené tváře vyzařoval ostražitý strach z té intenzivní cizinky. Odmítla odpovědět a odtáhla se pryč. S rychlostí vyplašeného králíčka odběhla k Rebecce a pevně ovinula své drobné paže kolem ředitelčiny nohy.

"Mami paní," vzlykala dívka do látky Rebečiny sukně.

Rebecca si tiše povzdechla a položila uklidňující ruku na dívčinu hlavu. "Stello, copak se děje? Proč ty slzy?"

"Stýská se mi po sestřičce," dostala ze sebe Stella a mnula si mokré oči.

Rebecca si dřepla a vykouzlila na tváři křehký úsměv. "Tak, neplač. Tvoje sestřička je na dobrém místě."

"Mami paní, můžu se na ni jet podívat?" popotáhla Stella.

"Samozřejmě. Možná, že s ní brzy budeš bydlet."

Stelliny matné oči se zableskly jiskřičkou naděje. "Opravdu?"

"Nikdy ti nelžu, že ne?" Rebecca setřela z dívčiny tváře zbloudilou slzu. "Běž si teď na chvilku vybrat nějakou pěknou knížku. Musím si promluvit s těmito hosty."

Stella poslušně přikývla a vrhla plachý pohled na Noru a Romana. "Pá pá, mami paní," zašeptala, popadla z nízké poličky barevnou knihu a stáhla se do tichého čtecího koutku místnosti.

V okamžiku, kdy byla Stella z doslechu, Rebecca pokynula Noře a Romanovi, aby poodstoupili stranou na chodbu. Vřelost v ředitelčině výrazu ztvrdla do pochmurné lítosti.

"Stella a Hazel jsou dvojčata," řekla Rebecca tiše. "Ale Hazel už tady není. Před pouhými pár hodinami byla oficiálně adoptována."

Ta slova zasáhla Noru jako fyzická rána. Zírala na Rebeccu a její mysl se snažila zpracovat tu zničující informaci. "Jen Hazel? Proč by si někdo adoptoval jen jedno z dvojčat?"

Rebecca si překřížila paže, její výraz byl ztěžklý vyčerpáním. "Protože Stella je nemocná. Už tak je dost drahé vychovávat zdravé dítě. Adoptivní rodina se dozvěděla o jejím stavu a vzala si jen Hazel."

Hluboko v Nořině žaludku se usadil chladný děs. "Jakém stavu?"

"Akutní leukémie," konstatovala Rebecca stroze.

Diagnóza se Noře odrážela v uších, krutý zvrat osudu, který ji uvrhl do živé noční můry. Akutní leukémie. Přesně ta samá smrtelná nemoc, která momentálně postihuje Julianova syna.

"Potřebuje transplantaci kostní dřeně," pokračovala Rebecca. "Zaregistrovali jsme ji v národním registru, ale můžeme pokračovat až po úspěšném nalezení vhodného dárce. Do té doby zůstane tady."

Nora zalapala po dechu a chytila se za hrudník. Před hodinami ztratila jednu dceru ve prospěch cizích lidí a teď stála na pokraji toho, že ztratí tu druhou kvůli smrtelné nemoci.

"Jsem její biologická matka," prohlásila Nora rázně a popošla vpřed. Panika a odhodlání poháněly její bušící srdce. "Moje kostní dřeň by mohla být perfektní shoda. Otestujte mě."

Roman přistoupil vedle ní a čelist se mu stáhla do tvrdé linie. "Taky se nechám otestovat. Zvyšme šance."

Rebecca studovala Nořiny zoufalé, slzami naplněné oči. Ředitelčin přísný postoj o zlomíček povolil. "Dám vám přesně půl hodiny na to, abyste si k ní sedla," řekla Rebecca, v jejímž tónu zaznívalo přísné varování. "Ale neříkejte jí, kdo jste. Nejdřív potřebujeme oficiální výsledky testů mateřství. Tyhle děti jsou křehké. Odmítám vás nechat falešně vzbuzovat naděje u malé nemocné holčičky."

Nora zběsile přikývla. "Slibuju."

Roman stiskl Nořino rameno. "Běž za ní. Já půjdu ven a vyřídím pár hovorů. Pokusím se vystopovat tu rodinu, co si vzala Hazel."

Nora němě naznačila poděkování, zatímco se Roman otočil a vytáhl z kapsy telefon. Zhluboka, trhaně se nadechla a pomalu kráčela ke čtecímu koutku.

Stella seděla na malé dřevěné židličce a držela svou knihu. Když se Nora přiblížila, čtyřletá dívka vzhlédla a zamrkala svýma velkýma, nevinnýma očima.

"Paní," zeptala se Stella a naklonila hlavu. "Vy si sem taky jdete vybrat dítě?"

Než Nora stihla ze sebe vydat jediné slovo, Stella znovu promluvila a pronesla prosbu, která roztříštila to, co zbylo z Nořina srdce.

"Paní, vyberte si jiné dítě, ne mě."

Noře se zadrhl dech. Hrdlo se jí stáhlo tak bolestivě, že sotva dokázala polknout. "Proč bys něco takového říkala?"

Stella se podívala dolů na své malé botičky. "Protože jsem nemocná." V jejím měkkém, sladkém hlase zaznívala strašná, srdcervoucí logika. "Slyšela jsem mami paní říkat, že moje nemoc potřebuje spoustu, spoustu a spoustu peněz na uzdravení. Neměla byste si mě vybrat."

Čistá nesobeckost vyzařující z toho malého, nemocného dítěte zničila Nořinu obranu. Přes řasy jí přetekly horké, těžké slzy a volně jí stékaly po bledých tvářích. Zakryla si ústa, z hrdla se jí vydral potlačovaný vzlyk.

Když Stella viděla cizí paní plakat, zašátrala v kapse šatů. Vytáhla malý, lehce zmačkaný kapesníček a stoupla si na špičky. Jemnýma, opatrnýma rukama malá holčička setřela slzy z Nořiny tváře.

"Bolí tě ta nemoc?" zeptala se Nora přiškrceně a chytila Stellinu malou ručičku do své.

Stella zavrtěla hlavou a vystrčila bradu. "Nene. Jsem hrozně statečná."

Nora ze sebe vydala zlomený nářek. Vtáhla křehké dítě do zoufalého, drtivého objetí a zabořila tvář do Stellina malého ramínka. Otevřeně plakala, tělo se jí otřásalo ohromnou agónií. Jak to, že nevěděla, že její vlastní krev a tělo tak hluboce trpí?

V hrudi jí vytryskla zlomyslná, palčivá nenávist vůči Julianovi Crawfordovi. Jak mohl být takové monstrum? Podplatil lékařský personál, vymyslel si tu odpornou lež o tom, že její děti zemřely, a oloupil tyto nevinné dívky o jejich matku vteřinu poté, co se poprvé nadechly. Julian měl plné právo obrátit svůj hněv proti ní, ale potrestat dvě nevinná nemluvňata byl neodpustitelný hřích. Ukradl jim dětství a nechal je čelit smrtelné nemoci samotné.

Stella Noře plácala po zádech svou malou ručičkou, obočí stažené zmatkem. "Paní, vám je taky špatně?"

"Bolí mě srdce," vzlykala Nora do dívčiných vlasů. Cítila se, jako by jí hruď současně probodlo tisíc ostrých šípů a přikovaly ji na místě.

Stella se ošila dozadu tak akorát, aby se na Noru mohla podívat. Chtěla plačící ženu utěšit, a tak zvedla svou knihu. "Můžeme si číst spolu. To je moje oblíbená pohádka."

Nora si otřela obličej a donutila se soustředit. Klesla na malou židličku vedle Stelly. Následujících třicet minut seděly rameno na rameni. Stella otáčela stránky a upřímně vyprávěla o ději. V dívčiných jasných očích se zračil úžas celého vesmíru, který zářil navzdory temné realitě její nemoci. Spíš než by to připadalo, že Nora čte dítěti, to vypadalo jako by statečná malá holčička tiše dělala společnost své traumatizované matce se zlomeným srdcem.

Čas utekl jako voda.

Když třicet minut vypršelo, Stella zavřela knihu a poslušně ji vrátila zpět na dřevěnou polici. Otočila se a naposledy došla k Noře. Vzhlédla a promluvila tichým, pevným hlasem.

"Paní, pamatujte, nevybírejte si mě."