Pohled Valery

Třináct trýznivých dní se vypařilo v dusivou, rozmazanou šmouhu selhání. Stojím jako přikovaná uprostřed Sienniny ložnice a nepřítomně zírám na zářící obrazovku jejího notebooku. Hruď se mi zvedá v rychlých, mělkých náporech. Jsem na naprostém pokraji hyperventilace. Drtivá realita mé situace se na mě hroutí a usedá mi na ramena jako masivní blok olova.

Zoufale jsme zastavili každičký kus majetku, který byl napsaný na mé jméno. Vysáli jsme každý neaktivní účet vázaný na pozůstalost mé zesnulé matky. Zatížili jsme dům Sienniných rodičů hypotékou až na samý okraj exekuce. Poslední dva týdny jsem strávila pročesáváním města, sezením ve sterilních kancelářích a prošením každé banky o půjčku. Vyčerpala jsem veškeré legální finanční možnosti, které se nabízely. Naše naděje zbankrotovala.

Písek v přesýpacích hodinách krvácí do ztracena. Do vypršení lhůty zbývají pouhé dva dny. Únosci mi nedovolují zapomenout na tikající hodiny. Každé jediné ráno mi posílají úděsné videoklipy, aby zajistili, že má hrůza zůstane živá. Zavřu oči a ty záběry se mi přehrávají pod víčky. Vidím Kaelena přivázaného k té těžké dřevěné židli. Slyším to odporné křupání kostí, jak ho systematicky bijí. Vidím tmavě fialové modřiny, které pokrývají jeho lícní kosti, a čerstvou krev kapající z jeho rozseknutého obočí. Vidím čirou hrůzu v doširoka rozevřených očích svého mladšího bratra.

Sienna sedí na kraji své postele a ruce se jí nervózně kroutí v klíně. Vzhlédne ke mně se zarudlýma očima.

„Nevím, kde jinde bychom mohly hledat peníze, Val. Všechno jsme vyčerpaly. A co Silas? Nemohla bys o ty peníze požádat jeho?“

Zavrtím hlavou a čelist se mi zatne tak silně, až to bolí.

„Silas nemůže pomoct a já ho o to žádat nebudu. Rod Montgomeryů nemá s touhle noční můrou nic společného. Nepotřebují, abych je se svou rodinou stáhla s sebou do bláta. Kromě toho, jak bych mu to vůbec začala vysvětlovat?“

Odmlčím se a přerývaně se nadechnu, abych zklidnila své rozbušené srdce. Rozešla jsem se se Silasem, aniž bych mu nabídla jediné slůvko vysvětlení. Přetrhla jsem to pouto vyloženě proto, abych ho ochránila před chaotickou temnotou své krve. Vždycky jsem si své problémy řešila sama. Nikdy jsem nepoužila přítele jako chodící bankovní účet k uklízení průšvihů mého otce. Odmítám s tím začít teď.

Sienna se kousne do spodního rtu a její pohled klesne k podlaze.

„Přemýšlela jsi o tom, že bys znovu požádala Gideona?“

Hořká, neměnná pravda o mém otci mi těžce usedá na hruď. Strávila jsem celý svůj život tím, že jsem Gideona omlouvala. Chtěla jsem věřit, že můj otec má v sobě alespoň špetku slušnosti, ale páska z očí už spadla. Je sobecký. Je to zbabělec. Přesto mé zaslepující zoufalství přebíjí můj odpor.

Stáhnu se do tichého rohu Sienniny ložnice a třesoucími se prsty svírám svůj telefon. Dívám se na pestré plakáty na jejích stěnách a přeji si, abych mohla vyměnit svůj prokletý život za ten její. Vytáčím Gideonovo číslo. Zvedne to hned po prvním zazvonění. Polknu každou špetku své hrdosti a tisknu telefon, dokud mi nezačnou bělat klouby.

„Kaelen si zaslouží tvou pomoc. Řekni mi, co mám dělat. Prosím.“

Gideonův hlas proudí z reproduktoru, chladný a vypočítavý. Předloží svůj návrh. Žaludek se mi stáhne do bolestivých uzlů. Vzadu v krku mi stoupá žluč. Požaduje, abych vypátrala svého osudového druha a peníze na výkupné ukradla přímo jemu. Chce, abych vydírala muže, kterého pro mě vybrala Měsíční bohyně.

Z toho návrhu je mi fyzicky špatně. Měsíční bohyně dala vlkům osudové druhy, aby nás chránili, hýčkali a doplňovali. Druh má být štítem proti temnotě světa, ne otevřeným trezorem určeným k vydírání. Druhové se navzájem nikdy nezrazují.

Jak bych proboha mohla vydírat Declana Kensingtona?

Mysl se mi vrací v záblesku k té děsivé noci v ENVY. Zbytkové účinky drog vhozených do mého pití mi propálily žíly a strhly ze mě veškeré lidské zábrany, které jsem měla. Má vnitřní vlčice, Sivna, svobodně poznala a označila svého druha. Vzpomínka na ono páření je syrová a bez obalu. Nebyla v tom žádná romantika, jen čistý, divoký instinkt. Vzpomínám si na brutální, těžké tření jeho tvrdého kokota vrážejícího hluboko do mé mokré kundy. Pamatuji si, jak jsem na něm jela se zoufalým, zvířecím hladem a třela své nahé tělo o to jeho, zatímco Sivna triumfálně vyla nad tím, že si nárokuje to, co je její. Šukali jsme jako divoká zvířata na těch zmačkaných hotelových prostěradlech, dokud jsem nakonec neodpadla.

Když vyšlo slunce, droga odezněla a zanechala mě v děsivé panice. Utekla jsem. Opustila jsem ho, zatímco spal, aniž bych mu zanechala své jméno nebo jediné slovo vysvětlení.

A teď Gideon chce, abych toho posvátného pouta využila k vydírání. Trvá na tom, že Declan zaplatí jakoukoli cenu, jakmile zachytí jediný závan mé vůně.

Znovu zavřu oči. V mysli se mi živě mihne Kaelenova zbitá, pohmožděná a krvácející tvář. Jeho vyděšené oči na mě zírají zpět a prosí o život. Zaplaví mě děsivá, odporná jasnost. Nemám jinou možnost. Nemůžu nechat svého bratra zemřít pro svou hrdost. Nemůžu ho nechat popravit, abych ochránila druha, kterého sotva znám.

Ukončím hovor. Otočím se k Siennině skříni. Vytáhnu jednoduché, nenápadné žluté letní šaty a přetáhnu si je přes hlavu. Připadají mi chatrné, jako papírové brnění. Nanesu si tenkou vrstvu make-upu, abych zakryla tmavé, pohmožděné kruhy pod očima. Pevně Siennu obejmu a stisknu jí ramena, jako bych ji už nikdy neměla vidět. Pokud to nevyjde, můj život stejně skončí.

Vyjdu z domu a mávnu na taxi.

„Budova korporace Nightfall Entertainment. Šlápněte na to.“

Taxík kličkuje hustou městskou dopravou. Jízda mi připadá jako pomalý pochod k šibenici. Declan Kensington je nelítostný generální ředitel obrovského korporátního impéria své rodiny. Je budoucím Alfou rodu Kensingtonů. To rýsující se zjištění mě děsí. Mám být jeho Lunou, a přitom nevím absolutně nic o jejich smečce ani o jeho životě. Znám jen chuť jeho kůže a spalující žár jeho doteku.

Taxík zastaví u věžovitého monolitu ze skla a oceli patřícího společnosti Nightfall Entertainment. Řidič se na mě ohlédne přes zpětné zrcátko.

„Chcete, abych tu na vás počkal, slečno?“

Věnuji mu roztřesený, slabý úsměv a natahuji se po klice.

„Ne, děkuji. Odtud už si poradím.“

Vystoupím na sluncem zalitý chodník. Stáhnu ramena dozadu, zoufale se snažíc hrát roli sebevědomé, ničím nerušené ženy. Projdu masivními otáčivými skleněnými dveřmi. Vstupní hala je obrovitá prostora z nedotčeného bílého mramoru, chromových prvků a impozantních bezpečnostních pultů. Upřu zrak na masivní řady výtahů na vzdáleném konci haly. Cílevědomě kráčím po vyleštěné podlaze a podpatky mých bot ostře klapou v tom tichém prostoru.

Velký, svalnatý člen ochranky mi vstoupí přímo do cesty a zablokuje výtahy svou impozantní postavou. Věnuje mi skeptický, tvrdý pohled a překříží své silné paže na hrudi.

„Promiňte, slečno. Máte domluvenou schůzku?“

Gideon mě důkladně varoval přesně před tímto odporem. Přísně mi nařídil, abych trvala na tom, že se s Declanem setkám osobně. Potřebuji se jen dostat dostatečně blízko, aby z mě Declan mohl ucítit. Vyvolám v sobě každou špetku aristokratického opovržení, kterou dokážu fyzicky sebrat. Potřebuji udržet tohoto strážného vyvedeného z rovnováhy a v defenzivě. Přimhouřím oči a zvednu bradu nahoru.

„Nepotřebuji žádnou schůzku.“

Strážný neucukne. Drží se pevně na svém místě a jeho výraz ztvrdne do profesionální rozmrzelosti.

„Každý potřebuje schůzku. Na recepci vás musí ohlásit. Musíte jim sdělit své jméno a oni vám vydají výtahovou kartu.“

Právě v tu chvíli se leštěné kovové dveře nejbližšího výtahu rozestoupí s tichým cinknutím. Do haly vyjde skupina manažerů. Je mezi nimi těhotná žena, která se jasně a zvonivě směje nějakému vtipu. Nějaký muž zdvořile drží ruku ochranně kousek od jejích beder, aby ji bezpečně vyvedl ven. Pozorně je sleduji a všímám si, že nikdo z nich v ruce nedrží výtahovou kartu.

Střelím pohledem zpátky na tvrdohlavého strážného.

„Declan mi neřekl ani slovo o nějaké výtahové kartě.“

Strážný si povzdechne, neústupný a neohromený mým blafováním.

„Recepce vám zavolá dopředu. Běžte jim prosím nahlásit své jméno. Kromě toho pan Kensington ještě oficiálně neoznámil, že by našel družku.“

Tím, že jim sdělím své jméno, ničeho nedosáhnu. Pro Declana jsem teď jen nějaká náhodná uprchlice. Neví, kdo Valera je.

Pod kůží mi odmítnutí strážného zasáhne živý nerv. Sivna se drápe na povrch mé mysli. Moje vnitřní vlčice vybuchne čistým, ryzím hněvem nad tím, že je jí odepřen přístup k jejímu druhovi. Vnímá strážného jako hrozbu, jako bariéru, která nás dělí od Alfy, jenž nám patří. Cítím v očích spalující pocit pálení. Hrozí, že se rozzáří jasnou, vlčí zlatou barvou. Pevně zatnu pěsti podél těla a nehty se mi zaryjí do dlaní, zatímco bojuji o to, abych udržela svou lidskou masku neporušenou. Zoufalství agresivně sevře mé hrdlo a dusí vzduch v mých plicích.

Nesmím Kaelena zklamat. Jeho život závisí zcela na mých dalších slovech. Zatlačena na naprostý psychický pokraj, má mysl horečnatě pátrá po té nejúčinnější zbrani. Podívám se ohromenému strážnému zpříma do očí a pronesu svou poslední, zničující lež.

„Jsem družka Declana Kensingtona a jsem těhotná! Okamžitě mě k němu pustíte, nebo mu budete vysvětlovat, jak jste nechal zemřít jeho družku i jeho dítě!“

Na mramorovou vstupní halu s drtivou silou dopadne ticho. Ta slova hlasitě rezonují v chladném korporátním vzduchu. Strážný ztuhne a oči se mu šokem rozšíří. Jakmile mi ta lež opustí ústa, mou duši zaplaví hluboký pocit zkázy. Kdo by to byl řekl, že k tomu, abyste někoho navždy zatratili, stačí jen pár zoufalých slov?