Myra klopýtla dozadu a její značkové podpatky hrubě zaskřípaly o chodník. Zavrávorala pod impozantní aurou vyzařující z ženy před ní. Zírala v nevěřícném úžasu, zatímco se její mysl překotně snažila tu změnu pochopit. Co se proboha stalo s tou krotkou, poslušnou snachou, která spolkla každou urážku bez jediného pípnutí?

Jakmile se Myra vzpamatovala, zatnula zuby. Ponížení z toho, že se s ní takhle na veřejnosti mluví, jí pálilo na tvářích. „Myslíš si, že takhle se mnou můžeš mluvit?“ zasyčela a zoufale se snažila získat zpět převahu. „Zavolám Kingstonovi, a to hned teď! Donutím ho, aby se s tebou rozvedl. Nechám tě vykopnout ze slovutné rodiny Thorneových a postarám se, abys na ulici chcípla hlady!“

Rowena se jen ušklíbla. V jejích očích byl hluboký opovržlivý výraz, který odstraňoval veškerý zbytkový respekt, který kdy ke starší ženě chovala. „Jdeš s křížkem po funuse,“ řekla Rowena s hlasem prosyceným ledem. „Přesně před deseti minutami jsem právně dokončila svůj rozvod s Kingstonem. Od této chvíle už nikdy do sídla Thorneových nevkročím ani jednou nohou, i kdybys měla padnout na kolena a prosit mě.“

Myře spadla brada. Pochybující o tomto sebevědomém tvrzení vytáhla z designové kabelky telefon. Její manikúrou upravené prsty horečnatě vytočily číslo jejího syna, aby si tu pobuřující zprávu ověřily. Netrpělivě poklepávala nohou, zatímco čekala, až to zvedne.

„Kingstone!“ štěkla Myra vteřinu poté, co se spojení navázalo, bez ohledu na to, kdo ji slyšel. „Ty ses s tou ženskou opravdu rozvedl?“

Kingstonův hluboký hlas ve sluchátku zněl unaveně a drsně. „Ano. Před chvílí se to uzavřelo. Jak jsi to věděla?“

Myra ze sebe vydala hlasitý radostný výkřik. „Ach, to je úžasné! Vzrušující!“ Zírala na Rowenu, ačkoli její syn nemohl jed v jejím výrazu vidět. „Ta podřadná ženská neznámého původu je konečně vymazána z našeho elitního rodokmenu! Měla se už před lety odplazit zpátky do té stoky, ze které vylezla!“

Na druhém konci linky Kingston sevřel rty do tenké linky. Nesdílel radost své matky. Místo úlevy mu hruď zaplavil náhlý příval podráždění a znepokojivého pocitu viny. Očekával, že Rowena bude proti rozvodu bojovat zuby nehty. Dokonce si připravil i tučné finanční vyrovnání — luxusní sídlo na předměstí a tři miliony v hotovosti — aby si koupil její poslušnost. Přesto to byla ona, kdo navrhl rozchod. Odešla a nepožadovala z majetku Thorneových vůbec nic.

Proč by odešla s prázdnou? Kingston si racionálně zdůvodňoval své vířící emoce a potlačoval pocit viny. *Jen hraje nějakou hru,* usoudil a stiskl telefon pevněji. *Připlazí se zpátky. Nemá žádné peníze ani oporu v rodině, o kterou by se mohla opřít. Vteřinu poté, co narazí do zdi v reálném světě, mě vyhledá.*

Mezitím, neobtěžována Myřiným škodolibým radováním a toxickou energií, si Rowena zastavila taxík a vrátila se přímo do rozlehlého sídla Thorneových. Neztrácela čas. Zamířila rovnou do hlavní ložnice, aby si sbalila svá osobní zavazadla. Dychtila po tom, aby vyklidila ty dusivé prostory, které v sobě skrývaly její hořké utrpení z posledních tří let. Složila si své skromné věci, ignorujíc drahé šperky, které jí Kingston koupil, a s ostrým pocitem konečnosti zapnula kufr.

Rowena vlekla sbalená zavazadla a mířila dolů. Její mysl se soustředila na budoucnost před ní, ale zrak jí upoutal záblesk sněhově bílé látky. Překvapeně zjistila, že ve velkém obývacím pokoji čeká Bianca Loxleyová. Kingstonova vážená první láska seděla na plyšové pohovce se zkříženýma nohama a uprostřed luxusní výzdoby se cítila jako doma.

Ostré uvědomění zasáhlo Rowenu jako fyzická rána do hrudi. Kingston už Biance předal náhradní klíč. Právě před chvílí podepsali rozvodové papíry a on si už prakticky nastěhoval svou bývalou známost k sobě. Roweninu bytost zaplavil odpor, až se jí zvedl žaludek. Vzduch v sídle připadal hutnější a toxičtější než předtím. Zamaskovala však své znechucení a udržovala si elegantní, nerušený úsměv, zatímco jí boty klaply o spodní schod.

Bianca vstala a zářila nevinnou roztomilostí. Její šaty zavlály, když udělala krok vpřed a doručila zlomyslný osten maskovaný jako pozdrav. „Dlouho jsme se neviděly, Roweno,“ zašvitořila. „Víš, tvoje aura se každým dnem víc a víc podobá paní z rodiny Thorneových.“ Bianca se odmlčela a tiše, nacvičeně zalapala po dechu, předstírajíc, že se právě přistihla při chybě. „Ach, omlouvám se! Zapomněla jsem. Už jsi s Kingem rozvedená. Už nemáš titul paní Thorneové.“

Rowena odmítla dovolit té druhé ženě prosadit nad situací falešnou dominanci, a tak její úsměv zůstal ležérní a odtažitý. Ani nemrkla. „Kingston Thorne je muž, kterého už mám po krk,“ odsekla Rowena jemným a neústupným hlasem. „Jelikož se tak ráda přehrabuješ v tom, co ostatní lidé odloží, klidně si ho vezmi, ráda ti ho přenechám.“

Biančin sladký výraz ochabl a zacukalo jí v oku, ale Rowena jí nedala šanci promluvit. Rowena svou urážku korunovala a její tón přímo kapal předstíranými obavami. „Ačkoli, radila bych ti nejednat příliš ukvapeně. Přece by ses nechtěla veřejně ztrapnit tím, že bys vypadala jako zoufalá třetí strana, která zasahuje do cizího manželství dřív, než vůbec zaschne inkoust.“

Přesně tato poznámka roztříštila Biančinu pečlivě vytvořenou nevinnou fasádu. Sladký úsměv zmizel a nahradila ho maska čiré nenávisti. Bianca zlomyslně zavrčela, udělala výhružný krok vpřed a odhodila své zdvořilé představení.

„S Kingem se hluboce milujeme!“ tvrdila Bianca a její hlas přešel v pronikavý a defenzivní tón. „Kdyby nebylo tebe před třemi lety, už dávno bychom byli vzatí. Ty jsi ta skutečná třetí strana, která si zaslouží všeobecné opovržení!“

Rowena vrhla na Biancu výsměšný, lítostivý pohled. Ten blud byl až k smíchu. „Velmi brzy zjistíš, kdo přesně je ta skutečná třetí strana,“ slíbila chladně Rowena a odmítla dál cokoli rozvádět.

Když Rowena řekla, co měla na srdci, obešla soptící ženu. Sevřela rukojeť svého kufru pevněji a byla připravená navždy opustit život rodiny Thorneových. Než však stihla udělat další krok ke dveřím, Bianca vyrazila vpřed.

Biančiny prsty popadly Rowenino zápěstí a její upravené nehty se jí zabořily do kůže. Mrknutím oka jedovaté vrčení z Biančiny tváře beze stopy zmizelo. Její oči zčervenaly a nabyly ubohého výrazu, čímž napodobila zraněné, bezmocné zvíře.

„Moc se omlouvám, Roweno!“ spustila Bianca hlasitou, teatrální, slzavou omluvu. Její hlas se odrážel od vysokých stropů obývacího pokoje, takže byl dobře slyšet. „Myslela jsem to jenom dobře! Přišla jsem tě jen navštívit, protože jsem tě vždycky považovala za svou nejlepší kamarádku! Nechtěla jsem tě naštvat! Prosím, nezlob se na mě!“

Rowena, pobavená tím, jak rychle dokázala ta žena převléct kabát, si s naprostým znechucením odfrkla. To představení bylo nechutné. Bez dalšího rozmýšlení Rowena pohnula rukou, aby setřásla to svírající se, nechtěné sevření.

Ve stejnou chvíli, kdy se Rowena pohnula, Bianca vydala pronikavý výkřik bolesti. Slabě se svezla na tvrdou mramorovou podlahu v souladu s Roweniným pohybem. Bianca nahrála úhel svého pádu naprosto dokonale. Zezadu to vypadalo přesně tak, jako by do ní Rowena vrazila s nespoutanou silou.

Rowena na zlomek vteřiny ustrnula a chladnýma očima sledovala toto ubohé, předem připravené divadlo. Nenatáhla ruku, aby na zemi plačící ženě pomohla. Místo toho si domyslela skutečný důvod toho dramatického aktu. Zezadu vycítila něčí přítomnost. Kingston se vrátil domů. Stál přímo u hlavního vchodu a vstřebával ten vykonstruovaný výjev před ním.

Jak se dalo čekat, o zlomek sekundy později se za ní ozvalo mužovo zuřivé zaryčení.

„Co to děláš?“