Když Kingston vešel do velkého obývacího pokoje, ani na vteřinu nezaváhal. V okamžiku, kdy dorazil ke vzlykající ženě, klesl na jedno koleno a jemně Biancu zvedl z chladné mramorové podlahy. Zatímco podepíral její váhu, obrátil na Rowenu zachmuřený, ledový pohled. Z jeho hlasu čišelo mrazivé odsouzení.

„Myslel jsem, že se po oficiálním rozvodu budeš chovat slušně,“ vyštěkl Kingston se sevřenou čelistí potlačující hněv. „Nečekal jsem, že se uchýlíš k takovým opovrženíhodným, malicherným fyzickým taktikám. Dělá se mi z tebe špatně, když se na tebe teď dívám.“

Rowena stála mlčky se vzpřímeným tělem, zatímco sledovala to divadlo odehrávající se před ní.

„Plánoval jsem přepsat vlastnictví tohoto rozlehlého sídla na tvé jméno jako gesto dobré vůle,“ pokračoval a použil své bohatství jako zbraň s chladným úšklebkem. „Ale vzhledem k tvému současnému zákeřnému chování, tahle kompenzace už není nutná. Nedostaneš ode mě nic.“

Bianca, předstírající traumatizovanou vinu, se těžce opřela o Kingstonovu širokou hruď. Její hlasité, ubohé vzlyky se odrážely od stěn rozlehlé místnosti. Pod slzami jí však v očích divoce tančila zlomyslná, triumfální pýcha, když z bezpečí jeho náruče kradmo pohlédla na Rowenu.

„Nedávej to za vinu Roweně, Kingu,“ žadonila tiše Bianca a hrála si na tu největší oběť. Její prsty svíraly látku jeho košile. „Strčila do mě jen omylem, protože jsem ji naštvala. Za ten pád si můžu sama. Místo toho kártej mě.“

Tato manipulativní scénka Kingstona jen ještě více rozzuřila. Jeho pohledný obličej pokryla tlustá vrstva mrazu. Upřel pohled na Rowenu a vydal tvrdý, panovačný požadavek. „Okamžitě se Ance omluv. Hned teď.“

Místo toho, aby se Rowena přikrčila nebo spustila zběsilou, marnou slovní obranu, zableskla v ní hluboko v hrudi jiskra intenzivního vzteku. Nehádala se. Místo toho se po její bezchybné tváři rozlil široký, nápadně zářivý úsměv. Koutky úst se jí zvedly do zlověstného, odtažitého úšklebku.

Biancu tato nečekaná reakce zaskočila a na chvíli zůstala omráčená. Polevila v ostražitosti. Nedokázala pochopit, proč její sokyně nevyvádí nebo se nehájí tak, jak by to dělal normální člověk.

Rowena plně využila tohoto chvilkového zaváhání v Biančině divadle a přistoupila blíž. Natáhla se a jemně vytáhla tu druhou ženu přímo z Kingstonova ochranného objetí.

Než stačil kdokoliv z nich tento náhlý pohyb zpracovat, Rowena zvedla ruku.

*Plesk!*

Ostrá facka se rozlehla mohutným obývacím pokojem jako výstřel.

Vzduchem se rozlehl pronikavý, nefalšovaný výkřik bolesti. Biančina hlava se ze samotné síly toho úderu odvrátila na stranu. Ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na zem, zoufale svírajíc svou rychle otékající, jasně červenou tvář. Do očí jí vyhrkly slzy, tentokrát skutečné a pálivé.

Rowena do toho brutálního úderu vložila veškerou svou fyzickou sílu, a tak jí v dlani pulzoval tupý pocit. Stála narovnaná a s mrazivě klidným úsměvem se dívala dolů na plačící ženu.

„Když už jsi tak hlasitě prohlašovala, že se po tobě vozím,“ posmívala se zlehka Rowena a její hlas byl hebký jako hedvábí, „bylo by ode mě strašně neslušné, kdybych ti ten zločin nepomohla potvrdit skutečným, fyzickým úderem.“

Šokován a paralyzován tím, že se Rowena opovážila přejít k fyzickému násilí přímo před jeho očima, Kingston ustrnul. Hned v další vteřině na ni vrhl hrozivý pohled s vražednou intenzitou.

„Nejen, že ses neomluvila,“ zařval Kingston a jeho hlas se rozléhal halou, „ale ty jsi to násilí opovážlivě eskalovala! Zkoušíš snad záměrně moje hranice?“

Rowena, nevyvedená z míry jeho obrovským vztekem, se ještě více usmála. Klidně opětovala jeho zuřivý pohled, odmítajíc ustoupit byť jen o píď.

„Myslíte si o sobě až moc, pane Thorne.“ Rowena si nenuceně oprášila ruce. „Vzhledem k tomu, že jsme kdysi byli manželé, připravila jsem si pro tebe před svým konečným odchodem epický dárek na rozloučenou.“

Ani na vteřinu nepřerušila oční kontakt a sáhla dolů, aby si rozepnula tašku. Její prsty se sevřely kolem tlustého, těžkého stohu vytištěných papírů. Rychlým švihnutím zápěstí je hodila přímo do jeho obličeje.

Desítky stránek chaoticky poletovaly vzduchem jako sníh a rozptýlily se po leštěné podlaze.

Kingstonovi naskočily reflexy. Silou zachytil jeden z papírů ve vzduchu. Jeho hluboký šok se ještě umocnil, když očima přelétl po stránce. Četl přesné kopie Biančiných arogantních a urážlivých textových zpráv, které poslala Roweně a ve kterých se jí posmívala ohledně jejího statusu a událostí předchozí noci.

Když stránku rychle otočil, zadrhl se mu dech. Odhalil konkrétní, nezpochybnitelný důkaz. Dokumenty obsahovaly bankovní převody a záznamy komunikace, které odhalovaly, že Bianca byla tím skutečným a jediným strůjcem toho, že mu byla podstrčena droga.

Jeho husté obočí se svraštilo v hlubokém uvědomění. Pomalu vrhl děsivý, smrtící pohled na ženu na zemi.

Z Biančiny tváře se vytratila veškerá barva. Zbledla jako stěna, když si uvědomila, že její pečlivě vytvořený plán byl nenávratně odhalen muži, kterého chtěla. Když na ni dolehla čirá panika, rty se jí rozklepaly.

Aniž by se Rowena obtěžovala čekat, až se Bianca začne horečnatě ospravedlňovat nebo až Kingston zformuluje omluvu, v klidu se sehnula. Zvedla rukojeť svého sbaleného kufru a její stisk byl pevný a odhodlaný.

Vrhla jeden poslední, pronikavý pohled na muže, kterého kdysi milovala celým svým srdcem, a sebevědomě pronesla svá poslední, řezavá slova.

„Pamatuj si jedno, Kingstone Thorne — já nejsem ta, kdo je rozvedený a opuštěný. Místo toho jsi to ty! Už tě nechci, a ani rodina Thorneových mě není hodna!“