Když Kingston zaslechl, jak se velkolepou, tichou halou rozléhá Rowenina kousavá, závěrečná poznámka, jeho tmavé obočí se svraštilo v hlubokém zmatku. Zoufale pátral v paměti a v duchu si přehrával jejich minulé rozhovory. Kdy přesně vůbec prohlásil, že ji chce opustit? Proč by mu těsně před odchodem vmetla do tváře tak těžké obvinění? Náhle se ho zmocnilo silné, svíravé nutkání vyrazit za její vzdalující se postavou, popadnout ji za zápěstí a přinutit ji k pořádnému rozhovoru, aby si věci jednou provždy vyjasnili.

Než ho však jeho drahé kožené polobotky stačily unést kupředu, z podlahy se chvějící ruka pevně zachytila lemu jeho oblekových kalhot.

Pohlédl dolů, jeho tok myšlenek byl ten tam. Bianca klečela na studených mramorových dlaždicích, vypadala žalostně a její tvář byla zbrocená neuspořádanými slzami. Uboze vzlykala, její pěstěné prsty se zaryly do jemné látky jeho kalhot, jako by se topila.

"Kingu... strašně se omlouvám," předkládala mu zoufalou omluvu mezi trhanými vzdechy. "Byla jsem k smrti vyděšená... vyděšená z toho, že ses do Roweny za ty tři roky, co jsem byla pryč, doopravdy zamiloval. Udělala jsem to kvůli tomu paralyzujícímu strachu, že už mě nebudeš chtít! Myslela jsem, že tě ztrácím!"

Při letmém pohledu na její mírně oteklou, zarudlou tvář od Rowenina brutálního políčku Kingstonův smrtící pohled bezděčně o zlomíček změkl. Zuřivé, vražedné napětí v jeho širokých ramenou polevilo, když se k ní sklonil, aby jí pomohl zpět na nohy.

"Už jsem ti slíbil, že ti zajistím řádné postavení," ujistil ji tichým, odměřeným hlasem. "Můj rozvod s Rowenou byl jen otázkou času. Tentokrát jsi však byla až příliš netrpělivá a zbrklá."

Bianca se pevně držela jeho rukávu jako záchranného lana a v slzách se znovu omlouvala. "Byla to moje chyba... jen jsem zvolila špatný způsob. Kingu, prosím, odpusť mi!" Slabě se opřela celou váhou svého těla o jeho pevnou postavu a hledala útěchu. Vykalkulovaným pohybem nechala zkusmo sklouznout svůj oděv, čímž úmyslně odhalila své hladké, světlé rameno, aby ho svedla.

V tu ránu Kingstonův pohled ztmavl do naprosto černého odmítnutí. Jeho tělo zareagovalo na základě čistého instinktu. Zvedl ruce a pevně ji odstrčil od své hrudi, čímž mezi nimi vytvořil neústupnou bariéru odstupu.

Hluboko v Biančiných očích se mihl horký záblesk intenzivní zášti, ačkoliv ho maskovala za svými slzami. Zběsile přemítala, proč se Roweně včera v noci podařilo ho úspěšně ulovit a sdílet s ním lůžko, zatímco ona byla násilně odmítnuta, když se nemohla přiblížit ani na obyčejné objetí. Bylo to k zbláznění nespravedlivé.

"To stačí," klesl Kingstonův hlas do mrazivého varování. Prohlížel si ji ledovým, hluboce odcizeným pohledem, jímž dával najevo své nesmírné zklamání. "Nikdy bych si nepomyslel, že by ses uchýlila k takovým podlým metodám a poslala jí tak výsměšné, kruté komentáře. Kdysi jsi bývala taková čistá, nevinná dívka. Co se stalo s tou ženou, kterou jsem znal?"

Bianca si s čirou panikou uvědomila, že překročila pevnou a nebezpečnou mez, a urychleně opustila své svůdné divadlo. Zoufale prosila o šanci k pokání a znovu natáhla ruku k jeho paži. "Ne, prosím! Já vím, že jsem pochybila. Byla to chvilka neuváženosti! I kdyby to mělo být jen proto, že jsem ti před lety odvážně zachránila život... dej mi šanci, Kingu! Nedívej se tak na mě!"

Mocná vzpomínka na její dřívější statečnost donutila Kingstonovo zatvrzelé odhodlání povolit. Myslí mu bleskla živá představa malé holčičky, která se před něj postavila, aby ho ochránila. S těžkým povzdechem slovně souhlasil. "Pro tentokrát tu záležitost s podstrčenými drogami nechám plavat. Ale už nikdy víc."

Okamžitě nastavil dlaň s nekompromisním pohledem. "Vydej klíč od sídla. Vím, že ti ho Silas dal bez mého svolení."

Zdráhavě, se zuby tajně skřípajícími za sevřenými rty, sáhla Bianca do své značkové kabelky, vrátila kovový klíč a vložila mu ho do připravené ruky.

"Do mého soukromého sídla už nechoď," nařídil jí Kingston přísně. Vytáhl telefon a přivolal svého osobního řidiče. "Okamžitě ji odvezte zpět do jejího hotelu. Ujistěte se, že se tam dostane."

Jakmile za ní cvakly těžké dubové dveře, z chodby se opatrně přiblížil Kingstonův asistent Silas s hlavou skloněnou v podřízenosti.

Kingston se na něj obrátil, z jeho hlasu sálal mráz. "Nemáte žádné právo činit mým jménem osobní rozhodnutí, Silasi. Jestli ještě někdy podruhé rozdáte mé klíče, považujte to za svou okamžitou výpověď."

"Rozumím, pane. Už se to nebude opakovat," odpověděl Silas strnule.

Kingston přecházel po rozlehlém obývacím pokoji, vytáhl cigaretu a zhluboka, těžce si potáhl. Přestože mu do plic vnikal drsný dým z nikotinu, zjistil, že jeho mysl neúprosně pronásleduje Rowenin pronikavý, ledový pohled při odchodu. Trápil se jejím náhlým zmizením. Byla k nečekanému rozvodu tak zarytě odhodlaná jenom proto, že ji neprávem obvinil z toho zdrogování? Jeho myšlenky se točily v rostoucích obavách z toho, jak vůbec plánuje přežít v drsném světě, aniž by požádala o jediný cent na výživném. Sbalila si jediný kufr a odešla s ničím jiným než se svou hrdostí.

Jeho hruď pohltila hluboce neklidná, dusivá tíha. Neschopen zbavit se toho hlodavého pocitu, otočil se a vyštěkl na Silase rozkaz.

"Vyšlete naše lidi, ať pročešou celé město a najdou místo, kde se Rowena zdržuje. Informujte mě ve vteřině, kdy ji najdete." Odmlčel se, čelisti se mu sevřely, jak ho zaplavil pocit viny. "A dále, nařiďte právnímu týmu, aby převedl vlastnictví tohoto sídla na Rowenino jméno jako její mandatorní rozvodové vyrovnání. Zajistěte, aby byly papíry naprosto bezchybné."

Silas zamrkal, překvapen tou náhlou štědrostí, ale rychle přikývl. "Hned to bude, pane Thorne."

Mezitím Rowena, zcela nevědoma Kingstonova vnitřního zmatku, odvlekla svůj těžký kufr přímo ke skleněnému, tyčícímu se sídlu společnosti Pinnacle Corporation. Stála na rohu rušné ulice, vzhlížela k majestátnímu mrakodrapu, který prorážel mraky, a byla plně připravena dokončit předepsané převzetí vedení.

Přistoupila k uhlazené, moderní recepci ve velkolepé hale, opřela ruku o držadlo zavazadla a sebevědomě ohlásila recepční svou přítomnost. "Prosím, informujte současného generálního ředitele, že bych s ním ráda mluvila."

Recepční si Rowenu pomalu změřila od hlavy až k patě. Její levné pouliční oblečení bez značky si prohlížela s odměřeným, viditelným opovržením. Její rty se zkroutily do odsuzujícího úšklebku, když zaznamenala pohled na obnošený kufr a absenci návrhářských značek.

"Máte předem sjednanou schůzku?" zeptala se recepční a z jejího tónu odkapávala povýšenost.

Rowena klidně přiznala: "Ne, to nemám."

Recepční se hlasitě uchechtla a zkřížila ruce na hrudi přes svou na míru šitou značkovou uniformu. Hrubě se do Roweny pustila a její hlas se rozléhal tichou halou s ozvěnou. "Nemáte sjednanou schůzku, a přesto se opovažujete nakráčet přímo do prestižního Pinnaclu a dělat tu rozruch? Hádám, že v dnešní době má každá náhodná, bezvýznamná nula drzost vyskakovat si, aniž by znala své podřadné místo ve společnosti. Víte vůbec, kde stojíte?"

Temné zamračení hrubě narušilo Roweninu bezchybnou tvář, když jí konečně došla trpělivost. Zadívala se na tu arogantní zaměstnankyni, odmítajíc se nechat zastrašit pouhou recepční.

"Takhle obvykle vítáte klienty?"