Maddox

Maddox seděl napjatě v čele těžkého dubového stolu v jídelně smečky a zíral tvrdě na svou Bohyní obdarovanou družku. Opojná biologická vůně hřebíčku a kardamomu se nesla přes leštěné dřevo a zařezávala se mu hluboko do plic. Elektrické jiskry spojení druhů mu tančily po kůži už jen z toho, že byl v její blízkosti, a ponoukaly v jeho těle nezkrotnou, primitivní sexuální touhu. Jeho instinkty na něj řvaly, aby ji odtáhl pryč a nárokoval si to, co mu osud předhodil. Přesto, navzdory biologickému tahu, její zjevné přehlížení jeho světa zneklidňovalo jeho racionální mysl.

*‘Ty pravidla mě nezajímají,’* prohlásila právě.

Pro Alfu, který vládl rozsáhlému konglomerátu několika území smečky, byla ta slova varovným signálem, který bil do očí. Udržoval své obrovské impérium, zachovával mír přes nestabilní hranice a předcházel krvavým válkám tím, že dodržoval složité zákony. Protokoly a aliance byly základem jeho existence. Její lhostejný, panovačný postoj k samotným strukturám, které udržovaly jeho lid v bezpečí, představoval pro jeho stabilitu masivní hrozbu.

Horší však bylo, že Vivienne neprojevila vůbec žádný soucit se surovou, krvácející agónií, kterou právě teď procházel. Maddox právě protrpěl brutální odmítnutí s Genevieve – svou bývalou Lunou a Vyvolenou družkou po osm let. Zpřetrhání tohoto hlubokého spojení v něm zanechalo zející neviditelnou ránu v hrudi, pulzující fyzickou bolest, která mu hrozila srazit ho na kolena. Emocionálně vykrvácel, navigoval trýznivou realitou rozbitého pouta. A Vivienne seděla naproti němu, pohlcená vlastním pošramoceným egem.

Zuřila, že už patřil jiné ženě, když se poprvé na spojovacím plese navzájem ucítili. Byla Bohyní obdarovaná; věřila, že měl čekat nezadaný a zoufalý na její příchod. Ta krutá realita zasadila masivní ránu její pýše, realita, kterou zpochybňoval i její agresivní otec během napjatých následků plesu.

Maddox zíral na ostré rysy její tváře, zatímco mu mysl zalétla zpět k těm těžkým vyjednáváním v otcově pracovně. Stál pevně proti hlasitým požadavkům staršího Alfy na okamžité uplatnění nároku. Maddox odmítl slepě připoutat ženu ke svému konglomerátu, aniž by otestoval její charakter. Nabídl jen přísnou měsíční zkušební dohodu. Potřeboval zjistit, zda Vivienne má potřebné vlastnosti, aby zacházela s jeho smečkou, a především s jeho zranitelnými omegami, s respektem.

Její otec vrčel, přecházel po podlaze své luxusní pracovny, jeho pýcha zraněná Maddoxovým odmítnutím ohlásit svatbu. Starší muž přiznal, že dceru za ty roky strašlivě rozmazlil. Přiznal, že Vivienne byla zvyklá dostat cokoliv chtěla, kdykoliv si to vymínila, a naznačil, že prostě potřebuje dominantního Alfu, aby ji přiměl k podřízenosti a poslušnosti. Maddox na tu zkoušku přistoupil, což bylo rozhodnutí, kterého nyní hořce litoval.

Maddoxovi s tímto experimentem docházela trpělivost. Pokud se takhle měla podřizovat, bylo to velkolepé selhání. Viviennino nepřátelství ani na vteřinu neustalo na dlouhé cestě zpět na jeho území. Strávila hodiny odsekáváním ve stísněném prostoru jeho vozu, její hlas pisklavý a dožadující se. Neustále na něj dotírala a požadovala vědět, zda Genevieve miloval. Když odmítl naslouchat jejím žárlivým výslechům a raději napomenul její tón, její vztek se jen zhoršil.

Teď, když sledoval, jak dává svou oprávněnost na odiv před členy jeho smečky, Maddox pochyboval, že se její toxické chování někdy změní. Vlci sedící u nedalekých stolů přerušili jídlo a natáčeli uši, aby zachytili odvíjející se drama.

"Provedu mě tu," uvedla Vivienne a přerušila tak jeho tok myšlenek. Zvedla se od stolu a uhladila si přední část svých drahých šatů. Zírala na něj dolů plná očekávání a čekala, že přiběhne k noze jako poslušný pes.

Maddoxův pohled ztvrdl na temný led. Vroucí podráždění v jeho hrudi překypělo a zastínilo biologický tah pouta. Nehnul se ze své židle.

"Co kdybys mě hezky poprosila," varoval Maddox, hlas mu klesl do nebezpečného zadunění. "Já jsem Alfa, Vivienne. Nemáš právo mi něco přikazovat."

Vivienne si odfrkla, ten zvuk byl v tiché místnosti ostrý a neuctivý. Přetočila oči a nakročila k němu s vzdorovitým vystrčením brady. "Jsem tvá družka a sobě rovná. Můžu ti nařídit—" vyštěkla, hlas jí zesílil v úmyslu ho přinutit k činu.

Maddox vstal. Jeho masivní postava se vymrštila s děsivou rychlostí, tyčil se nad její drobnou formou a vrhal přes stůl temný, dominující stín. Když prudce povstal, jeho těžká dubová židle se zřítila na tvrdou podlahu. Ostré, výbušné prasknutí dřeva, které se rozléhalo jídelnou, přinutilo nedaleké stráže sebou trhnout a chopit se zbraní.

Umlčel ji burácivým zavrčením, které rozechvělo podlahová prkna a prosazovalo jeho surovou alfí dominanci.

"Nejsi mi rovná, dokud si tě nenárokuji," prohlásil Maddox, hlas mu ledově ztvrdl a odrážel těžkou alfí autoritu. Samotná síla jeho přítomnosti vytlačila z místnosti vzduch a přinutila Vivienne udělat šokovaný krok zpět. "A zatím na tobě nevidím nic, co by mě k tomu nárokování přimělo. Nejsi o nic jiná než na tom spojovacím plese."

Naklonil se přes stůl, jeho temné oči se vpily do jejích, aby se ujistil, že chápe vážnost jeho hrozby. Nehrál žádnou hru.

"Neoznačím tě, nenárokuji si tě a neudělám z tebe svou Lunu pro tuhle smečku, pokud si nebudu myslet, že budeš milá k mým členům. Měla bys možná přehodnotit svůj přístup."

Ticho v jídelně bylo ohlušující. Vivienne k němu vzhlížela, ústa pootevřená šokem, ten arogantní oheň v jejích očích momentálně utlumený jeho agresivním projevem dominance. Ale Maddox nečekal na její odseknutí. Neschopen snést byť i jen další vteřinu její dusivé přítomnosti, otočil Maddox ke své Bohyní obdarované družce svá široká záda a odešel, zanechávaje ji stát o samotě u padlé židle.

Maddox se protlačil těžkými dvoukřídlými dveřmi jídelny a rázoval si to ven na široké chodby sídla smečky. Jeho těžké boty zaduněly o bohaté koberce, ten zvuk byl dutý a osamělý. Přítomnost pravého druha měla utišit bolest Alfy, omotat se kolem jeho duše a nabídnout mír. Ale Vivienne dělala přesný opak. Její přítomnost jen zesilovala tepavou bolest v jeho hrudi a měnila tupé pulzování zpřetrhaného pouta na ostrou agónii.

Srdce mu sevřela hluboká, dusivá vlna lítosti. Sáhl si rukou nahoru, mnul si střed hrudi, jak fyzická těsnost hrozila, že mu rozdrtí plíce.

Udělal katastrofální chybu. Kdyby jen odmítl svou Bohyní obdarovanou ve chvíli, kdy se navzájem ucítili na plese. Kdyby držel jazyk pevně za zuby, spolkl biologické nutkání a odešel, aniž by o tom komukoli řekl byť jen slovo. Kdyby to udělal, Genevieve by teď stále byla jeho Lunou.

Ta myšlenka ho zasáhla silou rozjetého vlaku. Pevně zavřel oči a jeho krok zakolísal, jak se jeho mysli zmocnila živá, srdcervoucí vize. Byli by teď nahoře ve svém soukromém apartmá. Strčil by ji zpátky na velkou, měkkou matraci. Vášnivě by se miloval se ženou, kterou skutečně miloval. Představil si, jak si zaboří tvář do jejího krku, přímo na svou značku, jeho pták bude narážet hluboko do jejího těsného, vlhkého tepla a on nechá známé, vyrovnané teplo jejich sdíleného pouta, aby ho celého zaplavilo. Vizualizoval si měkké křivky jejího těla rozpálené horkem, jak zadržuje dech, zatímco on by si ji nárokoval znovu a znovu, dokud by zbytek světa nevybledl. Chtěl si svou Vyvolenou družku znovu nárokovat, pevně ji sevřít a nikdy ji nepustit.

Otevřel oči a chladná realita prázdné chodby ho uvrhla zpět do přítomnosti. Tahle realita byla navždy pryč.

Genevieve už nebyla jeho, aby se jí dotýkal. Nebyla už jeho, aby jí přikazoval, chránil ji nebo ji vlastnil. Přijal její odmítnutí. Zpřetrhal tu vazbu. A za přesně dvacet čtyři hodin ta ochranná lhůta skončí a ona opustí jeho území nadobro.

Jeho alfími instinkty náhle projela vlna obav a zmrazila mu krev. Kam vůbec půjde?

Zastavil se uprostřed kroku a tupě zíral na zdobené tapety. Nevěděl, kam měla namířeno. Nezeptal se, a už ani neměl právo žádat o odpovědi. Předpokládal, že se vrátí do své rodné smečky, zpátky ke svému otci, který jejich alianci před osmi lety zorganizoval.

Ale jak tam tak stál v tiché chodbě, Maddox si vzpomněl na konkrétní, zvláštní klauzuli v jejich původním dokumentu o alianci. Jeho mysl tu vzpomínku vytáhla z hlubin tlustých stohů papírů, které před lety podepsal. Téměř před sebou viděl černý inkoust na těžkém pergamenu.

Po odmítnutí měla nařízeno najít si jinou smečku. Bylo jí zakázáno se pod jakoukoliv záminkou někdy vrátit domů na území svého otce.

Zamračil se, čelo zvrásněné, jak vzpomínka tuhla do podoby reálných obrazů. Zpátky v té době tuto podivnou podmínku nezpochybňoval. Jako mladý Alfa se soustředil na zabezpečení svých hranic, vyjednání míru a zabránění krvavé válce. Podivné klauzule týkající se jejího případného odchodu se mu nezdály důležité, když se jen snažil stabilizovat svůj nově zděděný konglomerát.

Nyní mu ale podivnost této podmínky vězela hluboko v mysli a obtáčela chladnými úponky jeho frenetické myšlenky. Proč byla právně vyhoštěna ze své vlastní rodové linie? Jaký otec dojedná klauzuli, která po zrušení politického sňatku navždy vyhostí jeho vlastní dceru? Nedávalo to žádný logický smysl. Cítil v tom něco hluboce špatného, skrytou past, na kterou v mládí slepě přistoupil.

To uvědomění do něj prudce narazilo a zvedlo mu tep srdce. Genevieve byla vyháněna, právně zbavována svého titulu, svého domova, a teď, jak si uvědomil, i své bezpečnostní sítě. Neměla se kam vrátit. Temný důsledek smluvní klauzule v něm zanechal zoufalou, palčivou potřebu vědět, že bude tam venku v širokém světě v bezpečí.