„Omluvit se? Jak se vůbec opovažujete žádat, abych se vrátila a omluvila se jí?“ Freya se dlaněmi opřela o jeho hruď ve snaze ho od sebe odstrčit.

Její úsilí s jeho pevnou postavou ani nehnulo. Stisk na její paži připomínal železný svěrák a vysílal jí až do konečků prstů tupou bolest. Na kratičký okamžik sklopila oči, aby skryla surovou palčivost ponížení. Odmítala dovolit muži, jímž opovrhovala, aby viděl jedinou její slzu.

„Neudělala jsem nic špatného. Proč bych se měla omlouvat?“ Freya zvedla bradu a setkala se s jeho zuřivým pohledem.

Cyrus si chladně, odmítavě odfrkl. Čirá arogance téhle ženy zkoušela meze jeho trpělivosti. Přivedl ji sem s nabídkou dvě stě milionů dolarů, aby zachránila upadající Aura Jewelry a pomohla Blaire. Blaire ho před šesti lety zachránila před zničující pastí. Ačkoliv k Blaire nechoval žádnou romantickou lásku, z přísného pocitu povinnosti jí poskytoval veškerý materiální luxus, po kterém toužila. Věděl, že v kanceláři zaútočila Blaire jako první, ale nehodlal tolerovat, aby na ni někdo vztáhl ruku, dokud on stojí v místnosti.

„Zdá se, že nevíte, čeho je rodina Lockwoodů schopná.“ Cyrus se naklonil blíž a jeho hluboký hlas klesl do hrozivé oktávy. „Jen několika slovy mohu zničit vaši kariéru ve Valerii i v Aldovii. Přes noc se ocitnete na černé listině celého šperkařského průmyslu. Jste si jistá, že chcete, abych to udělal?“

Freya ztuhla a srdce se jí zastavilo, jak do sebe jednotlivé dílky zapadly.

Rodina Lockwoodů. Zaskřípala zuby a konečně pochopila zdroj jeho drtivého sebevědomí. Vládl mocí, která mohla obyčejného designéra rozdrtit na prach. Být na černé listině byla děsivá představa, ale její skutečný strach spočíval někde jinde. Tuto pozici potřebovala. Musela uživit své děti, zajistit jim vzdělání v Bremertonu a hlavně – získat Aura Jewelry zpět od lidí, kteří ji ukradli její matce.

Pokud by teď kvůli hrdosti odešla, celý její mistrovský plán by se zhroutil.

Freya se pomalu nadechla a donutila napětí, aby opustilo její ramena. Dnes spolkne svou hrdost, aby zítra vyhrála válku.

„Nejdřív mě pusťte.“ promluvila Freya klidným, vyrovnaným tónem.

Cyrus uvolnil prsty a ustoupil, jeho tmavé oči zkoumaly její tvář. „Raději si to dobře promyslete.“

„Je to omluva. O nic nejde.“ Freya si oprášila záhyby na rukávu.

Otočila se, vyšla ze schodiště a zamířila přímo zpět do Blaiřiny kanceláře. Blaire si stále otírala oči kapesníčkem a hrála oběť.

„Omlouvám se.“ pronesla Freya ta slova s ležérním pokrčením ramen a její hlas postrádal jakoukoli upřímnou lítost.

Blaire zamrkala, zaskočená tou náhlou kapitulací. Věděla, že Cyrus je jediným důvodem této náhlé změny postoje. V hrudi se jí vzedmula vlna triumfální pýchy. Svou samolibost skryla za sladkým, odpouštějícím úsměvem.

„To je v pořádku. Takže ta smlouva...“ Blaire ukázala na dokument na stole.

Freya přistoupila blíž, vzala drahé plnicí pero a naklonila se nad stůl. Zahlédla Cyruse, jak stojí na chodbě těsně za skleněnou stěnou. Na rtech jí pohrával slabý, vědoucí úsměv, když hrot pera škrábal po papíře. Cyrus ani Blaire si její jemné změny v chování nevšimli. Nechala to vypadat jako vynucenou kapitulaci, ale právě si ve společnosti zajistila opěrný bod. Neměli tušení, že právě pustili vlka do ovčince.

Freya upustila pero na stůl a vyšla z kanceláře, aniž by se ohlédla.

Cyrus vešel do místnosti, když Freya zmizela v chodbě. Vzal podepsanou smlouvu a přelétl očima výrazný podpis dole.

„Děkuji vám, pane Lockwoode.“ Blaire přistoupila k němu, v hlase jí zněla vděčnost.

„Držte se od ní dál.“ Cyrus vrátil dokument na stůl. Jeho tón zůstal plochý a lhostejný. Otočil se na podpatku a opustil kancelář, jeho asistent Reid ho těsně následoval.

Blaire zvedla smlouvu, její sladký výraz roztál v úšklebek.

„Freyo, přísahám, že tě nakonec zničím,“ zamumlala Blaire do prázdné místnosti.

Dole na ulici u obrubníku stál elegantní černý Maybach s běžícím motorem. Reid spěchal vpřed a otevřel zadní dveře. Cyrus vklouzl na luxusní kožené sedadlo a Reid rychle nastoupil na místo spolujezdce.

„Sehnal jste mi informace, které jsem chtěl?“ zeptal se Cyrus a upravil si manžety.

„Všechno je v tomhle iPadu, pane Lockwoode.“ Reid sáhl dozadu a podal mu přes středovou konzoli svítící tablet.

Cyrus vzal zařízení a klepl na obrazovku. Displej vyplnila detailní složka nové návrhářky. Jeho ostré oči přejížděly text a okamžitě zachytily registrované jméno ve francouzštině. Posunul zobrazení níže. Když se dostal k informacím o jejím místním bydlišti, obočí se mu svraštilo. Freyina registrovaná adresa patřila rodinnému sídlu Kensingtonových.

Cyrus se zamračil, tmavé oči přimhouřené na obrazovku, zatímco motor tiše vrněl.

Na druhém konci města se pod sluncem leskla tyčící se skleněná fasáda sídla Apex Group.

Ruby a Jude stáli poblíž masivních otáčivých dveří a zakláněli hlavy, aby vstřebali naprostou velikost této monumentální budovy. Sídlo nejmocnější korporace v Bremertonu nabízelo zastrašující pohled. Nakráčeli vchodem do rozlehlé mramorové haly.

Přízemí bylo úlem chaotické korporátní energie. Kolem nich spěchali atraktivní muži a ženy v na míru šitých oblecích. Zaměstnanci balancovali se stohy tlustých dokumentů, zatímco jiní vedli zahraniční klienty do zasedacích místností a konverzovali v různých jazycích. Uprostřed moře vysokých dospělých obě malé děti okamžitě vynikly.

Recepční, která stála nedaleko předního pultu, si jich všimla. Přistoupila k nim, tvář se jí rozzářila vřelým, laskavým úsměvem.

„Zlatíčka, koho hledáte?“ zeptala se recepční a sehnula se, aby s nimi byla v rovině očí.

Ruby rozepnula svůj pestrobarevný batůžek s kačerem Donaldem a vytáhla úhledně vytištěný kus papíru. Oběma rukama ho podala.

„Byli jsme vybráni jako kandidáti na ambasadory značky Kiddie Look. Řekli nám, abychom sem přišli na pohovor.“ promluvila Ruby jasným, sladkým hlasem.

Recepční při pohledu na holčičku úplně roztála. „Nepřišli s vámi rodiče?“

„Ne. Nechceme naši maminku otravovat. Zvládneme to sami.“ Jude narovnal ramena ve snaze vypadat tak profesionálně, jak jen to pětileté dítě dokáže.

„Jaký hodný chlapec. Pojďte se mnou.“ Recepční se narovnala a nabídla jim ruce.

„Děkujeme, slečno Krásko,“ zazpívaly děti v dokonalém souladu.

Recepční je provedla bezpečnostními turnikety směrem ke křídlu komerčních ateliérů. Kiddie Look, luxusní značka dětského oblečení spadající pod Apex Group, právě vedla masivní kampaň. Potřebovali dva fotogenické modely, kteří měli přirozené kouzlo a žádnou trému.

Těžké dveře studia se rozletěly a odhalily chaotickou místnost přeplněnou pojízdnými stojany s oblečením, osvětlovací technikou a barevnými fotopozadími. Na okrajích místnosti se tísnily desítky rodičů a obskakovaly své nervózní děti.

Uprostřed místnosti stála přísná žena středního věku v elegantním značkovém kostýmu a křičela na fotografický tým.

„Potřebuju, aby byli fotogeničtí! Chápete vůbec koncept přirozené přítomnosti?“ Vanya rozhazovala rukama a mračila se na monitor.

Recepční si odkašlala. „Vanyo, tyhle dvě děti...“

„Zmlkni, mám práci!“ vyštěkla Vanya, otočila se a chtěla vyhubovat za vyrušení.

Slova Vanyi uvízla v hrdle. Její oči se zaměřily na dvě malé děti stojící vedle recepční. Všechen vztek z její tváře vyprchal a nahradil ho čirý, paralyzující šok. Zírala na Judovy ostré rysy čelisti a hluboké oči, a pak na Rubyny elegantní rysy.

Jak je proboha možné, že tyhle dvě náhodné děti vypadaly přesně jako pan Lockwood?

„Slečno Krásko, jsme tu na konkurz.“ Ruby zvedla hlavičku, její velké oči zářily jako vyleštěné hvězdy.

Vanya si přitiskla ruku na hruď a zhluboka se nadechla, aby uklidnila své bušící srdce. Znala Cyruse Lockwooda dost dobře na to, aby věděla, že žádnou tajnou rodinu nemá. Bylo logicky nemožné, aby tito andělé patřili generálnímu řediteli. Vytěsnila tu šílenou myšlenku z hlavy a dřepla si na podlahu studia.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Vanya, hlas se jí mírně chvěl.

„Jmenuji se Ruby Kensingtonová.“

„Jmenuji se Jude Kensington.“

Odpověděli jí se zdvořilou, synchronizovanou přesností. Vanya byla naprosto okouzlena. Měli vzácnou, nenucenou krásu, která si žádala pozornost. Kdyby se postavili před kameru s vysokým rozlišením, naprosto by ovládli záběr.

Vanya vyskočila z podlahy a hlasitě tleskla rukama.

„Vy všichni, pospěšte si! Hned tyhle dva malé modely oblečte a připravte!“ zakřičela Vanya a ukázala na stylingový tým.

Nemohla se dočkat, až uvidí, jak budou vypadat přes objektiv.

Před velkolepým vchodem do budovy Apex Group se vyřítila jednotka bodyguardů v ostrých černých oblecích. Vytvořili dvě dokonalé řady a zajistili perimetr, když Maybach zastavil u obrubníku. Cyrus vystoupil z vozu, jeho dlouhé nohy ho nesly do rušné haly s aurou velitelské autority.

Nahoře v rušném studiu procházela Vanya soubory s neupravenými snímky na monitoru. Zkušební fotky vyrážely dech. Z obrovské dávky vybrala dvě neupravené fotografie Ruby a Judea a poslala je přímo na Reidovu zabezpečenou linku.

Dole v hale Reid ucítil, jak mu zavibroval telefon. Zpomalil krok, aby vytáhl přístroj z kapsy. Otevřel zprávu a zíral na obrazovku. Z úst mu uniklo hlasité zalapání po dechu. Úplně se zastavil, prsty zběsile přibližoval obrazovku, aby se detailně podíval na chlapcovu tvář.

Reid sevřel telefon v ruce a rozběhl se přes mramorovou podlahu, aby je dohonil.

„Pane Lockwoode!“ zavolal Reid a hlas mu přeskočil naléhavostí.

„Co se děje?“ zeptal se Cyrus, aniž by zpomalil krok.

Došli k výklenku soukromého výtahu. Bodyguard stiskl tlačítko přivolání a těžké ocelové dveře se rozestoupily. Cyrus stál na prahu a čekal, až jeho asistent promluví.

„Prosím, podívejte se na tohle.“ Reid natáhl telefon, ruka se mu mírně třásla.

Cyrus si vzal zařízení. Jeho tmavé oči klesly k jasné obrazovce. Dech se mu zadrhl v hrdle a zdálo se, že se svět kolem něj přestal točit.

Muž, který se na svůj telefon málokdy podíval na víc než minutu, stál v naprostém tichu a jeho intenzivní pohled byl upřen na fotografii celé tři dlouhé minuty.