**POV: VALENTINA**

V novém bytě bydlím přesně týden a klidná rutina mého nového začátku se mi konečně začíná dostávat pod kůži. Když jsem se vracela z vyčerpávajícího ranního běhu, zbrocená potem a těžce oddechující, protlačila jsem se těžkými skleněnými dveřmi své budovy. Gordon, denní recepční, mě zastavil v prostorné mramorové hale.

„Slečno Lombardiová, zatímco jste byla pryč, dorazila vám zásilka.“ Gordon mi podal obrovskou, okázalou kytici červených růží a jeho zdvořilý profesionální úsměv maskoval naprostou absurditu toho přerostlého pugétu.

S odměřeným kývnutím jsem těžké květiny přijala a vešla do prázdného výtahu. Přeslazená, syntetická vůně růží naplnila stísněný prostor, až se mi z toho ostře a znechuceně nakrčil nos. Přehodila jsem těžké stonky do jedné paže a rychlým pohybem roztrhla připevněnou bílou kartičku.

*Val, vím, že jsem to posral, a ne jen jednou, ale prosím, dej mi šanci se s tebou znovu vidět. Sejdeme se v pátek v 19:00 v naší oblíbené restauraci. Pres.*

Vydala jsem ze sebe hlasité, nevěřícné odfrknutí. Zvuk se odrazil od zrcadlových stěn výtahu. On je tak předvídatelný idiot. Ani nezná moje oblíbené květiny, natož mou skutečnou oblíbenou restauraci. Ten chlap se mnou byl ženatý čtyři roky a pořád si myslel, že tuctové červené růže jsou tou zaručenou cestou k mému srdci. Oficiálně rozvedení jsme byli přesně dva týdny. Měl tu naprostou, donebevolající drzost producírovat se svou milenkou Diane před soudcem během závěrečného soudního jednání, a ještě se choval, jako bych tu za záporáka byla já. Až teď jeho obrovské ego požaduje, abych ho vyslechla? Při vyrovnání přišel o všechno a tenhle ubohý pokus o usmíření byl jen další zoufalá manipulační taktika.

Ve vteřině, kdy jsem vstoupila do bytu, pochodovala jsem rovnou do nablýskané kuchyně. Agresivně jsem kytici i s kartičkou narvala hluboko do nerezového odpadkového koše. Tvrdě jsem je zmáčkla a rozdrtila ty zářivě červené okvětní lístky pod včerejší kávovou sedlinou. Odmítla jsem dovolit, aby jeho toxická přítomnost poskvrnila mé nové útočiště.

O třicet minut později jsem zrovna vyšla ze sprchy. Prudce horká voda smyla lepkavý pot z běhání i přetrvávající podráždění způsobené Prestonovou nečekanou zásilkou. Pevně zabalená do plyšového bílého županu, mokré vlasy smotané v ručníku, mířila jsem do kuchyně pro studenou sklenici vody.

Náhlé, ostré zaklepání na dveře mě vylekalo.

Zarazila jsem se, přitáhla k sobě silné bavlněné klopy županu a utáhla si pásek. Opatrně jsem otevřela těžké dveře a na chodbě stál vysoký, drsně pohledný muž. Zabíral impozantní množství prostoru, jeho široká ramena prakticky vyplňovala rám dveří. Měl teplé oříškové oči, hluboké dolíčky a úhledně zastřižený černý plnovous. Nápadně, znepokojivě se podobal těm nádherným mužům, které jsem minulý týden potkala v klubu.

„Dobrý den, nechtěl jsem vás rušit. Jsem Vaughn, bydlím v penthousu hned nad vaším bytem.“ Zazářil oslnivým, i když trochu nervózním úsměvem.

„Těší mě,“ odpověděla jsem a držela se ve střehu.

„V pondělí ráno začínáme s nějakými stavebními úpravami. Gordon zmiňoval, že pracujete z domova, tak jsem vás chtěl osobně varovat před nadcházejícím hlukem z mého patra,“ vysvětlil rychle a jeho pohled mi na zlomek vteřiny sjel dolů, než zas vystřelil zpět k mým očím.

„Děkuji, že jste mi dal vědět. To je velmi ohleduplné.“

Přesunul váhu a opřel se masivní rukou o rám dveří. Začal s téměř chlapeckou neohrabaností plácat páté přes deváté a dychtivě nabízet své sousedské služby. „Matka nás vždycky učila, abychom brali ohledy na ostatní. Jelikož na sebe asi budeme narážet, chci, abyste věděla, že se na mě můžete obrátit. Takže kdybyste potřebovala cukr, mouku, sůl nebo třeba kafe, anebo si s někým chtěla zajít na kafe…“

Překřížila jsem si paže na županu a potlačila smích nad jeho průhledným, okouzlujícím blábolením. „Moc vám děkuji, Vaughne. Nebudu váhat.“

„Rádo se stalo… ještě jste mi neřekla své jméno, Valentino.“

Tohle už jsem nevydržela, zaklonila hlavu a nahlas se zasmála.

Okamžitě zrudl, ten tmavě červený odstín mu postupoval až na silný krk. Agresivně si projel rukou zátylek a upustil od své uhlazené fasády. „Jsem z vás strašlivě nervózní. Ujišťuju vás, že takový obvykle nejsem. Chtěl jsem znít přirozeně, ale Gordon, ten recepční, už na vás všechno vyzradil. Mám na starosti public relations v hedgeovém fondu, který vedu se svými bratry.“

„Doufám, že jste ve své práci lepší než přede mnou,“ dobírala jsem si ho s hravým úsměškem.

„Slibuju vám, že jsem,“ zapřisáhl se slavnostně a v oříškových očích se mu při mém pošťuchování rozzářilo. Mírně se naklonil a dychtivě požádal o mé telefonní číslo. „Když mi dáte kontakt, můžu vám poslat odkazy na své profesní rozhovory, abych dokázal svou kompetentnost.“

„Možná jindy, Vaughne. Hezký den,“ řekla jsem jemně a ustoupila zpět do svého bytu.

Pomalu jsem zavřela dveře a poslouchala tlumený zvuk jeho těžkých kroků, které se vzdalovaly po chodbě pokryté kobercem. Těžce jsem se zády opřela o masivní dřevo a s dlouhým výdechem jsem byla naprosto zmatená. Odkud se sakra berou všichni ti směšně nádherní muži? Nejdřív Rome, pak jeho intenzivní bratr Darius v klubu a teď Vaughn přímo u mých dveří. Dřív jsem si dělala legraci, že si najdu nové chlapy, ale vesmír to bere až moc doslova.

**POV: DARIUS**

Vaughn vešel zpátky do našeho rozlehlého penthousu a s hlasitým, dramatickým povzdechem za sebou zavřel těžké dveře.

„Tak jak to šlo?“ zeptal se Rome dychtivě a naklonil se přes elegantní mramorový kuchyňský ostrůvek.

„Příšerně. Ještě nikdy v životě jsem to u žádné ženské takhle nepodělal,“ zasténal Vaughn a padl obličejem do dlaní. Vypadal spíš jako poražený nováček než jako nemilosrdný, výřečný obchodník.

Hlasitě jsem si odfrkl a pomalu se napil černé kávy. Hořká tekutina mě příjemně pálila v krku. „A to sis myslel, že je dobrý nápad ho tam poslat,“ upozornil jsem Romea a s přísným odsouzením zdvihl tmavé obočí.

„Do prdele, vždyť sbalí víc holek než my dva dohromady,“ bránil se Rome horlivě a vrhal na mě pohledy přes kuchyň. „Ale já byl poprvé taky nervózní, když jsem s ní mluvil. Naše osudová družka to s námi prostě dělá.“

Vaughn si přitáhl vysokou barovou židli a zhroutil se vedle mě, zatímco si těžkou rukou přejel po vousaté tváři. „Potřebujeme novou strategii. Zazdil jsem to tam. Dej mi prosím tě shrnutí k její složce.“

Položil jsem keramický hrnek a s chladnou přesností odříkal detailní informace, které jsem shromáždil. „Valentina Lombardi, 25 let. V osmi letech přišla o matku při autonehodě, v 19 o otce kvůli nádoru na mozku. Zdědila menší jmění a pracuje na volné noze jako grafička.“ Odmlčel jsem se a nechal ten další střípek informací probublat napjatým vzduchem. „Byla čtyři roky vdaná za Prestona Atwooda, nadějného právníka, který přišel o všechno, když se před pár měsíci rozvedli poté, co ji podvedl s kolegyní z práce.“

Při zmínce o exmanželovi se z obou mých bratrů vydralo tiché, zlé zavrčení. Ten primární zvuk vibroval luxusním penthousem a odrážel mou vlastní vnitřní, stěží ovládanou zuřivost. Myšlenka, že by jiný muž projevoval neúctu a ubližoval něčemu, co patří nám, byla urážkou, která vyžadovala okamžitou krev.

Pokračoval jsem a držel svůj tón přísně pod kontrolou. „A do tohohle zbrusu nového bytu se přestěhovala přesně v ten den, co jsme se potkali v baru.“

„Ještě že byl ten penthouse k mání a majitel naši nabídku přijal tak rychle,“ ušklíbl se Vaughn a nálada se mu při připomínce našeho vypočítavého, promyšleného pronásledování okamžitě zlepšila.

„Nabídli jsme mu o miliony víc, než to má cenu. Jasně, že to ten chamtivý parchant přijal,“ dodal Rome a opovržlivě protočil panenky.

Tvrdě jsem práskl hrnkem s kávou o žulu, abych je srovnal do latě. Ostré zapraskání si vyžádalo jejich plnou pozornost. „Neodvádějme pozornost od našeho tématu. Zítra ráno by si měl jít jeden z nás zaběhat a čistou náhodou na ni narazit.“