**POV: DARIUS**

Pohodlně sedím naproti alfovi Sloanovi u těžkého dřevěného stolu. Vždycky se k nám připlazí prosit o peníze. Předstírají, že potřebují diplomatický zásah nebo strategické vedení, ale skutečnou příčinou je vždycky finanční krach. Zachovávám si masku naprosté znuděnosti a poslouchám, jak mi potvrzuje ten svůj zoufalý plán. Chce kolem území své smečky postavit obrovskou fyzickou pevnost. Zuřivě u toho gestikuluje a snaží se ospravedlnit šílené náklady na stavbu, aby udržel konkurenční smečky v bezpečné vzdálenosti.

„Uvažují, jako by byl zkurvený středověk,“ odfrkne si nahlas Vaughn přes naše soukromé myšlenkové spojení. Jeho hlas se mi ostře rozléhá v hlavě.

Koutkem oka pohlédnu na svého mladšího bratra. Sedí naprosto nehybně a vyzařuje z něj aura znuděné lhostejnosti.

„Proč místo kamenných zdí nezavést moderní, pokročilý kamerový systém? Mohli byste vycvičit své delty, aby efektivně reagovali na jakékoli narušení hranic. Díky dnešním technologiím jsou fyzické barikády zastaralé,“ navrhne Vaughn nahlas a opře se v koženém křesle.

Sloan okamžitě začne fňukat nad přemrštěnými náklady. Nepříjemně se ošívá pod naším společným predátorským pohledem a potí se v tom svém levném obleku. Odrmolí ubohý seznam svých finančních ztrát a nedostatku prostředků.

Nakloním se dopředu a složím ruce na leštěné dřevo. Sleduju, jak se mu v očích rozzáří chamtivé světlo, zatímco připravuju svou past.

„Půjčíme vám ty peníze. Pod jednou podmínkou. Jako alfa přece stavíte smečku na první místo, že? Smečka je pro vás nejdůležitější?“ ujišťuju ho hladkým, vypočítavým tónem.

Sloan ztěžka polkne, na čele mu vyrazí krůpěje potu a dychtivě přikývne. Pohlédne na svého betu, který nervózně postává v koutě, a hledá u něj jakési potvrzení pro své zoufalství.

„Poskytneme vám neomezené finanční prostředky i technologický výcvik, který požadujete. Výměnou za to budou vaši smečku oficiálně vést tři potomci posledního vlkodlačího krále. My budeme skuteční alfové. Dovolíme vám v naší nepřítomnosti spravovat běžné každodenní záležitosti, ale ponecháme si nezpochybnitelné právo schvalovat nebo vetovat všechna zásadní rozhodnutí.“ Přednesu své podmínky s chladným, predátorským úsměvem.

Sloan ztuhne. Vzduch v kanceláři ztěžkne. Vlastní argumentací ve prospěch smečky je dokonale zahnaný do kouta a uvědomí si, že nemá na vybranou. Musí se podřídit a přijmout to. Zamumlá svůj vynucený souhlas a jeho alfí hrdost se roztříští přímo před námi.

„Rozhodl jste se správně. Moji právníci pošlou ráno závazné smlouvy,“ pronesu suše a zvednu se ze sedadla.

Když kráčíme zpět k našemu elegantnímu černému SUV, pod drahými botami nám křupe štěrk. Chladný noční vzduch působí po dusivém zoufalství Sloanovy kanceláře osvěživě. Vaughn po mně loupne okem. Počká, až budeme z doslechu strážců domu smečky.

„Odkdy chceš najednou vést smečku?“

„Od chvíle, kdy jsme našli svou královnu. Tím ale nehodlám skončit. Chci, abychom našli skutečné místo moci, které nám náleží,“ odpovím a můj vlk mi při pomyšlení na Valentinu hlasitě zapřede v hrudi.

Vaughn zavrtí hlavou a na tváři se mu roztáhne široký úsměv.

„Rome to bude kurva milovat! Zkurvení králové,“ zvolá Vaughn.

„Se zkurvenou královnou,“ odpovím temně a sednu si na místo řidiče.

**POV: VALENTINA**

Poprvé od trpkého rozvodu s Prestonem se účastním extravagantního výročního charitativního galavečera advokátní kanceláře sama. Je to posvátná tradice, která uctívá odkaz mého zesnulého otce Lorenza. Tíha vzpomínek na něj na mě dnes večer těžce doléhá. Bude tam spousta firemních klientů a boháčů, kteří budou přispívat na výzkum rakoviny. Během našeho manželství mi Preston na těchto akcích dělal štít, odrážel všetečné otázky a falešné korporátní úsměvy. Teď musím čelit odsuzujícím vlkům právnického světa úplně sama.

Zírám na svůj odraz v zrcadle v předsíni. Náhle zazvoní zvonek a roztříští tichou atmosféru mého bytu. Nejistě balancuju na jedné noze, abych vklouzla do drahých černých lodiček. S mračením otevřu těžké dveře a zjistím, že tam v ležérním oblečení stojí Vaughn. Má na sobě jednoduché přiléhavé tričko a džíny a vypadá nenuceně přitažlivě.

„Dobrý večer... Páni... vy jste... kurva... omlouvám se...“ vyhrkne ze sebe a slova z něj padají ve zmatené panice.

Očima mi přejíždí po těle nahoru a dolů. Vnímá elegantní linie mých tmavých šatů a ztrácí nit. Jak tak zírá, po krku se mu rozlévá slabý ruměnec.

„Zdravím. Potřeboval jste něco?“ zeptám se, upřímně pobavená tím, jak náhle ztratil řeč.

Neohrabaně ze sebe vykoktá chabé vysvětlení. Mne si zátylek a tvrdí, že přišel pro trochu ledu do koktejlu, o který se se mnou prý chtěl podělit. Z jeho rozpačitého, upřímně ohromeného chování mé opatrné srdce trochu roztaje. Vypadá jako jelen oslněný světly reflektorů, což je naprostý kontrast k sebevědomému miliardáři, kterého jsem potkala včera.

„Právě odcházím na ten galavečer, ale ten led vám donesu,“ řeknu tiše.

Poslušně jdu do kuchyně, abych z mrazáku naplnila plastový sáček kostkami ledu. Vrátím se do předsíně a podám mu sáček s ledem.

„Asi se smířím se svým tragickým osudem a místo toho budu pít sám se svým bratrem. Ani zdaleka to nebude taková zábava,“ povzdechne si dramaticky a svěsí hlavu, když si sáček přebírá.

Zasměju se a vezmu si psaníčko. Jdeme spolu chodbou k výtahu. Plyšový koberec tlumí naše kroky. Zatímco čekáme, až se mosazné dveře otevřou, přešlapuje z nohy na nohu. Znovu si promne zátylek a přeruší pohodlné ticho.

„Říkal jsem si, jestli byste se mnou někdy nezašla na kávu.“

Zaváhám a žaludek se mi stáhne náhlým pocitem viny.

„Ráda bych, Vaughne, ale měl byste vědět, že už jsem přijala Romeovo pozvání na pátek večer. Opravdu mezi vás dva nechci vrážet klín. Jste bratři,“ odpovím jemně a prsty se mi sevřou kolem malé kabelky.

„Ale to už dávno vím,“ přeruší mě bez zaváhání.

Stojím tam s vykulenýma očima a beze slova. Čelist mi prakticky spadne až na zem.

„Říkáme si všechno. Vím, že se mu líbíte, a on ví, že se líbíte i mně. Nemáme s tím absolutně žádný problém,“ pronese s naprostým klidem.

Výtah hlasitě cinkne a vrátí mě zpátky do reality. Mosazné dveře se rozjedou do stran. Nastoupí dovnitř a otočí se čelem ke mně.

„Můžete nechat vzkaz u Gordona na recepci, abychom se domluvili na čase, který nám bude vyhovovat. Hezký večer, Valentino,“ řekne s odzbrojujícím mrknutím.

Kovové dveře se pomalu zavřou a nechají ho uvnitř. Stojím v chodbě jako opařená. Co se to tu teď kurva stalo? Nejdřív mě pozve na rande Rome a teď Vaughn. Vědí o sobě a je jim to jedno? Chtějí se o mě dělit? Až o tomhle šílenství řeknu Nateovi, v životě mi neuvěří.