POV: Rhydian.

Opřel jsem se dlaněmi o studený parapet a mračil se na rozlehlé pozemky svého panství. Pečlivě udržované zahrady a impozantní kamenné zdi mi dnes nepřinášely žádnou útěchu. Všechno, co jsem vybudoval, mi připadalo jako prázdný pomník umírajícímu muži. "Co vidíš?"

Vespera stála za mnou, její přítomnost byla jen pouhým šepotem v obrovské, ozvěnou znějící místnosti. Měla na sobě elegantní bílé šaty a své dlouhé rozevláté vlasy měla stažené do volného drdolu. "Nefunguje to jako prostý příkaz, můj králi. Nemohu vyvolávat vize jen tak na povel."

Z jejích rtů unikl těžký, vyčerpaný povzdech nesoucí váhu tisíců nevyřčených budoucností.

Otočil jsem se a mé boty tvrdě dopadly na dokonalou podlahu z tvrdého dřeva. Frustrace mi vřela v krvi a spalovala mi žíly. "Zařiď, ať to funguje."

Vespera sebou trhla, ale neustoupila. Vyhladila si záhyby na šatech svými bolestně pomalými pohyby.

"Kolik času mi zbývá, než mě tahle kletba pohltí? Dej mi číslo, Vespero. Potřebuji vědět, kdy mé tělo konečně selže," naléhal jsem a vstoupil do jejího osobního prostoru. Prvotní autorita, která mi sálala z ramen, obvykle srážela lidi na kolena, ale ona jen zamrkala.

Sklopila zrak, neschopná čelit mému palčivému pohledu. "Nejsem si jistá. Může to být pár týdnů. Možná jen dva dny."

Z hrdla se mi vydral temný úšklebek bez špetky veselí. Zaklonil jsem hlavu a zíral na klenutý strop. Ironie chutnala na jazyku hořce. Byl jsem nejvyšší, obávaný Lykanský král. Muži se krčili hrůzou jen při vyslovení mého jména. Konkurenční alfové se mi klaněli u nohou. Armády se tříštily o mé drápy. A přece jsem tu stál jako vězeň ve svém vlastním velkolepém hradu, vydán na milost a nemilost vrtkavému osudu jedné čarodějnice.

"Nemohu ti pomoci, pokud ty sám odmítáš pomoci sobě, můj králi. Všichni máme svůj osud předem napsaný. Tvůj úděl vyžaduje, abys konečně vykročil na tu konkrétní cestu, které se už léta vyhýbáš," pronesla Vespera pevně, její hlas postrádal strach navzdory smrtícímu napětí v místnosti.

V hrudi mi vzplanul divoký hněv. Mé vnitřní zvíře zběsile škrábalo na má žebra a dožadovalo se krve a zkázy. Potlačil jsem stoupající zavrčení a spolkl ten jed. Nebyla to její vina. Vylévat si zlost na poslovi by nic nevyřešilo.

"Fajn. Půjdu se tam podívat. Ale pamatuj na má slova – nic neslibuji," ustoupil jsem se zatnutou čelistí.

O půl hodiny později páchl kožený interiér luxusního SUV zatuchlým napětím. Dante svíral volant a jeho široká ramena byla strnulá, když projížděl klikatou silnicí směrem k významným smečkám pod naší vládou. Vespera seděla vedle mě vzadu, zticha jako duch.

Dan střelil očima do zpětného zrcátka a prolomil to dusivé ticho. "Co přesně na tomto neplánovaném výletě hledáme, můj králi?"

Opřel jsem si hlavu o tónované sklo a dlouze, trhaně vydechl. "Kotvu."

Těžké vozidlo se stočilo. Pneumatiky zaječely na asfaltu. Danovi zbělely klouby, když se pral s volantem a strhl nás zpět do našeho pruhu těsně předtím, než jsme políbili kovové svodidlo.

"Omlouvám se, můj králi. Ale... kotvu? Co tě konečně přimělo změnit názor?" zamumlal Dan, jeho hlas byl napjatý neskrývaným šokem.

Zíral jsem na míhající se stromy a jeho otázku ignoroval. Nesnášel jsem zlověstnou váhu Vesperiných slov. Pohrdal jsem samotným konceptem spoléhání se na nějaké mystické pouto, které by mi mělo zachránit život. Svou smrt jsem přijal už dávno. Přesto mi znovu a znovu dokazovala přesnost svého vidění. Neměl jsem na výběr. Musel jsem věřit jejímu vedení, abych zabránil tomu, že se celé mé království obrátí v popel, až zahynu.

Jeli jsme dál po odlehlé, nenápadné silnici. Stromů ubývalo a ustupovaly pustým kouskům země. Vzduch v kabině se najednou změnil.

Po páteři mi přeběhla intenzivní, nevolnost vyvolávající klaustrofobie. Klimatizace na mou kůži foukala ledový vzduch, ale na čele mi vyrazily krůpěje potu. Kožené sedadlo jsem vnímal jako svěrák, který se mi stahuje kolem žeber a drtí mě dovnitř.

Srdce se mi zastavilo. Hrudí mi projela mučivá bolest, která vystřelovala až do paží. Předklonil jsem se a drásal si vlastní košili ve snaze zoufale uvolnit ten tlak.

"Zastav auto!" zařval jsem, příkaz se vydral ven jako poloviční zavrčení.

Dan dupla na brzdy. "Cože? Tady?"

Pneumatiky se s jekotem zastavily. Ještě než se vozidlo vůbec ustálilo, rozrazil jsem těžké dveře. Naslepo jsem klopýtl na chodník. Mé dlaně se setkaly s drsnou strukturou kamenné zdi. Opřel jsem se o ni a lapal po dechu, když mi plíce drtil neviditelný tlak. Vidění se mi rozostřilo do závratné šmouhy šedi. Tak zničující slabost jsem ještě nikdy necítil.

Za mnou na beton dopadly kroky.

"Můj králi!" Vesperin hlas prořízl zvonění v mých uších.

Dan ji křídloval, ruku položenou na jílci své čepele a očima skenoval okolí a hledal hrozby. "Musíme zajistit oblast. Přímo tady je nějaké zařízení, lidská škola. Pojďme dovnitř a udělejme si přestávku."

Chtěl jsem odmítnout, ale mé tělo mě zradilo. Neměl jsem dech na to, abych se hádal.

Křehký lidský děkan se prakticky svalil dozadu přes svou kolečkovou židli ve chvíli, kdy jsme vstoupili do jeho kanceláře. Papíry se v chaotické kaskádě snesly na podlahu. Vyškrábal se na nohy v ubohé ukázce paniky. "K-králi Rhydiane! Kdybych to byl býval věděl... byl bych uspořádal uvítací ceremoniál! Prosím, přijměte mou omluvu..."

Ignoroval jsem jeho nekonečné koktání. Zápach jeho strachu dráždil mé zbystřené smysly, takže mi hlava třeštila ještě víc. Obešel jsem jeho stůl, šel rovnou k oknu a dvěma prsty roztáhl plastové žaluzie.

Dole na nádvoří se scéna odvíjela jako hrubá divadelní hra. Dante stál mezi ovcemi jako titán. Jednu ruku měl omotanou kolem hrdla nějakého vytáhlého lidského kluka a bez námahy ho zvedal do vzduchu. Chlapcovy nohy bezmocně kopaly do prázdna.

Pozoroval jsem to s chladnou apatií. Dan byl vždycky horká hlava, divoce loajální k mému jménu. Ten pošetilý chlapec si musel dělat legraci z mého prokletého stavu. Lidé jsou hloupá stvoření se sklony pouštět si pusu na špacír o věcech, kterým nerozumí. Celý svět znal osud, který mě čekal – prokletý Lykanský král, který nikdy nebude mít družku. Pokud Dan chlapci za takovou urážku zlomí vaz, bylo mi to naprosto lhostejné. Nebyli pro mě ničím.

Pak se vyděšený dav rozestoupil.

Dopředu se prodrala nějaká dívka. Vyzařovala z ní zvláštní aura, kterou jsem z té dálky nedokázal tak docela dešifrovat. Byla obyčejná. Pozoruhodně vyhublá. Oblečená v obnošené vytahané mikině stála o dobré dvě hlavy níž než můj nejsmrtelnější válečník. Přesto se pevně postavila, ruce si dala v bok a bradu zvedla nahoru.

Přes silné sklo jsem neslyšel její slova, ale samotná zuřivost v jejím strnulém postoji křičela na Dana, aby jejího přítele pustil.

Dan se ani neškubl. Odmávl její drobnou přítomnost, jako by to byla jen obtíž.

Dívka neustoupila. Popadla popruhy svého těžkého batohu, otočila trupem a s drzou silou jím máchla přímo do Danova tvrdého břicha.

V hrudi mi zadunělo tiché uchechtnutí. Ta absurdní ukázka odvahy mě pobavila. Chce to kuráž postavit se betovi Lykanského krále.

Otevřel jsem telepatické spojení a nechal svůj hlas sklouznout do Danovy hlavy. 'Ta rána musela bolet, Beto.'

Danova obrovská ramena ztuhla. Neotočil se, ale jeho mentální hlas vyštěkl zpět a mísil se s divokým zavrčením. 'Měl bych toho kluka i tu holku rovnou poslat pod drn.'

Odfrkl jsem si a naklonil se blíž ke sklu. Mé zlaté oči sjely zpět a studovaly tu divokou dívku. Kapuce její obnošené mikiny jí zahalovala obličej a chránila její rysy před odpoledním sluncem. Sledoval jsem, jak se naklonila k chodníku, aby zvedla batoh, který po svém marném útoku upustila.

Když se předklonila, látka kapuce sklouzla dozadu. Sluneční světlo dopadlo na její jemné rysy a osvětlilo její bledou kůži.

V tu samou vteřinu, kdy se mé oči zamkly na její tváři, se svět přestal točit.

Ta zvláštní, dusivá, mučivá bolest na hrudi se vrátila s nevídanou silou. Zasáhla mě jako fyzický úder a vyrazila mi dech z plic. Ale tentokrát se drtivý tlak propletl s hlubokým, ohromujícím pocitem úlevy. Mou zpanikařenou mysl zalila nevysvětlitelná, hluboká spřízněnost pronikající až do duše. Měl jsem pocit, jako by chybějící kousky mé roztříštěné duše najednou zapadaly na svá místa.

Puls mi bušil v uších a přehlušoval okolní hluk v kanceláři. Sevřel jsem okenní parapet a dřevo pod mými svírajícími se prsty praskalo a štěpilo se. Mysl mi jela na plné obrátky, zmatená a dezorientovaná. Proč mě zničehonic popadla tahle intenzivní, primitivní potřeba držet neznámou dívku ve své blízkosti? Touha vlastnit ji mi v krvi plála jako zuřící oheň. Nikdy předtím jsem ji neviděl, a přesto bych pozabíjel každého, kdo by se jí opovážil dotknout.

Dole Dan zesílil svůj stisk. Chlapcův obličej nabral nebezpečně fialový odstín.

Než Dan stihl klukovi zlomit vaz a vyhrotit situaci, vydal jsem přes spojení tvrdý alfův příkaz. 'Pusť toho kluka a pojď sem.'

Dan ztuhl. Jeho tlusté prsty se neochotně rozevřely. Upustil lapajícího chlapce na tvrdý beton.

Dívka padla na kolena a na zemi rychle sbírala rozházené věci svého přítele. Jak cpala sešity a propisky do plátěné tašky, zaklonila hlavu.

Naše oči se přímo střetly přes okenní tabulku.

Mými žilami se znovu prohnal ten zvláštní neklid s divokou, oslepující intenzitou. Bylo to, jako by mi do morku kostí uhodil blesk a spálil mé sebeovládání na popel. Fyzicky jsem lapal po dechu a hruď se mi zvedala, jako bych právě uběhl tisíc mil.

Každý jediný instinkt, každý roztřepený nerv v mém lykanském těle na mě křičel, abych jednal. Probil se sklem. Skočil tam dolů. Popadl ji. Pevně ji sevřel ve svém objetí. Přivlastnil si její sladké rty a ukázal jí přesně, komu patří. To nutkání bylo biologickým imperativem, divokým a nezkrotným.

Síla té potřeby mě zasáhla tak tvrdě, že jsem zavrávoral dozadu a mé boty se svezly po podlahových prknech.

Vespera byla v okamžiku po mém boku. Ruce se jí vznášely blízko mých paží a oči měla rozšířené zběsilým poplachem. "Můj králi? Jste v pořádku?"

Nedokázal jsem odpovědět. Slova mi odumřela ve vyschlém hrdle. Mé zlaté oči zůstaly upřené na dívku na nádvoří.

Zvedla svého vyhublého přítele a ovinula si jeho paži kolem ramen. Když kráčela pryč a podepírala jeho mrtvou váhu, ještě jednou, naposledy, vzhlédla k oknu. Její pohled se zavrtal do mého a vyslal mi po páteři čerstvou rázovou vlnu.

Hluboko v mé mysli narazil můj vnitřní lykan na mříže své klece. Vydal ze sebe zuřivé, majetnické zavrčení, které otřáslo samotnou mou duší, rozzuřený, že nám mizí z dohledu. Odcházela a my ji nechali jít.

Zvláštní. Co se to dělo?