Pohled: Madeline

Ranní sluneční světlo se prodíralo úzkými mezerami žaluzií a vrhalo teplé zlaté pruhy na mé povlečení. Zamrkáním jsem zahnala zbytky spánku a uvědomila si, že mi tvář spočívá na hoře husté tmavé srsti. Během noci jsem oběma rukama objala Alfův široký krk. Ten obrovský pes pravidelně, rytmicky oddechoval, až mi to dunělo o hruď. Jen jsem tak ležela v tichém bytě a neskrývaně žasla nad jeho obrovskou velikostí. V černočerné tmě noci mi jeho ochranitelská přítomnost připadala úplně jako chlácholivá náruč silného muže. Nedávalo to žádný smysl, ale přimknout se k němu mi poskytovalo hluboký pocit bezpečí, jaký jsem necítila od chvíle, co jsem opustila domov. Byla to opravdu šťastná náhoda, že jsem se rozhodla zůstat a postarat se o něj.

Posadila jsem se a protáhla si ztuhlé svaly. Alfa zvedl svou těžkou hlavu a upíral na mě ty zářivě žluté oči se zvláštní, vypočítavou inteligencí. Věnovala jsem mu poslední láskyplné pohlazení za ušima a zabořila prsty do jeho hebkého kožichu.

„Ty jsi takový hodný kluk, Alfo,“ zamumlala jsem. Jednou bouchl ocasem o matraci, očividně naprosto spokojený, že si může odpočinout v mém bytě. Popadla jsem kabelku a klíče a vyrazila ze dveří s vědomím, že je tu v bezpečí, abych začala svůj den.

Cesta výtahem dolů do vstupní haly mi připadala delší než obvykle. Když se kovové dveře rozestoupily, všimla jsem si Branta stojícího poblíž skleněných vchodových dveří. Ten podivínský strážný měl na tváři svůj obvyklý nervózní výraz a přešlapoval z jedné nohy na druhou. Otevřela jsem pusu na pozdrav, ale ranní vzduch prořízlo ostré, agresivní zatroubení.

K obrubníku přijelo elegantní červené Camaro a jeho pneumatiky zaskřípaly o beton. Okénko spolujezdce sjelo dolů a odhalilo pana Strykera. Naklonil se přes sedadlo, ukázal svůj oslnivý, naučený úsměv a otevřel mi dveře. Neviděla jsem nic špatného na tom nechat se hodit do práce šéfovým známým, a tak jsem minula Branta a vklouzla do nízkého koženého sedadla sporťáku.

„Dobré ráno, pane Strykere,“ zašvitořila jsem vesele a natáhla si přes hruď bezpečnostní pás. Auto vonělo drahým kolínským a leštidlem na kůži.

„Kdepak jsi byla včera v noci?“ zeptal se tónem zdánlivě klidným, ale očima přitom neustále sledoval provoz před sebou.

„Pan Barnaby mě propustil z práce domů trochu dřív,“ odpověděla jsem a pustila se do bezstarostné konverzace. Poposedla jsem si s kabelkou na klíně. „Vlastně jsem celou noc hlídala obřího psa svého nového souseda. Je vážně obrovský, ale naprostý miláček.“

Atmosféra uvnitř té úzké kabiny Camara okamžitě zhoustla. Nevinné teplo vyprchalo a nahradil ho dusivý, mrazivý chlad. Ztuhla mi krev v žilách a prsty se mi křečovitě sevřely. Stočila jsem k němu pohled. Gideonovy klouby svírající volant zbělely až na kost. Prudce po mně střelil pohledem a mně uvízl dech v hrdle. Z očí mu sálal zlověstný, jedovatě zelený neonový žár.

Bez jediného slova dupnul na plyn. Motor Camara hlučně zařval a prudké zrychlení mě zarazilo hluboko do opěradla. Pneumatiky zakvílely, spálená guma zanechala na asfaltu černou stopu a auto vyrazilo ulicemi v divokém, bezhlavém smyku.

„Pane Strykere! Co... co to děláte?!“ zaječela jsem hrůzou a chňapla po klice dveří.

Gideon si mého křiku nevšímal. Se zaťatými zuby a divokým výrazem strhl volant z hlavní silnice do temného, stinného zákoutí pod betonovým mostem. Se skřípotem brzd zastavil a auto se prudce zhouplo ve víru prachu a štěrku.

*Cvak.* Zámky dveří s tichým, hrozivým cvaknutím zapadly.

Schoulila jsem se do sedadla a v hrůze sledovala jeho tvář. Přímo před mýma očima se mu začaly deformovat rysy. Kůže na lících se napínala a praskala za doprovodu odporného křupání kostí, jak se mu čelist protahovala dopředu. Z úst mu vyrazily ostré, smrtící tesáky a z prstů svírajících volant mu vystřelily dlouhé, hrozivé drápy.

„Kdo je ten čokl?!“ zařval a jeho hlas už nezněl lidsky. Byl to hrubý, hrdelní řev krvelačné bestie. „Ty jsi MOJE holka!“

Ovládla mě panika. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi. Horečně jsem škubala za kliku a tiskla odemykací tlačítko, prsty zpocené hrůzou. Zámek nakonec povolil. Celou vahou těla jsem vrazila do dveří, vyklopýtala ven na tvrdou hlínu a štěrk pod mostem a v pláči dopadla na kolena.

Horké slzy mi stékaly po tvářích. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a rozběhla se ve slepém sprintu pryč, pryč do bezpečí. Boty mi klouzaly po sypkém štěrku.

Byl však nelidsky rychlý. V mžiku se ocitl u mě. Těžká ruka mě popadla za rameno a nelítostně sevřela. Zaječela jsem a pokusila se vymanit z jeho drtivého sevření, ale proti jeho síle jsem neměla šanci.

„Přestaň se vzpírat!“ zavrčel zlostně.

Snadnou, děsivou silou mrštil mým tělem vzduchem a hodil mě zpět na sedadlo spolujezdce. Hrabala jsem se dozadu, přitiskla páteř na dveře a zůstala uvězněná.

Gideon stál nade mnou a viditelně se třásl. Svaly na rukou mu pod drahým oblekem vibrovaly, jak potlačoval plnou fyzickou přeměnu v monstrum dřímající pod kůží. Hruď se mu dmula a jeho zelené oči byly zavrtané do mé tváře.

„Počkám si na toho čokla a zabiju ho,“ vyhrožoval nepříčetně a cvakal tesáky. Smrtícím drápem ukázal na mou hruď a obviňoval tak neznámého muže, který mě prý označil svým pachem. „Nechci, aby ses bavila s jakýmikoli jinými muži nebo vlky, jinak je zabiju. A jakmile Bane přijde k sobě, označkuji si tě.“

Vlky? Označkuje mě? V mysli mi to zkratovalo. Uzavřená v kovové krabici s doslovným monstrem měnícím podobu mě naprosto opustila schopnost racionálně uvažovat. Z nejtemnější části mého mozku se vyškrábal hluboký, primitivní instinkt. Bez přemýšlení mé tělo zareagovalo. Pomalu jsem sklonila hlavu a obnažila stranu krku, čímž jsem v naprostém projevu čisté submisivity nabídla tu nejzranitelnější část svého masa jeho tesákům.

Zázrakem to zafungovalo jako vypínač. Zběsilé, dunivé vrčení v jeho hrudi ustalo. Drápy se mu pomalu zatáhly a zaskřípaly o rám dveří. Jeho těžké, přerývané dýchání zpomalilo. Bez dalšího slova obešel předek auta, vrátil se na sedadlo řidiče a zařadil rychlost.

Jel v hustém tichu a vysadil mě přímo u obrubníku před pekárnou pana Barnabyho. V okamžiku, kdy zámky cvakly k otevření, jsem vzala nohy na ramena. Vrazila jsem předními dveřmi do obchodu. Pan Barnaby stál za pultem s tácem pečiva. Jakmile jsem pohlédla do jeho laskavé tváře, okamžitě jsem se zhroutila. Padla jsem mu do náruče, zabořila obličej do jeho ramene a propukla v hysterický pláč, naprosto zmatená a traumatizovaná Gideonovými šílenými, násilnými řečmi o nějakých skrytých vlcích.

Pohled: Kaelen

Horká voda mi bušila do zad a plnila malou koupelnu hustou párou. Dal jsem si rychlou sprchu v bytě své družky a ze všech sil drhnul ze své kůže spánek i pach města. Potřeboval jsem si pospíšit. Už tak jsem měl nebezpečné zpoždění na naprosto zásadní schůzku se záhadným „starostou Alfou“ města Cobalt. Politická situace v tomhle regionu byla složitá a já doufal, že bych s vůdcem, který chápe místní dynamiku, mohl probrat nuance budování vztahů mezi lidmi a vlky.

Vypnul jsem kohoutek, stáhl z věšáku tenký ručník a pevně si ho obmotal kolem pasu. Vykročil jsem z koupelny a prohrábl si mokré vlasy, zatímco mi v hlavě stále proudily pádné argumenty pro nadcházející schůzku.

Má nálada však okamžitě potemněla ve chvíli, kdy jsem vstoupil do obývacího pokoje. Brant stál uprostřed místnosti a bezostyšně narušoval Madelinin soukromý prostor.

Když strážný zachytil můj pohled, vyděšeně se přikrčil. V uctivém gestu poslušnosti okamžitě sklonil hlavu a odkryl krk, přesně jak velela hierarchie před jeho Alfou.

„Alfo,“ zalapal po dechu. „Luna právě odešla z budovy. Míří přímo na území Feralů.“

Před očima mi zrudlo vztekem. Ta neschopnost nechat mou nevinnou, nicnetušící družku vyjít bez ochrany přímo do nebezpečí ve mně rozpoutala bouři. Udělal jsem krok dopředu a zatnul ruce v pěst, ovládán nutkáním chytit toho hlupáka pod krkem a prohodit ho oknem.

„Měl jsi ji chránit!“ zařval jsem hlasem Alfy, z něhož sálala nezpochybnitelná autorita. Můj hněv visel ve vzduchu jako hromobití. „Vypadni!“

Brant nečekal ani vteřinu a vystřelil ze dveří na chodbu. V rychlosti jsem přešel k posteli, popadl své oblečení, natáhl kalhoty na stále vlhké nohy a přetáhl přes hlavu tričko, zatímco mi z mokrých vlasů kapala voda na podlahu.

Seběhl jsem po schodech jako blesk, bral schody po třech a vrazil do podzemní garáže. Naskočil jsem rovnou do své Corvetty.

Motor s burácivým řevem ožil. Vyrazil jsem z garáže s pískotem pneumatik a hnal se ulicemi jako šílenec přímo na území Strykerovy smečky. Dobře jsem věděl, kdo řídí to červené auto. Strykerovi byli bezohlední gauneři, kriminální mafiánská smečka vedená Gideonem. Páchali násilí, vydírali a neuznávali žádná pravidla. Sevřel jsem volant tak pevně, až mi zbělely klouby. Myšlenka, že by ti bastardi vztáhli ruku na mou družku, ve mně probouzela vražedný vztek.

Zatímco jsem se proplétal hustým provozem a řezal zatáčky na hranici možností, otevřel jsem telepatické spojení se svou Betou, Declanem.

*Decle! Vyhlaste okamžité pátrání po celém městě! Gideon zajal mou Lunu!*

*Rozumím, Alfo! Okamžitě na tom děláme,* ozval se Declan v mé mysli s naprostým soustředěním.

Minuty se vlekly jako hodiny. Řítil jsem se hlouběji do Strykerova revíru, prohledával každou ulici a temné zákoutí, jestli neuvidím to zatracené červené auto. Vnitřní vlk ve mně škrábal a dral se na povrch, spalován touhou roztrhat Gideona na kusy za to, že se vůbec opovážil dotknout mé družky.

Konečně mi v hlavě znovu zazněl Declanův hlas.

*Alfo, našli jsme ji! Je v bezpečí v pekárně pana Barnabyho, ale pláče a je v šoku.*

V prudkém smyku jsem otočil Corvettu a s kvílením gum vyrazil k pekárně. Z hrudi mi sice částečně spadl ten nejhorší kámen strachu, ale ledový hněv nikam nezmizel.

Pokud jí Gideon zkřivil jediný vlásek na hlavě, zaplatí za to životem.