Přesně jeden trýznivý týden po kruté smrti mých rodičů stojím jako přimrazená na rozlehlém prostranství před univerzitou v Maine a mám pocit, jako bych byla navždy polapena v dusivém sevření nekonečné bdělé noční můry. Tyčí se nade mnou masivní železná brána a vysoké cihlové budovy, které vrhají dlouhé, mrazivé stíny přes pečlivě střižené trávníky. Pevně svírám rozvrh, až mi bělají klouby. Harrison mě pozdě v noci pod rouškou tmy laskavě, ale nenápadně odvezl do mého nového, předem koupeného bytu. Ticho v jeho autě ztěžklo nevyřčeným žalem. Jeho slova na rozloučenou byla přísným a naléhavým varováním: mám sklopit hlavu, držet se přísně zpátky a nepozorovaně splynout s rušnou lidskou populací. Přiznal, že si stále není jistý, jestli mi chce Alfa ublížit, nebo mě zajmout, ale utajení mé nadpřirozené existence je teď tím nejbezpečnějším řešením. Vrah mě už jednou ušetřil a ani jeden z nás nevěděl proč.

Hluboko v mé mysli je má vnitřní vlčice Rhea děsivě, znepokojivě zticha. Před tím masakrem bývala mým neustálým zdrojem síly a vedení. Sdílely jsme každou emoci, každý instinkt a v dokonalé harmonii jsme společně objevovaly svět. Od té hrůzné noci se však stáhla do sebe a skrze naše mentální pouto ke mně vysílá jen syrový, ochromující strach. Její hrůza se mi vpaluje do hrudi, dusí mě a svírá mi plíce tak, že se sotva můžu nadechnout. Snažím se s ní spojit, prosím ji a pokouším se nahmatat mentální spojení, které sdílíme, ale narážím jen na nepropustnou zeď šumu. Pokud se nemůžu spolehnout na její sílu, plnou vahou na mě doléhá zdrcující realita. Proplouvám touhle noční můrou naslepo. Jsem na tomhle světě opravdu sama.

Bezcílně bloudím po obrovském, sluncem zalitém kampusu, upravuji si popruhy těžkého batohu a zoufale si prohlížím cihlové budovy ve snaze najít studijní oddělení, abych dokončila svůj zápis. Lidští studenti se kolem mě hrnou v davech a hlasitě se baví o rozdělování kolejí, nadcházejících přednáškách a víkendových večírcích. Jejich všední starosti mi připadají naprosto cizí. Můj naprostý, viditelný zmatek musí být až bolestně zřejmý, protože od hlučné, smějící se skupinky stejně pohledných kamarádů poblíž kamenné fontány se najednou oddělí nějaký kluk a zamíří přímo ke mně.

„Ahoj, jsi tady nová?“ zeptá se. Jeho jasný a přátelský hlas prorazí mlhu mých temných myšlenek.

Tiše přikývnu. Svírá mě příliš velká úzkost na to, abych promluvila. V hrdle se mi usazuje tíha přetrvávajícího traumatu z uplynulého týdne a znemožňuje mi ze sebe vydat jediné slovo.

Věnuje mi zářivý, oslňující úsměv, až se mu udělají vrásky kolem očí. „Pecka! Já jsem Declan a jsem ve třeťáku! Můžu ti pomoct najít něco, co hledáš?“

Vděčná za náhlou záchranu se mi ze sebe podaří vypravit zdvořilou odpověď a ze všech sil se snažím působit sebevědomě a obyčejně. „Jo, díky! Snažím se najít studijní oddělení.“

Declan přistoupí blíž, trochu mi tím naruší osobní prostor, a ukáže dolů na klikatou kamennou cestičku. „Běž rovnou po týhle cestě až k tý velký budově na konci. Jsou to první dveře nalevo.“

„Moc děkuju,“ zamumlám, otočím se na podpatku k odchodu a prchám před jeho ohromujícím charismatem.

Jakmile se ale otočím, jeho ruka vystřelí vpřed a jemně, ale pevně mě chytí za holou paži, aby mě zastavil. Při tom nečekaném doteku se mi instinktivně zatnou svaly, připravené bojovat nebo utéct, ale jeho stisk je volný a hřejivý.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se a upře na mě pohled s okouzlujícím, nacvičeným úsměvem, který jasně naznačuje, že to se ztracenými nováčky dělá často.

„Talia,“ odpovím stručně. Snažím se vypadat, že mě trochu zaujal, ale vevnitř si udržuji odstup před jakýmikoliv zbytečnými vazbami.

„To je fakt hezký jméno! Hele, tady máš moje číslo, napiš nebo zavolej, kdybys zase potřebovala navigovat!“ řekne hladce Declan a vtiskne mi do dlaně malý, složený kousek papíru dřív, než ho stihnu odmítnout.

Vezmu si ho, mírně překvapená jeho bleskovou troufalostí. Když ležérně zamíří zpátky ke své skupině, sleduji, jak se jeden z jeho kamarádů směje a agresivně ho plácá po zádech, přesně jako by mu gratuloval k úspěšnému romantickému úlovku. Plácnou si, aniž by měli sebemenší tušení o bouři, která mi zuří v hlavě. Zastrčím si ten papírek hluboko do kapsy u bundy, ale zaplaví mě těžká vlna cynismu. Pochybuji, že bych vzhledem ke své životu nebezpečné situaci někdy zavolala lidskému vysokoškolákovi. Randění je to poslední, na co by štvaný vlkodlak, snažící se prostě jen přežít tenhle týden, vůbec myslel.

Podle Declanových pokynů procházím po dlážděné cestě a pozoruji nic netušící lidské studenty, kteří bezstarostně polehávají na zelené trávě. Někteří si ve stínu prastarých dubů čtou v tlustých učebnicích, jiní se spolu smějí a v hřejivém slunečním svitu si házejí frisbee. Ten pohled mě nutí se hluboce zamyslet nad mou rychle se měnící realitou. Před tou vraždou jsem měla pečlivě naplánováno, že budu studovat obchod, a hledala jsem bezpečí a stabilitu zaručeného firemního příjmu. Chtěla jsem předvídatelný život. Ale to, že mi rodiče nečekaně zanechali takové astronomické množství peněz, udělalo z této praktičnosti úplný nesmysl.

Bez hrozícího tlaku na finanční přežití jsem udělala náhlé, rebelské rozhodnutí, že raději půjdu na umění. Připadá mi to jako jediný způsob, jak si dovolit věnovat se něčemu, co doopravdy miluji, zatímco se prodírám hrůzami svého traumatu a snažím se objevit nový sen. Umění mi vždy bylo soukromým útočištěm, místem, kde jsem mohla vyjádřit pestré barvy své duše. Teď je mým záchranným lanem. Dokonce si pohrávám s letmou myšlenkou, že se příští rok přihlásím do prestižního zahraničního uměleckého programu, jen abych mezi sebe a krvežíznivého Alfu, který loví můj druh, dostala obrovský oceán.

Poté, co přetrpím únavný, otupující proces zápisu plný nekonečného papírování, nucených úsměvů a generických map kampusu, se konečně vracím do svého nového, plně zařízeného bytu, který se nachází přímo přes hlavní ulici od univerzity. K smrti vyčerpaná shodím tašky na dřevěnou podlahu a těžce s sebou plácnu na nedotčenou, drahou pohovku. Očima si prohlížím ten bezchybný, luxusní obytný prostor. V kuchyni se pod moderními svítidly lesknou úhledné mramorové desky a každý kout rozlehlé místnosti vyplňují špičkové dekorace. Dokonce i vybavení koupelny vypadá, jako by patřilo do pětihvězdičkového hotelu.

Osmnáct let jsem žila normální, skromný život střední třídy a počítala každý cent. Byli jsme zvyklí mít omezený rozpočet na nákupy jídla, stříhali slevové letáky a na každou malou rodinnou dovolenou jsme museli šetřit měsíce. A teď, doslova přes noc, si najednou žiju extravagantním stylem rozmazleného bohatého spratka ze svěřeneckého fondu a jsem obklopena luxusem, o který jsem se nijak nepřičinila. Z toho krutého kontrastu se mi svírá žaludek a cítím hořkou vinu spolu s hlubokým neklidem.

Přitáhnu si kolena pevně k hrudi a nechám se zaplavit těžkým, dusivým tichem prázdné místnosti. Zjevně jsem své rodiče vůbec neznala. Celou tu dobu přímo před mýma očima tajili obrovský dvojí život, hromadili neskutečné bohatství a zároveň předstírali, že jsme úplně obyčejní. Když zírám na opulentní stěny kolem sebe, tíha jejich černého tajemství, ukrytého za tolika penězi a naprosto brutální vraždou, mě uvnitř drásavě a pomalu zabíjí.