Křehký klid spánku se tříští na milion ostrých střípků. Probouzím se s křikem. Moje tělo sebou hází ve zmačkaném povlečení a odráží přízračné drápy a krvavé tesáky, které rozmazávají už tak křehké hranice mé reality. Kovový pach krve mě stále pálí vzadu v krku. Srdce mi zběsile buší o žebra, tluče tak silně, až mě z toho fyzicky bolí na hrudi. Kůži mi pokrývá studený pot a v tichém prostoru mé luxusní ložnice mě mrazí až na kost.

S námahou otevírám oči a lapám po dechu. Potřebuji emocionální kotvu. Terapeutka, kterou mi Harrison doporučil na zvládání žalu, trvala na tom, abych si nějakou našla. Řekla mi, abych se upnula na nějaký fyzický předmět, kdykoli bude hrozit, že mě noční můry stáhnou zpět do traumatu. Říkala, že potřebuji něco skutečného, co by mě ukotvilo v přítomnosti.

Můj zpanikařený pohled těká po tmavém pokoji. Zastaví se na dřevěném nočním stolku. Přímo na jeho kraji leží speciální vydání *Alenky v říši divů* v pevné vazbě. Byl to milovaný dárek od mámy k maturitě. A co je důležitější, je to jediná osobní věc, kterou se mi podařilo zachránit z našeho starého domu, než ho policie uzavřela jako aktivní, krvavé místo činu.

Popadnu knihu a tisknu její tlusté desky pevně k hrudi. Hladká kožená vazba zklidňuje mé třesoucí se prsty. Zlaté písmo na hřbetu odráží slabé měsíční světlo proudící dovnitř oknem. Ironie toho názvu mě pálí v hrdle. Cítím se přesně jako Alenka, která se řítí temnou, nekonečnou králičí norou do bdělé noční můry. Rodiče byli mrtví. Můj život byl lež. Jsem izolovaná, dušená hlubokým žalem a nebezpečným tajemstvím vlkodlačí krve, která mi koluje v žilách.

Ležím ztuhlá v tíživé temnotě. Zavírám oči, soustředím svou energii dovnitř a snažím se proniknout skrz lidský žal, abych dosáhla na svou vlčici. Potřebuji ji. Neproměnila jsem se ve svou vlčí podobu snad celou věčnost a to dlouhodobé odloučení si vybírá obrovskou daň. Končetiny mi tíží malátná letargie. Moje lidské tělo je den ode dne slabší. Sluch mám otupělejší, reflexy pomalejší. Surová síla, která mi obvykle pulzuje pod kůží, se vypařila do prázdna.

Přitisknu čelo na chladné desky knihy.

„Prosím. Prosím, Rheo, mluv se mnou. Co se to děje?“ zašeptám do prázdného pokoje, vyděšená jejím zarytým mlčením.

Na jeden dlouhý, trýznivý okamžik zůstává prázdnota v mé hlavě tichá. Ztěžka polknu a potlačuji slzy. Pak se mi v koutku mysli rozezní tichý šepot. Zní tak křehce a nepatrně a postrádá veškerou obvyklou surovou sílu mé vnitřní bestie.

„Není to bezpečné, Talio. Musím se skrývat.“

Po páteři mi přejede ostré mrazení z čirého děsu v jejím hlase. Můj stisk knihy zesílí, až mi zbělají klouby.

„Rheo? Proč? Proč se musíš skrývat?“ ptám se temnoty a dožaduji se vysvětlení.

„Když se prozradím, najde tě dřív.“

Spojení se přeruší. Mentální dveře se mi zabouchnou před nosem a nechají mě napospas bezdechému, ochromujícímu tichu. Znovu a znovu volám v hlavě její jméno, ale bariéra zůstává neproniknutelná.

Její záhadná, děsivá slova se mi kroutí a převracejí ve vířící mysli. Záměrně potlačuje naši nadpřirozenou auru. Maskuje náš pach, aby utajila, co jsem zač, před jakýmikoliv jinými potulujícími se vlky. Ale kdo je ‚on‘? Byl to ten Alfa, o kterém se zmínil Harrison? Ta zrůda zodpovědná za ten krvavý masakr u nás doma? Jen při pomyšlení na to se mi zvedá žaludek čerstvou hrůzou. Tohle je striktně lidské univerzitní město. Členové smeček a nadpřirozené bytosti se k tak hustě osídleným místům nikdy nepřibližují. Opovrhují hlukem a dusivým pachem lidských měst. Neměl by tu být nikdo, kdo by mě mohl vyčenichat.

Navzdory plíživé hrůze musím důvěřovat jejímu primárnímu instinktu. Snaží se nás chránit. Už jen to, že jsem slyšela její hlas, jakkoliv krátce, přináší mému zrychleně tlukoucímu srdci střípek klidu. Vyčerpání mě konečně začne tahat za víčka a stahuje mě zpět do neklidného spánku.

Můj odpočinek nenabízí žádné útočiště. Uvrhne mě přímo do intenzivně živé, surreálné snové krajiny.

Stojím sama v nekonečné prázdnotě. Země tu chybí, a přesto pod sebou cítím pevnou půdu. Vzduch je hustý a těžký, tlačí mi na plíce. Z těžké mlhy se zničehonic vynoří majestátní šedý vlk. Jeho srst je bouří stříbrné a uhlově černé barvy, která se s každým krokem vlní. Každý jeho pohyb je rozvážný, pulzující surovou, dominantní silou. Zastaví se jen pár stop ode mě, masivní hlavu nepatrně nakloní a upře svůj pohled do mého.

Ztuhnu. Jeho oči mě uvězní. Jedno je pronikavé, ledově modré. Druhé je hluboké, zemitě hnědé.

Zvíře nevycení tesáky. Obejde mluvené slovo a promítne svůj hlas přímo skrze naše nadpřirozené mentální spojení. Ten zvuk se rozléhá s jasnou, velitelskou autoritou.

„Nikomu nevěř, dokud tě nenajdu.“

Mlha zavíří. Šedý vlk ustoupí do stínů, jen aby se z nich znovu vynořil. Naprosto stejné kroky. Naprosto stejný různobarevný pohled upřený do mé tváře. Naprosto stejný dominantní hlas vibrující mi v lebce.

„Nikomu nevěř, dokud tě nenajdu.“

Vize se opakuje znovu a znovu ve smyčce. Stojím paralyzovaná v prázdnotě, přijímám ten příkaz donekonečna, dokud tu iluzi neroztříští ostrý, pronikavý zvuk.

Můj ranní budík mě s trhnutím probudí. Posadím se a lapám po dechu. Přes drahé žaluzie mého nového bytu proniká sluneční světlo, ale to teplo nedokáže zahnat tíživý, nevysvětlitelný neklid, který se usadil hluboko v mé hrudi. Komu ten vlk patřil? Zaručeně to nebyla Rhea. Byla to skutečná osoba, která se mě snažila varovat skrz svět snů? To těžké varování mi lpí na kůži jako druhá vrstva studeného potu.

Zoufale toužím po jasné mysli. Potřebuji fyzické rozptýlení od těch neúprosných, nezodpovězených otázek, které se mi hromadí v hlavě.

Odhodím přikrývku a obléknu si upnuté černé tréninkové legíny, sladěné tílko a pevnou sportovní podprsenku. Zavážu si bílo-růžové běžecké boty a stáhnu si své tmavě hnědé vlasy do pevného, praktického copu. Popadnu klíče, zamknu těžké dveře svého bytu a vydám se ven do předjitřního světla.

Studený ranní vzduch mě kousne do plic vteřinu poté, co vstoupím na dlážděné cesty kampusu. Vítám to ostré štípnutí. Nutí mě soustředit se na dýchání místo na moje noční můry. Přecházím do plynulého vytrvalostního běhu a očima skenuji okolí. Chci si zmapovat pozemky kampusu, uložit si jejich rozložení do paměti a nastolit si přísnou denní rutinu dřív, než mi příští týden začnou přednášky. Sleduji úzké uličky mezi masivními cihlovými budovami. Zaznamenávám si nejkratší únikové trasy přes upravené zelené trávníky. Budování rutiny je jediný způsob, jak si dokážu udržet drobný úlomek kontroly nad svým životem, který se nezadržitelně řítí do propasti. Potřebuji vědět, kam můžu utéct, pokud stínům nečekaně narostou zuby.

Navzdory brzké hodině už jsou na cestičkách rozeseté řídké ranní hloučky studentů. Plynule proběhnu kolem skupinky dívek, co praktikují rychlochůzi v těsných šortkách a se silným make-upem. Pokukují úkosem a očividně mají v úmyslu upoutat pozornost kluků běžících po opačné straně stezky. Kluci otáčejí hlavy, aby ten výhled náležitě ocenili.

Ušklíbnu se pro sebe a kroutím hlavou nad malicherností jejich ranního rituálu. Celé to divadlo působí, jako by patřilo do úplně jiného vesmíru. Hruď se mi bolestivě svírá hlubokou, izolující osamělostí. Toužím po opravdovém spojení. Chci normální život, kde se můžu zakoukat do kluka a dělat si starosti s tím, jaký outfit si vzít na přednášku.

Ale to je nemožná utopie. Krutou realitou je, že randit s lidským klukem by znamenalo žít v neustálé lži. Znamenalo by to skrývat mou skutečnou, divokou přirozenost pod hezkým úsměvem. Lidský svět náš druh vždycky považoval za zlé, nemorální bestie. Kdyby znali pravdu, ti kluci zírající na holky by s jekotem utekli. Zavolali by úřady a začali by mě lovit.

I kdybych odmyslela to přísné utajení, stejně teď nemám náladu flirtovat ani navazovat vztah. Pach neviditelného nebezpečí se vznáší po celém obvodu mého života. Pokrývá každou cihlu, každý strom a každý stín v tomhle kampusu. S každým rytmickým plácnutím bot o dlažbu panicky křičí mé pudy sebezáchovy na nejvyšší stupeň pohotovosti. Nemůžu se zbavit toho mrazivého, nevyhnutelného pocitu, že jsem kořist, která uprostřed volného prostranství jen čeká na útok ze zálohy.