Moje běžecké boty vyklepávají pravidelný rytmus o chodník, zatímco sprintuju kolem fasády z červených cihel studentských kolejí. S každým krokem se mi zrychluje tep a plíce mě z námahy mírně pálí. Fyzickou zátěž vítám. Udržuje mou mysl připoutanou k přítomnému okamžiku a odvléká mě od děsivých nočních můr, které mě trápily ve spánku. Chladný ranní vzduch mě štípe do tváří, ale pod sportovním oblečením mi tělo sálá horkem. Neustále těkám očima a mapuju si kampus, přesně jak jsem si slíbila. Pamatuju si úzké uličky mezi masivními cihlovými budovami a v duchu si zaznamenávám nejkratší únikové cesty přes pěstěné zelené trávníky. Budování rutiny je to jediné, co mi umožňuje udržet si alespoň nepatrný střípek kontroly nad svým hroutícím se životem.

Vpředu tichou atmosféru kampusu naruší hlasitý rozruch. Dva studenti vrávorají po betonových schodech hlavní koleje. Jsou zjevně opilí, táhne z nich zvětralý alkohol a špatná rozhodnutí z předchozí noci. Zpomalím tempo do lehkého klusu a sleduju tu komickou scénu z bezpečné vzdálenosti. Jeden kluk strká do druhého a mává malým stříbrným klíčkem od těžkých dřevěných dveří. Druhý student drmolí řadu nesouvislých nadávek a obviňuje svého kamaráda, že ten správný klíč ukradl. Než by mohly kvůli téhle absurdní hádce létat pěsti, těžké dveře koleje se rozletí ven. Na verandu vstoupí vysoký kluk, popadne vrávorající dvojici za ramena a snadno je vtlačí dovnitř do budovy.

Když mužovu tvář ozáří ostré žluté světlo z verandy, okamžitě ho poznám. Je to ten hezký kluk, co mi včera vnutil svoje číslo. Žaludek se mi propadne. Snažím se cíleně vyhýbat lidským mužům a vesmír mi pošle do cesty zrovna tohohle kluka. Ztuhnu, skloním bradu a otočím se na patě. Doufám, že splynu s řídkými ranními stíny, abych mohla nepozorovaně zmizet.

„Hej, ty nová!“

To hlasité zvolání roztříští můj pokus o utajení. Zastavím se a tiše zakleju. Zhluboka se nadechnu pro uklidnění, otočím se a vykouzlím na tváři křečovitý, strojený úsměv. On seběhne betonové schody a snadným, atletickým krokem překoná vzdálenost mezi námi.

Zarazím se a nepřítomně na něj zírám. „Aha, ahoj. Ehm.“

Pátrám v paměti po jakékoliv vzpomínce na jeho jméno, ale mysl mám úplně prázdnou. Okamžitě mě zaplaví pocit trapnosti.

Všimne si mého zmatku a hluboce a vřele se zasměje. „Jsem Declan.“

Vydám těžký povzdech úlevy. „Jasně. Promiň, jsem naprosto příšerná na jména.“

Declan mírně vypne hruď a hrdě pronese tu poklonu do mrazivého ranního vzduchu. „To je v pohodě. Někdy si taky nepamatuju jména, pokud ten obličej, co k nim patří, není tak hezkej jako ten tvůj.“

Krev se mi nahrne rovnou do tváří. Tahle přímá pozornost mi připadá cizí a nepříjemná. Je to sice lichotivé, ale nejsem na tenhle druh do očí bijícího zájmu zvyklá. Kousnu se do tváře zevnitř, abych neprotočila panenky nad tou ohranou frází.

Vnutím si ležérní tón. „Vsadím se, že tohle říkáš všem holkám.“

Trochu zčervená a promne si zátylek, čímž ukáže své chlapecké kouzlo. „Vlastně ne. Jsi rozhodně ta nejhezčí holka tady na kampusu.“

Dál na něj zírám a nejsem vůbec přesvědčená. „Jasně.“

Declan se nervózně zasměje. „Upřímně, nejsem ve flirtování moc dobrej. Kluci si ze mě kvůli tomu pořád utahujou.“

Snažím se udržet náladu uvolněnou a lehkou. „To se mi nechce věřit. Jde ti to tak přirozeně.“

Usměje se. „Očividně jen s tebou.“

Ta snadná, uvolněná konverzace se rychle změní z mírně neohrabané na vyloženě divnou. Declan se přestane smát. Jeho ležérní, uvolněný postoj ztuhne. Udělá pomalý, rozvážný krok směrem ke mně. Fyzická vzdálenost mezi námi mizí. Naruší můj osobní prostor natolik, že cítím drtivé, sálavé teplo jeho těla, jak se tlačí proti chladnému vzduchu.

Moje instinkty pro přežití okamžitě vzplanou. Udělám opatrný krok dozadu, abych znovu vytvořila hranici mezi námi. Sleduje můj pohyb a zrcadlí ho, udělá další krok vpřed. Jeho oči se do mých zabodnou s nemrkajícím, laserovým soustředěním. Uvolněný vysokoškolák zmizí a nahradí ho intenzivní, magnetická síla.

Jeho hlas klesne do hlubokého, chraplavého zamumlání a zvláštní, syrová naléhavost mu sevře hlasivky. „Můžeme si ještě chvíli povídat? Nechápu to, ale mám pocit, že ti musím být nablízku.“

Vzhlédnu k němu, srdce mi teď buší o žebra z naprosto jiného důvodu. Je zdrogovaný nějakými prášky z kampusu? Je psychicky labilní? Nebo je tohle jen nějaké drsné, predátorské divadlo, jak sbalit holky? Ať tak či onak, můj výcvik k přežití se rozjede na plné obrátky. V mysli mi vlají varovné prapory červeněji než krev. Musím se od něj okamžitě dostat pryč.

Udělám další obrovský krok zpět. „Asi bych už měla jít dokončit svůj trénink.“

Svou narůstající paniku maskuju zdvořilou starostí. „Jsi v pořádku?“

Nechci si ho rozhněvat tím, že bych ho rovnou odmítla, pokud je pod vlivem bůhvíčeho. Zdá se, že ho moje otázka vytrhne z transu. Rychle zamrká a oči se mu šokem rozšíří, jako by se právě probudil z bizarního snu.

Vykoktá a znovu si tře zátylek. „Jo. Jo, jsem v pohodě. Hrozně se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo.“

Řeč jeho těla se vrátí k tomu nervóznímu klukovi z před minuty.

Věnuju mu rychlý, odmítavý úsměv a otočím se. „To je dobrý. Možná se uvidíme později.“

Declan za mnou zamává, než se otočí zpátky k cihlovým kolejím. „Jo, to bych byl fakt rád, Talio! Kdykoliv mi napiš. Zatím!“

Vyrazím v plném sprintu do vteřiny, kdy se ke mně otočí zády. Moje běžecké boty drtí chodník zničující silou. Chci mezi nás dostat prostě co nejvíc vzdálenosti.

*Ochránce.*

To jediné, tiché slovo se mi ozvěnou vkrade do mysli. Vyděšené ticho mé vlčice, Rhey, se najednou roztříští. Prodírá se do popředí mého vědomí a přesouvá se přes těžké mentální bariéry.

*Ochránce.*

Rhea opakuje to slovo ve zběsilé, šeptavé smyčce. Ten nečekaný mentální vpád zapříčiní, že se mi noha ošklivě zachytí o nerovnou dlažební kostku. Zaškobrtnu dopředu, máchám rukama jako větrný mlýn a jen tak tak naberu rovnováhu, než stačím narazit do betonu. Získám zpět půdu pod nohama a běžím dál, ale moje soustředění je v troskách.

Vtisknu se zpět do našeho mentálního spojení a nahlas se dožaduju odpovědí. „Rheo? Co tím myslíš?“

Okamžitě přeruší spojení a stáhne se za svou zeď čiré hrůzy. Vydám ze sebe frustrovaný, zoufalý stén. Co tím myslela? Koho Declan chránil? Měl chránit mě, nebo někoho jiného? A proč by si moje vlčice vybrala právě tohle podivné, bizarní setkání k tomu, aby se mnou konečně promluvila?

Vtrhnu do dveří svého bytu a s bouchnutím je za sebou zavřu. Zacvaknu západku, opřu se zády o masivní dřevo a lapám po dechu. Ticho prázdných místností nenabízí žádnou útěchu. Myslí mi víří chaotické, zamotané myšlenky. Declan tam venku vypadal skoro jako posedlý. Ta magnetická, dusivá přitažlivost, kterou vyzařoval, mi připadala jako nebezpečná a špatná. Pak se do toho vložila Rhea se svým kryptickým vzkazem, což celou situaci ještě zhoršilo. Za očima mi pulzuje začínající bolest hlavy s každým úderem srdce.

Stáhnu ze sebe propocené oblečení na cvičení a upustím ho na hromádku na podlahu v koupelně. Nastavím sprchu na nejvyšší teplotu a vlezu si pod proud vody. Vařící voda mi bičuje zatuhlé svaly. Odplavuje přetrvávající ranní chlad a pomalu rozpouští stoupající tlak v mojí lebce. Horko mi pročistí mysl a smývá chaotické myšlenky, které doteď zamlžovaly můj úsudek.

Jak tak stojím v páře, nutím se čelit drsné realitě. Na tomhle světě existuje milion věcí, nad kterými nemám kontrolu. Ale můžu ovládat své vlastní činy. Dostala jsem vzácnou druhou šanci na život. Nemůžu si ji zničit tím, že se budu jako vyděšená myš schovávat uvnitř tohohle drahého bytu. Pokud chci, aby tohle krytí doopravdy zafungovalo, musím opustit svou komfortní zónu. Musím bezchybně zapadnout mezi lidi. Potřebuju si najít normální kamarády a vytvořit si uvěřitelnou rutinu.

Declan na mě byl hodný, i přes ten divný, intenzivní moment. Je odsud. Zná kampus. Je dokonalým mostem k normálnímu lidskému životu.

Vypnu vodu a energicky si ručníkem vysuším vlasy. Posbírám veškerou svou odvahu a napochoduju do ložnice. Hrábnu do kapsy pohozených džínsů a vytáhnu zmuchlaný cár papíru. Sednu si na kraj matrace, vezmu telefon a vyhledám si jeho kontakt. Palec se mi zastaví nad klávesnicí. Smažu pár imaginárních slov a rozhodnu se pro něco jednoduchého. Naťukám rychlou zprávu a v duchu prosím Měsíční bohyni, aby tohle nebyla obrovská chyba.

*Ahoj Declane! Tady Talia. Je tohle správné číslo?*

Zmáčknu odeslat, než stačím vůbec začít řešit interpunkci. Hodím telefon na postel a počítám s tím, že na odpověď budu čekat hodiny. Místo toho obrazovka potemní sotva na pár vteřin, než se rozzáří oznámením o okamžité odpovědi. Odepsal tak rychle.

*Tali! Jo, je to ono. Došla jsi bezpečně domů?*

Ramena mi o malý kousek klesnou. Dobře, chová se normálně. *Jo, došla. Díky. Co ty?*

Bublina s tečkami se objeví, zmizí a znovu objeví. *Jo. Promiň, že to tam na chvíli bylo takový divný. Přísahám, že jsem normálně úplně klidnej a v pohodě.*

Vydám ze sebe tichý dech upřímné úlevy. Digitální ledy jsou okamžitě prolomeny. Uznal, že to bylo divné, díky čemuž se necítím tak bláznivě kvůli tomu, že jsem si toho vůbec všimla. *V pohodě. Jsem prostě jenom ráda, že tu mám aspoň jednoho člověka, se kterým můžu mluvit. Nikoho tu neznám.*

*Vážně? Takže seš ve městě taky nová?*

*Jo, bydlela jsem asi tři hodiny cesty odsud. Naši mi sehnali byt poblíž kampusu, takže jsem se o víkendu přestěhovala.*

*Páni, ty se máš! Na kolejích to hrozně smrdí.*

Na rtech se mi objeví upřímný úsměv. Přes obrazovku se s ním povídá snadno. Přešláplé napětí z dnešního rána je pryč. *To věřím. Zvlášť se všemi těmi kluky nacpanými v jedné budově.*

*Ehm, jo. Nesnáším svůj citlivej čich. Na kolejích je to prokletí.*

Zarazím se a zírám na jeho poslední zprávu. Člověk s citlivým čichem. To je vtipná náhoda. Rychle napíšu zpátky a udržuju lehký, koketní rytmus, který jsme navázali. *Nápodobně. Cítím všechno. Někdy je to fakt na nic. Prostě jsou některé věci, které fakt cítit nechceš.*

*PŘESNĚ! No, kdybys někdy chtěla osobní prohlídku města se zasvěceným průvodcem, víš, koho se zeptat. Žiju tu už dva roky, takže znám všechny nejlepší místa.*

Hladce těží z našeho nenuceného škádlení. Žaludek mi vydá hlasité, vůbec ne dámské zakručení jako připomínku, že jsem vynechala snídani. Při pomyšlení na mastné, lahodné lidské jídlo se mi sbíhají sliny.

*Fakt? To bych moc ráda. Vlastně mám šílenou chuť na dobrej burger. Znáš nějaký fajn místo?*

*Rozhodně. Můžu tě tam vzít?*

Zírám na obrazovku. Můžu tě tam vzít? Ta formulace zní nebezpečně jako teritorium rande. Na okamžik propadnu panice a snažím se mu nabídnout zdvořilé východisko. *Aha, určitě máš moc práce. Nemusíš se kvůli mně vůbec obtěžovat.*

*Děláš si srandu? Můj spolubydlící má už týden hlučnej herní maraton. Jsem zoufalej a beru jakoukoliv záminku, abych mohl vypadnout z tohohle pokoje.*

Dobře, jsou to jen dva lidi, kteří unikají ze svých bytů. *Dobře, jasně! Díky.*

*Co kdybychom šli tak kolem 5? Sejdeme se u hlavního vstupu do kampusu a můžeme dojít pěšky.*

*Ano, prosím! Uvidíme se později.*

Uzamknu obrazovku. Telefon zčerná a v černém skle se odráží moje ustaraná tvář.

V přesném okamžiku, kdy jsou plány potvrzené, se mi v žaludku zkroutí těžký, dusivý uzel paniky. Upustím telefon na matraci, jako by mi popálil prsty.

Jdu ven na večeři. S klukem. S Declanem.

To zjištění mě udeří jako rozjetý nákladní vlak. Vystřelím z postele a začnu přecházet po celé délce obýváku. Moje bosé nohy plácají o dřevěnou podlahu. Dalo se tohle považovat za rande? Oznamují normální lidé jasně na rovinu, kdy jde u nějaké procházky nebo oběda o oficiální rande, aby ten druhý věděl, co se od něj očekává? Nebo jsou tohle prostě dva noví kamarádi, kteří tráví společně čas a jedí hamburgery? A pokud je to rande, existují nějaká pravidla, která mám dodržovat? Moje vlčí instinkty neví o lidském namlouvání absolutně nic. Tvoříme páry na celý život, ale lidi chodí na zkušební pokusy. Celkový koncept na mě je naprosto zahlcující.

Moje úzkost se vymyká kontrole. Srdce mi buší o žebra ve vyděšeném rytmu. V hlavě mi začíná tepat milion nezodpověditelných otázek. Otočím se na patě, rázuju zpátky do ložnice a rozrazím dvoukřídlé dveře od šatníku.

Zírám nepřítomně na regály s oblečením. Hruď mi svírá narůstající hrůza. Nemám absolutně tušení, co si má člověk vzít na večeři, která může, ale nemusí být romantickým rande. Šaty jsou moc. Tepláky jsou zas málo. Džíny by mohly být moc obyčejné. Zdi bytu mi připadají, jako by se kolem mě uzavíraly. Vzduch řídne, takže je těžké nabrat plný dech. Svírám dřevěný rám dveří tak silně, až mi zbělají klouby. Hlasitá myšlenka s ozvěnou přehluší každý jiný zvuk v mojí zpanikařené mysli.

Tohle byla rozhodně obrovská chyba.