Tohle byla obrovská chyba. Další mučivou hodinu strávím tím, že převracím šatník naruby, strhávám ramínka ze stojanu a odhazuji zavrhnuté oblečení na neustlanou postel. Hromada odmítnutých kousků každou minutou roste. Nic mi nepřipadá správné. Šaty působí jako příliš velký závazek vůči klukovi, kterého jsem zrovna potkala. Tepláky zase křičí, že je mi to úplně fuk. Zírám na svůj bledý odraz v zrcadle a zhluboka se nadechuji, abych zklidnila rozbušené srdce. Musím se přinutit k normálnosti. V duchu se pevně rozhodnu, že k téhle děsivé vycházce přistoupím jako ke skutečnému, lidskému rande.

Nakonec vyberu outfit, který představuje dokonalou rovnováhu. Natáhnu si své oblíbené upnuté černé džíny a krémovou halenku na knoflíčky. Látka je lehká a vzdušná a na krku se zavazuje na úhlednou malou mašli. Vlasy si stočím do volného, rozcuchaného drdolu a do lalůčků si zapnu drobné náušnice ve tvaru květin. Když se podívám na své bosé nohy, ignoruji nepohodlné podpatky v zadní části skříně a vklouznu do svých osvědčených, pohodlných černých plátěnek Converse. Z háčku u dveří popadnu kabelku. Jakmile vyjdu na chodbu, žaludek se mi nervozitou sevře.

Cesta k hlavnímu vchodu do kampusu mi připadá jako pochod na popraviště. Večerní světlo už začíná slábnout a vrhá přes betonové chodníky dlouhé, zlatavé stíny. Z dálky zahlédnu Declana. Stojí poblíž cihlového oblouku vchodu a trpělivě čeká. Dech se mi zadrhne v hrdle. Zalitý soumrakem vypadá tak nenuceně pohledně. Má na sobě tmavé, dobře padnoucí džíny a svěží tmavou košili a přenáší váhu z nohy na nohu. Vypadá, jako by zrovna vypadl z katalogu.

Jakmile se jeho oči střetnou s mými, moje úzkost prudce stoupne. Zaleje mě horká vlna lítosti. Podívám se na svou krémovou halenku a upnuté džíny, okamžitě přesvědčená, že jsem se na obyčejnou cestu do burgrárny trestuhodně přemódila. Sleduji špičky svých tenisek, do tváří se mi žene horkost a blížím se k němu.

„Ahoj,“ řeknu tiše.

Declan nakročí vpřed a tvář se mu rozzáří jasným, přívětivým úsměvem. „Ahoj! Páni, vypadáš skvěle, Talio.“

„Jsi si jistý, že nejsem na hamburger moc nastrojená?“ zeptám se a nervózně si pohrávám s popruhem kabelky.

„V žádném případě! Sluší ti to.“

Jeho vřelý, upřímný smích uvolní uzel v mé hrudi. Jednoduchým úsměvem zažene mé zběsilé obavy. Bez váhání natáhne ruku. Jeho dlouhé prsty se ovinou kolem mé dlaně, jeho kůže je na té mé studené příjemně teplá. Odvede mě od vchodu do kampusu dolů po rušné studentské ulici.

Proplétáme se mezi malými skupinkami studentů, kteří vyrážejí do nočních ulic. Obklopuje nás hluk města. Na hlavní silnici hučí projíždějící auta a štěbetání vysokoškoláků splývá do nepřetržitého šumu v pozadí. Přibližujeme se k rušnému přechodu. Okolo se žene hlučná doprava a zvedá vítr, který tahá za uvolněné prameny mých vlasů. Když přistoupíme k obrubníku, Declan sevře mou ruku pevněji, v ochranitelském gestu.

To jednoduché stisknutí vyšle blesk přímo do mého mozku.

Srdce mi spadne do kalhot. Vzadu v lebce se mi hlasitě rozlehne Rheino záhadné zašeptání. *Ochránce.*

Přežene se přes mě děsivé uvědomění, ledové jako vědro vody. Rhea úmyslně zablokovala mé vnitřní vlkodlačí schopnosti, aby skryla můj pach před Alfou. Moje nadpřirozené smysly jsou otupělé natolik, že jsou prakticky k ničemu. Necítím svůj vlastní druh. Ani jsem nepoznala, že je Harrison vlkodlak, dokud mi to sám výslovně neřekl. Zmocní se mě mrazivá pravda. Nedokázala bych ani poznat, kdyby byl Declan taky vlkodlak.

Co když tenhle kluk není jen náhodný lidský student? Co když to jeho dnešní intenzivní chování nebylo jen neškodné poblouznění? Co když je to stopař vyslaný vraždícím Alfou, který zabil moji rodinu? Co když celé tohle náhodné setkání byla jen pečlivě naplánovaná past, jak mě dostat z bezpečí mého bytu?

S narůstající panikou a sevřeným žaludkem se uprostřed chodníku zastavím jako přimrazená. Silou mu vytrhnu svou ruku z jeho vřelého sevření a klopýtnu o pár kroků dozadu, abych mezi námi vytvořila odstup.

„Talio? Co se děje?“ ptá se Declan a mírně zavrávorá z náhlé ztráty kontaktu.

„Známe se? Viděli jsme se někdy před včerejškem?“ zeptám se.

Declan ztuhne a obočí se mu hluboce svraští. „Myslím, že ne. Pamatoval bych si, kdybychom se už potkali. Proč?“

„Řekl ti někdo, ať se se mnou sblížíš?“ vyhrknu ostře.

Udělam další obranný krok vzad a pevně si překřížím paže na hrudi. Svaly se mi napnou a svinou se jako pružiny. Zapřu se nohama pevně do betonu, připravená utéct nebo bojovat vteřinu poté, co udělá první nepřátelský pohyb. Pokud je tohle nějaká bouda, nehodlám v tom hrát žádnou roli.

Declan na mě zírá. Z každého rysu v jeho tváři čiší upřímný, hluboký zmatek. Zvedne obě ruce v univerzálním gestu kapitulace.

„Ne. Proč by mě někdo žádal, abych se s tebou sblížil?“

„Hele, Declane. Jsem ráda, že jsem tě poznala, ale pokud je tohle nějaký trik, chci jít hned teď domů.“

Jeho zmatek se rozplyne do hluboké starosti, když zaregistruje můj strnulý, obranný postoj. Vidí tu čirou hrůzu vyzařující z mých doširoka rozevřených očí. Udělá pomalý, opatrný krok blíž a ztiší hlas do jemného, uklidňujícího tónu.

„Talio, jsi v nějakém vážném průšvihu? Proto se mě na tyhle věci ptáš?“

Pátravě se mu dívám do tváře a hledám jakýkoliv náznak klamu. Hledám mikro-výraz zloby, dravý záblesk v očích nebo nenápadnou změnu v postoji. Není tam nic. Z jeho tmavých očí čtu neochvějnou upřímnost. Každý instinkt, který mi zbyl, křičí, že říká naprostou pravdu.

Dolehne na mě drtivá tíha mé izolace. Jsem tak vyčerpaná z neustálých lží, útěků a dusivé paranoie. Moje obranné zdi se drolí na prach. Vydám ze sebe roztřesený povzdech a spustím paže podél těla.

„Někdo mě hledá. Zlý člověk. Myslela jsem, že tě možná poslal on, abys mě našel,“ přiznám tiše.

Jeho pohlednou tváří okamžitě proběhne vlna obav.

„Někdo po tobě jde? Proč?“ zeptá se.

Jemně ukáže směrem k tiché dřevěné lavičce, která stojí kousek od hlavní dlážděné cesty, ve stínu velkého dubu. Pomalu přikývnu a nechám se jím vést k ošoupaným dřevěným prknům. Posadíme se bok po boku. Hluk z dopravy je z téhle mírné vzdálenosti tlumenější. Dlouze, roztřeseně se nadechnu. Rozhodnu se říct mu pravdu a pečlivě vynechám ty detaily o nadpřirozených vlkodlacích, kvůli kterým by si myslel, že patřím do cvokhauzu.

„Je to velmi dlouhý a deprimující příběh.“

„Přesně takové příběhy mám rád.“ Declan mi věnuje povzbudivý, chápavý úsměv.

„Jsi si jistý, že to chceš slyšet? Vždyť mě ani neznáš. Tohle mělo být jen zábavné, nezávazné jídlo.“

Natáhne se, znovu mě vezme za ruku a měkce, uklidňujícím způsobem mi prsty stiskne. „Rande přece slouží k tomu, aby se lidé poznali. Jestli je tenhle příběh hlavní součástí tvého života, chci o něm vědět.“

„Takže tohle je rande?“ zeptám se plaše.

„Ano, je. A doufám, že první z mnoha.“

Zhluboka si povzdechnu a pohlédnu na naše spojené ruce.

„Moji rodiče byli zhruba před týdnem brutálně zavražděni u nás doma. Policie neví, kdo je zabil, a neví, proč vrah nechal naživu mě. Ten útok jsem přežila jen o vlásek. Úřady si myslí, že by se vrah mohl vrátit a dokončit svou práci. Takže se momentálně ukrývám tady ve městě, abych na sebe neupozorňovala.“

Tváří mu kmitne čirá hrůza. Když zpracovává tu hroznou noční můru, která je mojí realitou, oči mu ztmavnou hlubokým, mučivým znepokojením. Natočí se na lavičce tak, aby mi čelil.

„Byla jsi u toho, když tvoje rodiče zabili?“

„Ano. Viděla jsem vraha, ale měl zakrytou tvář. Nedokázala jsem ho identifikovat. Přijela jsem do tohohle města, abych byla někde, o čem by nemusel vědět.“

Při pomyšlení na to, co jsem si prožila, vypadá Declan znechuceně.

„Talio, to je mi tak líto! To je příšerné! Slibuju ti, že mi nikdo neřekl, abych tě sledoval nebo špehoval! S ničím takovým bych nikdy nesouhlasil! Přísahám!“ Jeho hlas hraničí se zběsilou panikou, jak se mě zoufale snaží ujistit.

„Věřím ti.“ Věnuji mu malý, křehký úsměv.

Jeho výraz ztvrdne. Šok se změní v divoký, ochranitelský hněv. Čelisti se mu pevně zatnou.

„Mám o tebe strach. Neměli ti přidělit někoho na ochranu? Jsi tu prostě jen tak sama?“

„Ne, jsem v pohodě sama. Asi jsem teď prostě jen trochu paranoidní.“

Jeho oči pátrají v mých, zoufale na mě naléhají, abych mu věřila, že mě udrží v bezpečí. „Myslím, že by byl hluboce paranoidní každý, kdyby po něm někdo šel a zabil mu rodiče. Alespoň teď na tebe může někdo dávat pozor. Není to lepší, než se s tím vším vypořádávat úplně sama?“

Jeho syrová upřímnost mě hluboce uklidní. Nedívá se na mě jako na rozbitou přítěž; jen chce stát mezi mnou a tím, co za nebezpečí tam venku číhá. Těžké napětí konečně ze ztuhlých ramen opadne. Poprvé za celý týden se upřímně, uvolněně rozesměju.

„Co kdybys mi teď ukázal, kde je ten hambáč?“ zeptám se.

Declan se zazubí a ta těžká atmosféra se okamžitě vytratí. „Jdeme.“

Postaví se a táhne mě s sebou. Konečně dojdeme do malé restaurace s výlohou do ulice. Když vejdeme dovnitř, na dveřích vesele zacinká zvonek. Vzduch je hustý lákavou vůní grilovaného hovězího a slaných hranolek.

Zbytek večera probíhá nádherně. Zapadneme do rohové kóje a objednáme si obří, mastné cheeseburgery se slaninou. Všechno to plyne jako z obrázku ideálního prvního rande. Dělíme se o hranolky, pod stolem do sebe strkáme koleny a vyplňujeme prostor upřímným smíchem a nenucenou konverzací. Declan je okouzlující, vtipný a neuvěřitelně pozorný. Na několik hodin úplně zapomenu na krev, neustálý úprk a monstra ukrytá ve tmě.

A přesto, pod povrchem mých úsměvů vzadu v mysli potichu a temně přetrvává vtíravý strach. Sleduji ho, jak se směje mému špatnému vtipu. Declan je neobyčejně dobrý člověk. Zaslouží si bezpečný, normální lidský život plný obyčejných vysokoškolských starostí. Citově se na něj uvázat by pro něj mohlo být neuvěřitelně nebezpečné. Pokud černý Alfa vystopuje můj pach do tohle města, každý, kdo bude stát po mém boku, se stane vedlejší ztrátou. Pokud budu nucena si znovu sbalit kufry a utíkat o život, zlomí mi to srdce, když ho tu budu muset nechat, ale zůstat s ním by ho mohlo stát život.

Té noci, poté co mě Declan s milým a upřímným slibem, že se uvidíme zítra, doprovodí až ke dveřím mého bytu, mi má hluboká úzkost nedovolí si odpočinout. Mé děsivé myšlenky mě pronásledují přímo do spánku.

Stahují mě do snové krajiny. Obklopuje mě temná prázdnota, hustá a dusivá. Mlha se rozestupuje a odhaluje známého, majestátního šedého vlka. Stojí vzpřímeně a jeho nádherná srst se třpytí v neexistujícím světle. Upírá na mě zrak. Jedno oko má sytě a teple hnědé, to druhé zase nápadně ledově modré. Zběsile přechází tam a zpět přede mnou, tlapy mu vyrývají kusy temné hlíny. Kňučí a zoufale se snaží se mnou telepaticky spojit. Vidím, jak se mu pohybuje čelist. Cítím čirou naléhavost vyzařující z jeho mohutného těla.

Ale kvůli svým zablokovaným schopnostem zůstávám uvězněná v naprostém, ohlušujícím tichu. Neslyším jeho hlas. Necítím jeho přítomnost ve své mysli. Dívá se na mě širokýma, dychtivýma očima a zkouší, co jen může, aby mě přiměl pochopit varování, které se mi snaží předat.

Otevřu ústa, abych na něj zavolala.

Najednou se stíny za mnou rozestoupí. Hluboké vrčení, až z něj praští kosti, otřese zemí přímo pod mýma nohama.

Prudce se otočím. Z temnoty se vynořuje obří, zrůdný černý Alfa. Má srst černou jako smola. Jeho nenávistné, žhnoucí rudé oči se zaměří na mou tvář. Z vyceněných tesáků mu odkapává čirá, nefalšovaná zloba. Tohle je to monstrum, které mi zničilo život.

Křičím. Snažím se otočit a utéct, ale nohy mám jako z olova. Zakopnu a tvrdě dopadnu na neviditelnou podlahu snové krajiny. Přeletím na záda přesně včas, abych viděla, jak černý Alfa vyráží přímo na mě. Jeho masivní čelisti se rozevřou a míří rovnou na mé hrdlo s jasným úmyslem roztrhat mé křehké tělo na kusy.

Nad hlavou mi prolétne šmouha šedé srsti.

Těsně předtím, než se jako břitva ostré zuby černého Alfy stihnou zabořit do mé kůže, heterochromní vlk skočí. S ohlušujícím, hromovým řevem zachytí černé monstrum uprostřed skoku. Síla jejich srážky vyšle snem tlakovou vlnu.

Dopadnou brutálně na zem v chaotické změti srsti, drápů a poletující krve. Černý Alfa vrčí a divoce s sebou hází, aby získal převahu. Šedý vlk už ale nepoleví. Přišpendlí zrůdného černého vlka k temné zemi a zanoří své zuby hluboko do hrubé srsti Alfova hrdla.

Šedý vlk se na mě na zlomek vteřiny ohlédne. Jeho jedno hnědé a jedno modré oko se střetne s mýma.

S odporným, ozvěnou znějícím křupnutím brutálně zlomí heterochromní vlk černému Alfovi vaz.

Rudé oči pohasnou. Masivní černé tělo ochabne a dopadne do hlíny jako těžký balvan. Zachránil mi život.

Probouzím se a křičím z plných plic.

Oči mi prudce vystřelí k temnému stropu ložnice. Na posteli se prudce posadím, hruď se mi zvedá a lapám po dechu. Prostěradla mám zamotaná kolem zpocených nohou. Zoufale prohledávám temné, prázdné rohy svého pokoje napůl v domnění, že uvidím zářící pár červených očí schovávající se ve stínech skříně. Pokoj je tichý, kromě zběsilého bušení mého vlastního srdce.

Žádný černý vlk tu není. Ani žádný šedý zachránce. Jsem ve svém bytě sama.

Byla to jen noční můra. Jen halucinace, kterou vykonstruoval můj traumatizovaný, paranoidní mozek. Třesoucí se rukou si setřu studený pot z čela a přitáhnu si kolena k hrudi. Tupě zírám do zdi a snažím se zpomalit dech.

Ale stará, pověrčivá slova mé mrtvé matky se mi strašidelně vrací do mé třesoucí se mysli a odmítají utichnout.

*Sny mohou být osud, který se ti snaží napovědět správnou cestu. Mohou být zábleskem toho, co ti budoucnost přinese.*