„Než to bude platit, musíme si stanovit nějaké podmínky.“

Knox se ušklíbl a v levé tváři se mu vytvořil nesmírně okouzlující ďolíček, který na letmou vteřinu zjemnil jeho drsné rysy.

„Takže to nemělo být tak snadný, co?“ protáhl a jeho hluboký hlas vibroval stísněným prostorem.

Zavrtěla jsem hlavou a udělala úmyslný krok vzad. Úklidová komora nebyla o moc větší než krabice od bot. Mít Knoxe Thornea takhle blízko vyvolávalo v mém žaludku chaotický mix chladivého mrazení a nervózních motýlků. Zápach bělidla a zaprášených polic se vytratil, pohlcen jeho vůní — ostrou směsí kůže a něčeho naprosto mužného. Potřebovala jsem prostor na přemýšlení, ale záda už jsem měla přitisknutá ke zdi.

„Nejdřív se tě musím na něco zeptat,“ začala jsem a nutila svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný. „Máš... přítelkyni?“

„Ne,“ odpověděl nenuceně. „Včera jsem se s ní rozešel.“

„Dobře, teď—" Ztuhla jsem a mozek mi prudce zabrzdil. „Počkat. Ty ses včera rozešel s nějakou holkou?“

„Přesně tak.“

„Proč?“ Musela jsem to vědět. To načasování bylo až příliš nápadné.

„Protože nějakej fakan o mně roznesl novou fámu. Lila to zjistila, udělala scénu a rozešla se se mnou.“

Páni. Takže se rozešli vlastně kvůli mně. Hrudník mi zaplavila vlna viny.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a sklopila zrak ke svým botám.

„Omlouváš se?“

Překonal tu vzdálenost mezi námi jediným krokem. Opřel obrovské ruce o zeď za mnou a uvěznil mi obličej mezi svými pažemi. Kvůli té náhlé blízkosti se mi zadrhl dech.

„Zničila jsi vztah kvůli rozmaru a to je všechno, co k tomu řekneš?“ zeptal se, dívaje se na mě z výšky.

„Je mi líto, že jsem ti zničila vztah, ale podívej se na to z téhle stránky,“ namítla jsem a zvedla bradu, abych opětovala jeho intenzivní pohled. „Je lepší, že jste se rozešli, protože teď budeš předstírat, že chodíš se mnou. A mimochodem, to je jedna z hlavních podmínek naší dohody. Nemůžeš a nebudeš se tahat s žádnou jinou holkou, dokud budeš se mnou.“

Zamračil se. „Co to říkáš?“

„Ani ve škole, ani mimo školu. Rozumíš?“

„Počkej chvíli,“ odfrkl si a naklonil se blíž. „Víš, že jsem chlap, že jo? Mám jisté fyzické potřeby, které musím uspokojovat.“

„Padesát dolarů denně je víc než dost na to, abys na tyhle potřeby zapomněl,“ vyštěkla jsem bez zaváhání. „Nebo bys radši snížil počáteční sazbu, na které jsme se dohodli?“

Odtlačil se od zdi, překřížil si svalnaté paže na hrudi a napodobil můj obranný postoj.

„Proč to radši nezvedneme?“ oponoval.

„Zmlkni, padesát dolarů denně je i tak příliš,“ vydechla jsem hlasitě a získala zpět své sebeovládání. „Druhá podmínka je, že budeme muset chodit na veřejná rande.“

„Rande?“ Nakrčil nos. Zdálo se, že se mu tahle dohoda každou vteřinou líbí míň a míň. „Sotva tě snesu, když jsem s tebou zavřenej v týhle komoře, a ty očekáváš, že tě budu snášet na skutečným rande?“

Sáhla jsem do kabelky, vytáhla úhlednou padesátidolarovou bankovku a zvedla ji přímo před jeho obličej.

„Rande platí,“ řekl okamžitě.

Jeho bezostyšná reakce mě donutila k úsměvu.

„A třetí a poslední podmínka je, že se budeš chovat, jako bys do mě byl bláznivě zamilovaný.“

Čekala jsem, že si Knox začne zase stěžovat, ale nezačal. Jen zíral na peníze.

„Jasně, cokoliv budeš chtít.“

„Je to v pořádku?“ zeptala jsem se, zamračená nad jeho náhlou poddajností.

„Jo.“ Vytrhl mi bankovku z ruky a zastrčil si ji hluboko do kapsy u kalhot. Z nějakého otravného důvodu mé oči ten pohyb sledovaly a já nemohla jinak než si nevšimnout, jak dobře ta školní uniforma na jeho postavě vypadá. Látka mu dokonale obepínala široká ramena a úzký pas.

„A co moje podmínky?“ zeptal se.

„Já jsem tady ta jediná, kdo určuje podmínky,“ prohlásila jsem.

„Fajn.“

„Oh, ještě jedna věc.“ Zvedla jsem ruku, položila ukazováček naplocho na tvrdý střed jeho hrudi a odstrčila ho o pár centimetrů dozadu. „Když se budeme muset políbit, chci, aby ses zdržel toho, abys mi strkal svůj nechutný jazyk do pusy.“

„Myslel jsem, že se ti to líbilo,“ dobíral si mě a v očích se mu znovu objevil ten zlomyslný záblesk.

„No, nelíbilo. Už to nedělej.“ Svěsila jsem ruku a formálně mu ji natáhla. „Máme teď dohodu?“

Knox se usmál, čímž znovu odhalil ten okouzlující ďolíček, a potřásl mi rukou.

Co jsem ale nečekala, bylo, že nepustí moje prsty. Trhl mou paží a přitiskl mě těsně na svou tvrdou hruď. Než jsem se stihla vůbec nadechnout, jeho volná ruka mi sklouzla na zadní část krku. Dlouhé prsty se mi zamotaly do vlasů, pevně mě chytily za zátylek a on zpečetil naši dohodu tím, že tvrdě přitiskl svá ústa na má.

Vydala jsem tlumené, frustrované zasténání a zvedla ruce, abych ho odtlačila za ramena. Ale protest mi zemřel v hrdle a proměnil se v tiché vzdychnutí. Ústa se mi instinktivně otevřela pod ostrým tlakem jeho rtů a on neztrácel čas. Jeho vlhký jazyk se prodral přes moje zuby a vklouzl hluboko do mých úst. Zalapala jsem po dechu a on toho využil, zkoumal má ústa dominantními, rytmickými pohyby. Naše jazyky se propletly, kluzké a horké. Dovolila jsem mu mě ochutnat v domnění, že to potrvá jen pár krátkých vteřin a dokážu tak, že to se mnou nic nedělá.

Problém byl, že ty vteřiny se protáhly v těžkou, zdlouhavou minutu. Jeho styl líbání byl zručný, agresivní a nebezpečně návykový. Mé ruce, které ho měly odstrčit, nakonec svíraly látku jeho košile. Cítila jsem, jak se tvrdé svaly na jeho hrudi proti mně zvedají a klesají. Mozek mi zkratoval, takže bylo nemožné se odtáhnout.

Náhlé uvědomění toho, co dělám, mě drtivě zasáhlo. Já jsem mu ten polibek oplácela. Žilami mi projela vlna horkého studu. V panice jsem pevně stiskla čelisti a tvrdě ho kousla do spodního rtu.

Knox sebou trhl a odtrhl svá ústa od mých.

Zavrávorala jsem dozadu, hruď se mi zvedala a hřbetem ruky jsem si otírala mokrá ústa.

Knox tam stál, naprosto klidný. Pomalu si přejel jazykem po čerstvé ráně na rtu, ochutnal vlastní krev a pohlédl na mě s čistým, arogantním pobavením.

„To jsi mě právě kousla?“ zeptal se.

Měla jsem takhle blízko k tomu, abych mu ten úšklebek srazila z tváře fackou.

„Jsi idiot,“ vyštěkla jsem.

Mrkl na mě.

„To slýchávám pořád,“ řekl, otočil se ke mně zády a zamířil ke dveřím. „Tak pojď, vypadneme odsud. Smrdí to tady jako sračky.“

Stiskl kliku a rozrazil dveře. Oči mě zabolely z oslepujících zářivek na hlavní chodbě. Když jsme vyšli z té malé úklidové místnosti, skupinka studentů zůstala stát jako přikovaná. Všichni zírali na mě a na Knoxe, oči vykulené intenzivní, nefiltrovanou zvědavostí. Bylo jasné, že se všichni ptají, co jsme tam my dva celou tu dobu dělali zavření.

„Ztratilo se snad něco?“ štěkl Knox, až se mu hlas odrazil od kovových skříněk.

Dav sebou okamžitě cukl. Všichni ve strachu uhnuli pohledem a snažili se rychle hledět si svého.

Zhluboka jsem se nadechla, natáhla ruku a propletla si s ním prsty. Jeho ruka byla velká, drsná a teplá. Šla jsem těsně vedle něj po široké, přecpané chodbě. Cítit, jak nám polovina školy vypaluje pohledy do zad, bylo strašně otravné, ale dalo se to očekávat. Vidět mě držet se za ruku s klukem, který většinu studentů rozklepal strachy, by překvapilo kohokoliv.

„Už teď slyším, jak vznikaj nový drby,“ zamumlal Knox a opřel se ramenem o kovovou skříňku hned vedle té mojí, zatímco já jsem si brala knížky.

„Jaké drby?“ chtěla jsem vědět.

Výraz v jeho tváři věstil vyzývavost a potíže.

„Však brzy zjistíš.“

Během zbytku dopoledne mě ta nadměrná pozornost začala hodně iritovat. Lidi se ke mně chovali, jako bych měla na čele blikající neonový nápis „Nebezpečí, nepřibližovat se.“ Studenti se rozestupovali jako Rudé moře, když jsem procházela chodbami, a vyhýbali se očnímu i fyzickému kontaktu se mnou.

Udělalo ze mě to, že jsem Knoxova falešná přítelkyně, někoho radioaktivního? Opravdu jim tenhle kluk naháněl takový strach?

Dokonce i Colin, můj spolusedící v hodině dějepisu, se tvářil naprosto nešťastně. Seděl ode mě tak daleko, jak mu židle dovolila, a prakticky objímal okraj lavice. Colin byl ten nejchytřejší kluk v našem ročníku a jediný důvod, proč jsem vedle něj seděla, byl ten, že jsme oba byli ve studentské radě. Většinou jsme si povídali, než zazvonilo. Dnes se celý potil.

„Coline?“ zamumlala jsem a mírně se k němu naklonila.

Nadskočil, vyplašený svým vlastním jménem. „Ano?“

„Trápí tě dneska něco?“

Podíval se na mě vykuleným, vyděšeným pohledem a těžce polkl. Ohryzek se mu nervózně pohnul. To si dělá srandu? Ten chudák se prakticky třásl.

„N-ne,“ vykoktal.

„Tak proč jsi na mě za celou hodinu nepromluvil jediné slovo?“

Trvalo mu několik nekonečných vteřin, než odpověděl. Třesoucím se prstem si posunul brýle na nos a nakonec zašeptal: „Slyšel jsem, že teď chodíš s Thornem. A... jeden kluk minulý měsíc záhadně zmizel jen proto, že se dotkl jeho motorky. Nechci ani pomyslet na to, co by se mohlo stát někomu, kdo si dovolí se podívat na jeho holku.“

To byl naprostý nesmysl. Navíc jsem o tom konkrétním drbu s motorkou slyšela velmi odlišnou verzi. Otevřela jsem pusu, abych ho opravila, ale z reproduktoru na stropě mě přerušilo hlasité zachrastění statické elektřiny.

„Studenti Gemma Kensingtonová a Knox Thorne, ať se neprodleně dostaví do ředitelny. Opakuji, studenti Gemma Kensingtonová a Knox Thorne, dostavte se do ředitelny.“

Celá třída ztichla jako po vymření.

Když jsem pohlédla dopředu, pan Gideon se na mě díval přes své obrovské brýle. Jeho výraz vyzařoval zklamání.

„Běžte do ředitelny, slečno Kensingtonová,“ nařídil stroze.

Zamračila jsem se, sbalila si sešity do tašky a odkráčela ze třídy s pocitem tíživých pohledů dvaceti studentů sledujících každý můj pohyb.

Když jsem došla do přední kanceláře, slečna Beatrice byla na svém obvyklém místě za dřevěným recepčním pultem. Jakmile se její tmavé oči upřely na ty mé, nakrčila nos a jen stěží skryla znechucený škleb.

Skvělé. Co jsem udělala, že se na mě učitelský sbor dívá jako na odpad?

Rozptýlená vlastními překotnými myšlenkami jsem přistoupila k těžkým skleněným dveřím s tučným kovovým nápisem Ředitelna a rovnou vstoupila.

Ředitel Montgomery byl po městě známý jako nejmladší muž, který kdy vedl školu v Seattlu. Měl úhledně upravené tmavé vlasy, pronikavě modré oči a široká ramena jako model z katalogu, která se snažil schovat za obleky šité na míru. Díky jeho vzhledu měla polovina holek v maturitním ročníku fotku s jeho obličejem připíchnutou zevnitř na dvířkách skříňky.

Skutečný ředitel Montgomery — jeho otec — prodělal dříve v pololetí mírný infarkt. Naštěstí doktoři říkali, že to není životu nebezpečné, ale donutilo to staršího muže na čas odstoupit a nechat řízení střední školy Oakridge na starost svému nejstaršímu synovi. Šuškalo se, že se skutečný ředitel vrátí do konce října.

„Slečno Kensingtonová, posaďte se, prosím,“ pozdravil mě mladý ředitel a ukázal na kožené křeslo naproti svému masivnímu stolu.

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala jsem se hned a svalila se do křesla.

Na rtech mu pohrál zdvořilý, utažený úsměv. „Měli bychom počkat na vašeho společníka.“

Jakmile mi problesklo hlavou Knoxovo jméno, přepadla mě panika. Mozek začal pracovat na plné obrátky.

„Jestli jde o toho kluka, co zmizel, protože se dotkl jeho motorky, s tím já jsem neměla nic společného...“ začala jsem ze sebe sypat.

Než jsem se stihla inkriminovat ještě víc, dveře od kanceláře se rozletěly. Bezstarostný Knox nakráčel dovnitř, ruce zabořené hluboko v kapsách. Těžce se svalil do křesla vedle mě, sesul se níž, a po tom, co mě obdařil letmým pohledem stranou, upřel pozornost na muže sedícího za stolem.

„Co je?“ vyštěkl Knox hrubě.

Cukla jsem sebou. Co to bylo za způsob mluvit s ředitelem?

„Knoxi, jsem rád, že jsi tady,“ řekl Montgomery hladce, ačkoliv v čelisti mu zaškubal sval.

„Co chceš?“ vyhrkl Knox.

Ředitel Montgomery spojil ruce a opřel si je o svůj úhledný stůl. Pozoroval nás oba s velmi vážným výrazem.

„Jak víte, střední škola Oakridge je jednou z nejprestižnějších škol v Seattlu. Jako zastupující ředitel musím mít přehled o všem, co se na tomto kampusu děje.“

„A?“ zeptal se Knox, protočil oči a zjevně byl podrážděný.

„Fámy se zde šíří poměrně rychle, a už jsem zaslechl takovou, která se týká toho, co jste vy dva dělali dnes ráno v úklidové místnosti v přízemí.“

„Jakou fámu?“ zeptala jsem se a srdce mi spadlo do kalhot. Skutečně jsem netušila, co tím naznačuje.

„Studenti říkají, že jste tam vy dva dělali nevhodné věci.“

„Nevhodné věci?“ zopakovala jsem a hlas mi kvůli zmatku přeskočil.

„Co tím Wally myslí...“ zasáhl Knox. Otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí, v obličeji mu zářilo obrovské pobavení. „Je to, že si ti idioti myslí, že jsme měli v tý komoře sex.“

„Cože?!“ zalapala jsem po dechu a málem se udusila vlastními slinami. „Ne! Neměli! Nic takového jsme nedělali!“ Otočila jsem se ke Knoxovi a bouchla ho do paže. „Řekni mu to!“

Knox se jen usmál. Zvedl ruce a sepjal si je za krkem v líném protažení, při kterém se mu tvrdé svaly na hrudi napnuly proti látce uniformy. Můj bože. Proč mu ta košile musela být tak těsná?

„Jo, měli jsme sex, chlape,“ řekl Knox ležérně a opřel se. „Ale klid. Použili jsme ochranu.“

„Samozřejmě, že ne!“ zaječela jsem a tvář mi hořela nesmírným ponížením.

Knox zvedl tmavé obočí a podíval se na mě. „Nepoužili jsme ochranu? Sakra, myslel jsem, že jsem se o to postaral.“

„Ne!“ vykřikla jsem.

Tentokrát zvedl ředitel obě obočí a tvářil se upřímně poplašeně.

„Co chci říct, je, že jsme v té úklidové místnosti nedělali vůbec nic z toho!“ zoufale jsem se snažila uvést to na pravou míru a divoce u toho máchala rukama.

„Má pravdu,“ přikývl Knox vážně a udržel si kamennou tvář. „Dělali jsme to na stolech v chemický laboratoři.“

Vrhla jsem na něj vražedný pohled. Chtěla jsem se natáhnout přes opěrky a přímo tam ho uškrtit.

„Zmlkni,“ zasyčela jsem skrz zuby.

„Uklidněte se, slečno Kensingtonová,“ zakročil ředitel a třel si spánky. „Já vím, že vy byste se k takovým věcem nepropůjčila. Na druhou stranu...“ Přesunul svůj ostrý pohled zpátky k delikventovi, který seděl vedle mě. „Kolikrát ti mám ještě říkat, ať se přestaneš dostávat do problémů?“

Knox si odfrkl a spustil ruce z krku. „Jestli se počítá jako dostávání se do problémů to, že si o mně náhodný lidi vymejšlejí kopu sraček, tak sakra, to mám teda hodně dlouhej seznam.“

„Knoxi, jestli nechceš, aby na to náš otec přišel—"

„Není to můj otec,“ vyštěkl Knox a jeho líné vystupování v mžiku zmizelo. Hlas mu klesl do smrtícího zavrčení. „Je to tvůj otec.“

Mladý ředitel Montgomery si projel tvář rukama a ze rtů mu unikl dlouhý, vyčerpaný povzdech, který zněl, jako by tohle dělal už milionkrát předtím.

Trvalo mi plné tři vteřiny, než můj omráčený mozek zpracoval slova, která tu právě padla. Dívala jsem se střídavě na muže v obleku šitém na míru a na kluka ve zmačkané uniformě.

„Vy dva jste bratři?“ zeptala jsem se, se zřejmým šokem v hlase.

„Ano,“ odpověděl ředitel unaveně.

„Ne,“ odpověděl Knox přesně ve stejný okamžik a čelisti měl pevně sevřené.

„To je dlouhý příběh,“ vysvětlil ředitel tiše.