**Evie**

„Evie, napočítám do tří, než začnu střílet!“ Z chodby se ozval chraplavý hlas a vibroval proti těžkým dřevěným dveřím naší třídy.

V dusné místnosti propukla panika jako lesní požár. Několik dívek začalo nekontrolovatelně vzlykat a zakrývat si ústa třesoucími se rukama. Seděla jsem pod učitelským stolem jako přimrazená. Svaly se mi zablokovaly. Plíce odmítaly nasát jediný doušek vzduchu.

„Jedna.“

Odpočítávání se rozléhalo s děsivou konečností. Někdo vzadu v hloučku se ve tmě vyškrábal na nohy.

„Pane Vanci, posaďte se!“ zasyčela slečna Mercerová a hlas se jí hrůzou lámal, když ho kárala.

Pevně jsem zavřela oči. Brody Vance. Hvězdný fotbalista naší školy, zlatý chlapec z nechutně bohaté rodiny a certifikovaný děvkař. Slyšela jsem zběsilé šoupání jeho tenisek o linoleum, které drásalo dusivé ticho.

„Dva.“

„Nenechám se zastřelit kvůli týhle holce!“ vyjekl Brody, jehož hlas se posadil vysoko syrovým zbabělstvím.

Po podlaze třídy zaduněly spěšné kroky. Zběsilé cvakání kovových závor se v malém prostoru rozléhalo jako výstřely. Následovalo hlasité zaskřípání, jak se těžké dveře třídy dokořán otevřely.

„Je tamhle,“ vykoktal ze sebe hvězdný sportovec a ukázal na mě ozbrojeným mužům.

Zalila mě vlna hořké zrady. Jaký ubohý zbabělec. Přesto mé vlastní vnitřní urážky působily prázdně. Kdo jsem byla já, abych ho soudila? Právě teď jsem seděla s koleny přitisknutými k hrudi pod stolem a modlila se, aby se podlaha rozestoupila a pohltila mě zaživa.

Do místnosti vstoupila děsivá symfonie těžkých kroků. Nebyl to jen jeden muž, kdo překročil práh. Byla to malá armáda. Několik dívek při tom pohledu zaječelo a ten zvuk mi prořízl ušní bubínky. Obtočila jsem paže pevněji kolem nohou a přitiskla si obličej na čéšky, ve snaze stát se neviditelnou.

„Ustupte,“ zavelel chladný, hluboký hlas.

„Ne. Je to moje zodpovědnost.“ Slečna Mercerová zůstala stát na svém místě a hlas se jí prudce třásl.

Byla vyděšená, a přesto se snažila být statečná pro studentku, kterou sotva znala. Z oka mi unikla horká slza, sklouzla po tváři a zanechala na kůži chladnou stopu. Věděla jsem naprosto přesně, jak tohle probíhá ve filmech. Když jste vzdorovali děsivým mužům se zbraněmi, zabili vás bez jediné myšlenky navíc.

Napětí roztříštilo ostré cvaknutí zbraně zapadající do pohotovostní polohy. Dech se mi zadrhl v krku. Pevně jsem zavřela oči, připravila se na ohlušující ránu a čekala na spršku krve.

„Ustupte.“

Ten hlas se vrátil. Bylo to jen jedno jediné slovo pronesené se smrtícím klidem. Nade mnou se strhla krátká, tlumená potyčka. Pak ty pomalé, uvážlivé kroky minuly mou učitelku a pochodovaly přímo k mému úkrytu.

Nakoukla jsem úzkými štěrbinami očních víček, dívajíc se přes vršky svých třesoucích se kolen. Do mého zorného pole vstoupil pár bezvadně vyleštěných, černých italských kožených polobotek. Zastavily se pouhé dva metry od stolu. Majitel těch drahých bot klesl do plynulého, nacvičeného dřepu.

V pravé ruce mu líně spočívala stříbrná pistole, prst měl položený těsně mimo lučík. Byl to starší muž, mohlo mu být něco málo přes čtyřicet. Do pečlivě upravených kaštanových vlasů se mu elegantně mísily stopy stříbrné šedi. Měl výrazné, ostré lícní kosti a lehké strniště, které dokonale ladilo s vlasy na hlavě. Byl nepopiratelně pohledný, s rovným, špičatým nosem a pronikavýma zelenýma očima tak hlubokýma, že připomínaly bouřlivý oceán. Na sobě měl bezchybný černý trojdílný oblek doplněný třpytivou zlatou kravatou. Kravatu mu na hrudi úhledně přidržovala spona s hadím přívěskem posetým drahokamy. Jeho svaly nebyly nijak přehnaně masivní, ale pod na míru ušitým materiálem saka byla patrná ostrá, nebezpečná definice. Zápěstí mu zdobily masivní zlaté rolexky a na kloubech se mu blýskalo několik těžkých zlatých a diamantových prstenů.

„Tady jsi, princezno.“ Podíval se na mě s neuvěřitelně milým výrazem.

Jeho slovům chyběla jakákoli hrubost. Byla klidná, jemná a téměř milující. Z rtů mi uniklo ubohé zakňučení. Přitiskla jsem páteř na zadní desku stolu a zoufale se snažila odsunout ještě dál. Tento muž vyzařoval čistou, nefalšovanou moc. Nepochybovala jsem ani vteřinu, že by tu nablýskanou stříbrnou zbraň použil bez jediné špetky slitování.

Natáhl ke mně svou velkou, prsteny pokrytou ruku. Odmítla jsem ji přijmout. Jen jsem si těsněji objala kolena, zatímco mi po tváři volně tekly slzy. Každý by reagoval stejně, kdyby ho pod stolem zahnal do kouta děsivý muž s pistolí.

Zhluboka vydechl ve zjevném podráždění. Jemný, milující výraz okamžitě zmizel a nahradila ho chladná, ztvrdlá maska autority.

„Evie, nemáme na to celý den. Jdeme. Hned,“ nařídil.

Stále jsem se odmítala pohnout. Paralýza strachu držela mé končetiny v zajetí.

Čelisti se mu stáhly. Naklonil se dopředu a rychlostí blesku mě popadl za zápěstí. Z hrdla se mi vydralo písknutí překvapení. Jeho sevření bylo jako železný svěrák, drtivé a nezlomné.

„Odporuj mi znovu a vytáhnu tě ven a přísahám bohu, že ti tady přede všemi spolužáky zmaluju zadek páskem dofialova.“

Smrtelně vážný pohled v jeho očích mě donutil ke zběsilému přikývnutí. Nechala jsem tělo ochabnout a dovolila mu, aby mě vytáhl z bezpečí dřevěného stolu. Ve chvíli, kdy jsem se postavila, natáhl ruku a setřel mi vlhkost z tváří. Ty sladké, zbožňující zelené oči se vrátily, jako by se ta násilná hrozba nikdy nestala. Byl obrovský. Vrcholek mé hlavy mu sotva dosahoval do poloviny hrudi.

„Pšt, to je dobrý, holčičko,“ zašeptal.

Sklopila jsem pohled k našim botám, neschopná podívat se do jeho děsivé tváře. Vzal mi z mých ochablých prstů batoh. Když jsem mírně vzhlédla, viděla jsem, jak hodil tašku hromotluckému strážci stojícímu hned za ním. Ruku nechal nataženou. Jiný strážce mu do otevřené dlaně plácl pár těžkých stříbrných pout.

Z hrdla se mi vydralo další zakňučení. Pokusila jsem se o zoufalý krok vzad, ale jeho ruce mě děsivou rychlostí chytily za holé paže.

„Nebojuj s tím, zlato, brzy to bude za námi.“

Znovu jsem se podívala dolů na podlahu a poddala se, když mě otočil čelem vzad. S překvapivou jemností mi navedl ruce za záda. Chladný, pevný kov mi zaklapl na zápěstích a utahoval se, dokud zamykací mechanismus nezapadl na své místo. Otočil mě zpátky k sobě a sehnul se, aby mi vtiskl měkký, dlouhý polibek na čelo.

„A všechno nejlepší k narozeninám!“ Nasadil zářivý, upřímný úsměv a polibkem mi setřel slané slzy.

V té trýznivé chvíli jsem nechtěla nic jiného, než být obklopena bezpečím svých bratrů. Pomyšlení, že už nikdy neuvidím Mala, Calluma nebo Kierana, mi rozbilo srdce na milion kousků. Chtěla jsem křičet, aby mě přišli zachránit.

Pevně mě popadl za paži a vedl mě k východu ze třídy. Konečně jsem se rozhlédla po místnosti. Většina mých spolužáků se stále krčila pod stoly a tiše vzlykala. V malé místnosti se tísnilo snad dvacet mužů velikosti hory. Všichni měli stejné černé obleky, komunikační sluchátka v uších a nesli útočné pušky.

Muž, který mě držel, se zastavil přímo ve dveřích. Otočil hlavu a podíval se na Brodyho, který stále stál u zárubní a prudce se třásl strachy.

„Děkuji ti za pomoc.“ Promluvil se silným, odkapávajícím sarkasmem.

Brody jen přikývl hlavou jako poslušný pes, zoufale toužící přežít. Nikdo v místnosti nepředpokládal, co se stane vzápětí. Šéf volnou rukou vytáhl svou stříbrnou pistoli, zamířil s ní dolů, aniž by se podíval, a stiskl spoušť.

PRÁSK!

Výstřel mě ohlušil. Brody se zhroutil na linoleum a křičel v krvavé agónii, jak mu kulka trhala nohu. Zaječela jsem a celá třída propukla v zděšené kvílení.

Šéf udělal ležérní krok vpřed a tyčil se nad chlapcem, který si zběsile svíral krvácející stehno. Než jsem se stačila pohnout, na ramena se mi snesly další masivní ruce a držely mě na místě. S naprostým zděšením jsem sledovala, jak šéf popadl plnou hrst Brodyho vlasů a brutální silou mu trhl hlavou dozadu.

„To máš za to, žes byl taková malá děvka. Jak rychle jsi nabídl mou princeznu, aby ses zachránil. Nezasloužíš si, aby se ti říkalo muž!“

Vychrlil ta slova s čistým znechucením a drsně strčil Brodyho hlavu směrem k podlaze. Brody nekontrolovatelně naříkal. Na přední straně jeho kalhot se rychle šířila velká, tmavá mokrá skvrna od moči a tvořila loužičku na podlaze pod ním.

Šéf se odvrátil od krvácejícího chlapce, vrátil se ke mně a vtiskl mi na čelo další něžný polibek. Znovu mě popadl za ruku, táhl mě ze třídy, po hlavním schodišti dolů a rovnou ven z budovy. Zbytek školy byl mrtvolně tichý. Ze všech stran nás obklopovala armáda ozbrojených mužů, kteří nás střežili pevněji než prezidentskou eskortu.

Vykročili jsme do oslepujícího, slunečného dne. U obrubníku čekala masivní flotila luxusních černých SUV s předoucími motory. Jeden ze strážců prudce otevřel zadní dveře a já byla strčena do jeskynního vnitřku vozidla. Doplazila jsem se na vzdálenější konec kožené sedačky. Šéf nastoupil hned za mnou, těžké dveře se za ním zabouchly a uzavřely nás uvnitř. Interiér byl obrovský, elegantní a páchl drahou kolínskou. Tlustá okna byla silně tónovaná a nepochybně neprůstřelná. Motor zaburácel a celá karavana vyrazila ze školního parkoviště a zařadila se na rušnou hlavní ulici.

Několik minut po začátku jízdy jsem donutila své třesoucí se hlasivky k činnosti.

„Kdo... kdo jste, pane?“ zeptala jsem se opatrně, vyděšená, že znovu vyvolám jeho násilnickou povahu.

Podíval se na mě a na jeho pohledné tváři se roztáhl hrdý úšklebek.

„Jmenuji se Darius Thorne. Jsem prezident společnosti Iron Forge Technologies, ale co je důležitější, jsem Mafiánský král Ameriky. Ale ty mi, moje princezno, budeš říkat Tatínku.“

Zableskl se mu úsměv za milion dolarů a jeho perleťově bílé zuby se zaleskly v tlumeném světle kabiny.

Srdce se mi prudce sevřelo v hrudi. Všeechen vzduch mě opustil v náhlém poryvu. Oční víčka mi neuvěřitelně ztěžkla, když na mě dolehla dusivá realita jeho slov. Bylo toho příliš mnoho ke zpracování. Ten teror, ta krev, ten únos. Uvítala jsem náhlou temnotu, která se přehnala přes mé zorné pole, a omdlela jsem, hroutíc se na prémiové kožené sedadlo.

----

**Mal**

Gemma stála u okraje mého mahagonového stolu a dívala se dolů na svůj tablet.

„Za deset minut máte telefonickou konferenci s panem Renzem. Vaše schůzka s marketingovým oddělením v jedenáct byla přesunuta na druhou, protože byl problém s projektorem v Modré zasedací místnosti, a na dnešní večer na sedmou jsem pro vás a vaši rodinu udělala rezervaci v soukromém salonku v Rosso Demone. Vím, že to tam vaše sestra miluje. Nechala jsem pro ni od vás a vašich bratrů koupit a zabalit dárky. Už jsou uloženy ve vašem autě. Trvalo mi to asi šest měsíců, ale sehnala jsem první vydání Jako zabít ptáčka. Dokonce bylo podepsané. Ujistila jsem se, že je to od vás.“ Gemma bezchybně odříkala rozvrh a zakončila ho hravým mrknutím.

Tahle žena mě nepřestávala udivovat. Byla mou výkonnou asistentkou už šest let a nikdy nevynechala jediný, sebemenší detail. Opravdu jsem nevěděl, jak by tahle společnost fungovala, kdyby mě nedržela v latích. Byla dar z nebes a naše skvělá kamarádka.

„Skvělá práce, Gems. Děkuju. Jsi nejlepší.“ Věnoval jsem jí vřelé kývnutí.

Otočila se a opustila kancelář vedení se zářivým úsměvem na tváři.

Ráno probíhalo hladce bez jakýchkoli velkých požárů, které by bylo třeba hasit. Vzal jsem si krátkou chvilku klidu, abych se zadíval na zarámovanou fotografii stojící na rohu mého stolu. Byla pořízena letos v létě na naší rodinné plavbě na Bora Bora. Byl jsem na ní já, Callum, Kieran a naše holčička. Ano, stále jsem ji považoval za svou holčičku. Byl jsem jejím hlavním pečovatelem od jejích dvou let. Byla můj celý svět, nejdůležitější dívka v mém životě.

Ačkoli, při pohledu na kalendář na mém monitoru, se z ní dnes oficiálně stala žena. Vyrostla v neuvěřitelně krásného člověka, zevnitř i zvenčí. Srdce se mi dulo ochranitelskou pýchou, jen když jsem si pomyslel na to, jak dnes večer sfoukne svíčky.

Těžké skleněné dveře kanceláře se rozletěly. Do místnosti nakráčeli ti dva chuligáni, kteří sdíleli mou přesnou DNA, s úsměvy od ucha k uchu. Sdíleli jsme toto obrovské apartmá v nejvyšším patře, protože jsme sloužili jako generální ředitel, finanční ředitel a provozní ředitel naší mezinárodní logistické firmy s obratem mnoha milionů dolarů. Tohle impérium jsme vybudovali od nuly v našem stísněném vysokoškolském bytě. Nyní jsme měli na výplatní pásce přes pět tisíc zaměstnanců.

„Jak to šlo?“ Zvedl jsem obočí a hodil své stříbrné pero na stůl.

„Máme tu smlouvu!“ Callum rozhodil rukama ve vzduchu a jeho hlas hřměl triumfem.

Tohle pro nás byla monumentální výhra. Zajištění masivní zakázky pro americkou vládu zaručovalo otevření nekonečných globálních příležitostí. Peníze a vliv spojené s touto dohodou byly ohromující.

„O to víc důvodů to dnes večer oslavit! Furt nemůžu uvěřit, že je Evie osmnáct. Už to není naše sladké, nesmělé miminko. Stále se držíme našich plánů?“ Kieran se sbalil do křesla naproti mému stolu se samolibým výrazem ve tváři.

Callum i já jsme pevně souhlasně přikývli. K jejím přelomovým narozeninám jsme měli připraveno něco speciálního, něco, čím jsme jí chtěli ukázat, jak moc pro tuto rodinu znamená.

Z konzole na mém stole se ozvalo ostré pípnutí.

„Pane, na telefonu je ředitel od svatého Judy. Říká, že je to naléhavé.“ Gemmin hlas pronikl přes reproduktor interkomu.

Oslavná nálada v mžiku zmizela. Bratři a já jsme si pohlédli do očí, jak se přes nás přelila náhlá vlna hluboké úzkosti. Callum a Kieran opustili své uvolněné postoje a spěchali, aby se postavili přímo vedle mého křesla.

„Přepoj ho, Gems.“ Zmáčkl jsem tlačítko hlasitého odposlechu a čekal na spojení linky.

*Píp.*

„Tady Mal Moretti, jak vám mohu pomoci, řediteli Gravesi?“ Udržel jsem si svůj zdvořilý, korporátní tón.

„Pane, tak moc se omlouvám, pane. Nemohli jsme tomu zabránit. Je mi to tak strašně líto.“ Ředitel přes reproduktor hyperventiloval a chrlil šílené řeči.

„O čem to mluvíte, Arthure? Vymáčkněte se!“ vyštěkl jsem a vyhodil každou unci profesionálních formalit ven z okna mrakodrapu.

„Ehm... Do naší školy přišli nějací muži se zbraněmi... odvedli Evie.“

„COŽE!?“ Výkřik se vydral ze všech tří našich hrdel současně.

Vzduch v místnosti byl rázem toxický. Krev se mi vařila a zahřívala se víc než běsnící sopka. Korporátní úspěch, vládní zakázka, rezervace v drahé restauraci – to všechno se roztříštilo v prach. Někdo se opovážil sáhnout na náš svět. V žilách se mi vznítila absolutní, vražedná zuřivost. Padnou hlavy.