**Evie**

Prázdně jsem zírala na Rykerova široká záda, zatímco nás vedl. Krémově zbarvené stěny dlouhé chodby se před námi táhly do dálky. Pod jasnými halogenovými svítidly viselo v přesných rozestupech minimalistické moderní umění. Moje bosé nohy měkce dopadaly na krásné dřevěné parkety. Oči jsem upírala na podlahu a zpracovávala nevyhnutelnou realitu svého nového vězení. Minuli jsme několikery zavřené bílé dveře, než jsme dorazili k dvoukřídlým dveřím na konci chodby.

Ryker přitiskl dlaň na elegantní nástěnný skener. Tichým prostorem se rozlehlo ostré mechanické cvaknutí. Rozevřel těžké dveře a uvedl nás do masivní vstupní haly. Zaklonila jsem hlavu. Ze stropu se táhl rozlehlý světlík, který prostor koupal v sytě oranžové záři zapadajícího slunce. Z tmavých dřevěných trámů visely křišťálové lustry a zachytávaly umírající světlo. Dvě křížící se chodby před námi tvořily tvar písmene T, lemované moderními posezeními.

„Tahle chodba vede k našim soukromým apartmánům,“ pronesl Darius. Ukázal přes rameno směrem k chodbě, ze které jsme právě vyšli. „Nikdo kromě nás a oprávněného personálu tam nemá povolen vstup. Tvůj pokoj se nachází přesně mezi Rykerem a Jaxonem. Můj pokoj je blíž k východu. Později ti uděláme pořádnou prohlídku našich komnat. V chodbě po tvé levici je patnáct hostinských pokojů a ta naproti ukrývá naše domácí kanceláře.“

Podívala jsem se doprava. Prostoru dominovalo velkolepé točité schodiště z černého železa a bílého mramoru. Uprostřed spirály točitých schodů stál elegantní prosklený výtah. Darius jemně zatáhl za mou ruku a vedl mě ke schodům.

„Ve druhém patře jsou kanceláře ochranky, tělocvična a ubytování. Jak se zmínil Ryker, na pozemku neustále držíme více než sto ozbrojených mužů. Kdykoli vytáhneš nohu z tohoto domu, budeš mít osobní doprovod šesti až osmi strážných,“ vysvětlil Darius klidným, věcným tónem.

Sestoupili jsme do dalšího patra. Dispozice odrážela patro nad námi, jen tu nebyly světlíky. Darius bezpečnost ani trochu nezveličoval. V hale se poflakovalo nejméně dvacet mužů v taktické výstroji. Několik dalších hlídkovalo v přilehlých chodbách. Každý z nich se zastavil, ustoupil stranou a uctivě sklonil hlavu, když jsme procházeli. Darius se naklonil blíž, jeho hlas zněl jako hluboké dunění. Informoval mě, že v každém patře je vyztužená úkrytová místnost. Také se ujistil, že jsem pochopila, že každý strážný na výplatní pásce ví, že mým prvořadým úkolem je moje ochrana.

Dorazili jsme do hlavního patra. Vstupní hala v přízemí brala dech svými rozměry. Přední vchod jsem viděla téměř na půlku fotbalového hřiště. Dvoukřídlé dveře lemovala masivní okna od podlahy ke stropu. Nad nedotčenými bílými mramorovými podlahami visel tyčící se moderní lustr. Otevřené oblouky vedly do různých křídel sídla.

„Po tvé pravici je jeden z našich formálních salonů. Nalevo je hlavní taneční a jídelní sál,“ řekl Darius. Stáhl mě směrem k potemnělé chodbě zastrčené za velkým schodištěm.

Jaxon přistoupil vpřed a zaklepal na těžké, impozantní kovové dveře pod schody. „Tyhle dveře vedou do sklepa. Pro tebe je tam přísný zákaz vstupu, pokud tě někdo z nás nedrží za ruku. Jsou tam čtyři patra. Najdeš tam plně vybavenou posilovnu, tréninkovou arénu, krytý bazén, hernu, sklady a náš žalář.“

Při zmínce o žaláři mi po páteři přeběhl mráz. Pevně jsem stiskla rty a odvrátila zrak.

Pokračovali ve velké prohlídce hlavního patra. Sídlo byl labyrint bohatství a moci. Viděla jsem nekonečná posezení, kulečníkovou místnost obloženou tmavým dřevem a masivní dvoupatrovou knihovnu s posuvnými žebříky. Prošli jsme kolem hudební místnosti, soukromého divadla a dvou kuchyní v komerční kvalitě. Předvedli mi rozlehlé křídlo pro služebnictvo a chlubili se garáží pro mnoho aut plnou vzácných exotických vozů a obrněných SUV.

„Taky máme stáj a soukromý skleník, kousek od hlavního domu. Když budeš hodná holka, necháme tě, aby ses seznámila se svým koněm,“ nabídl mi Ryker s podlým úsměvem.

Zachovala jsem neutrální výraz. Při zmínce o tom zvířeti se mi sevřela hruď. Mám těžkou alergii na koně. Jen to, že s nimi přijdu do styku, u mě spouští plnohodnotnou alergickou reakci. Pravdu jsem spolkla a tu informaci zamkla hluboko do mysli. Mysleli si, že o mně vědí všechno. Mýlili se. Tahle alergie byla tajemství, které si nechám pro sebe. Byla to taktická výhoda, pák, kterou možná budu později zoufale potřebovat.

Darius mě odvedl do menší jídelny v levé části sídla. Prostor působil jako vystřižený přímo z nějakého historického dramatu plného starých peněz. Okna rámovaly svěží sametové závěsy. Místnost vyplňoval starožitný dřevěný nábytek. Uprostřed stál malý, intimní jídelní stůl, předem prostřený jemným porcelánem a křišťálovými číšemi. Muži a ženy v naškrobených, formálních uniformách služebnictva stáli v pozoru podél stěn.

Darius odtáhl těžkou dřevěnou židli po pravici své vlastní v čele stolu. Naznačil mi, abych se posadila. Ryker zabral opačný konec a Jaxon vklouzl na místo přímo naproti mně.

Klesla jsem na sedák a okamžitě sykla bolestí. Mým pohmožděným pozadím projela ostrá bolest. Hrubá látka šatů dřela o mou citlivou kůži a nabízela pálivou, neustálou připomínku mého fyzického podrobení a trestu. Přenesla jsem váhu a snažila se najít snesitelný úhel.

Darius luskl prsty. Služebnictvo se dalo do pohybu. Během několika vteřin se před námi objevily talíře s jídlem. Vzduch se naplnil vůní pečených brambor, okořeněné zeleniny a dokonale propečeného filet mignon.

„Princezno, tady budeme mít většinu našich jídel, pokud nebudeme mít společnost. Jen velmi málo hostů se k nám připojí v této místnosti. V sobotu, pokud se budeš hezky chovat, budeš odměněna snídaní do postele,“ slíbil Darius.

Strnule jsem přikývla. Vzala jsem do ruky těžkou stříbrnou vidličku a začala přesouvat brambory po talíři. Muži plynule přešli k napjaté diskuzi o svých mafiánských operacích. Mluvili o dodávkách, teritoriích a vymáhání. Jejich temný byznys jsem vytěsnila a oči upírala na dokonale upečený steak. Vypadal tak křehce, že by se dal krájet nožem na máslo. Žaludek se mi svíral hlady, ale hrdlo jsem měla příliš stažené na to, abych polkla.

Přelila se přes mě těžká vlna zdrcujícího uvědomění. Včera jsem měla narozeniny. Měla jsem být doma. Měla jsem slavit. Moji bratři si vždycky dali záležet, aby mě v můj speciální den rozmazlovali. Dělali z toho každý rok obrovskou událost. Teď tu sedím uvězněná v pozlacené kleci, obklopená monstry. Můj život, jak jsem ho znala, byl pryč. Smazán.

Věděla jsem, že musím zůstat silná. Věděla jsem, že musím spřádat plány a bojovat, abych našla cestu z téhle noční můry. Ale stravoval mě mučivý zármutek ze ztráty mé rodiny. Jen pro dnešní večer jsem potřebovala chvilku sebelítosti.

Přes spodní linku řas mi přetekla horká slza. Vykreslila teplou, slanou cestičku po mé tváři. Tiše jsem popotáhla a setřela si ji hřbetem ruky.

„Princezno, musíš jíst,“ pronesl Darius pevným tónem.

Odmítla jsem se na něj podívat. Zabodla jsem hroty vidličky do kousku brokolice a pokusila se ji zvednout. Ruka se mi třásla tak moc, že stříbrný příbor v patetickém, rytmickém cvakání chrastil o porcelánový talíř. Poraženě jsem stáhla ruku a setřela si z čelisti další zbloudilou slzu.

Těžká dřevěná židle zaskřípala o podlahová prkna. Látka zašustila. Hlavu jsem držela zastrčenou k hrudi, příliš vyděšená na to, abych se mu podívala do očí.

Temná, ohromující maskulinní přítomnost se usadila v prázdném prostoru přímo vedle mě. Velká, teplá ruka mi uchopila čelist. Sevření bylo pevné a neuniknutelné, a přesto překvapivě jemné. Darius mi donutil zvednout hlavu, dokud jsem neměla jinou možnost, než se podívat do jeho tmavých očí. Rty se mu zkroutily do jemného, shovívavého úsměvu.

Neřekl jediné slovo. Prostě se natáhl přes stůl a přitáhl si můj talíř s večeří před sebe. Vzal do ruky svůj nůž a začal filet mignon krájet na malé, dokonalé kousky velikosti sousta, přesně jako otec připravující jídlo pro batole.

Napíchl kousek křehkého masa na vidličku a zvedl ho k mým ústům.

„Otevři pusu, zlato. Postarám se o tebe,“ zamumlal Darius a jeho hlas byl jako temné, sametové pohlazení.

Můj mozek na mě křičel, abych se odvrátila, srazila mu vidličku z ruky a dožadovala se své důstojnosti. Místo toho se mé rty pootevřely. Nechala jsem ho, aby mi vklouzl jídlo do úst. Bohatá, slaná šťáva explodovala po mém jazyku. Tiché, mimovolné zasténání mi sklouzlo přes rty dřív, než jsem ho dokázala zastavit.

Tváře mi zalilo horko. Přitiskla jsem si ruku na pusu, ponížená vlastní reakcí.

Od stolu naproti se ozvalo tiché, predátorské zachichotání Rykera a Jaxona.

„Hodná holka,“ pochválil mě Darius. Naložil vidličku pečenými bramborami a čekal.

Znovu jsem otevřela ústa. Nechala jsem si od nebezpečného mafiánského bosse podat úplně každé sousto na tom talíři. Věděla jsem, že bych s nimi měla bojovat zuby nehty. Věděla jsem, že bych jim měla ze života dělat peklo a vzdorovat této zvrácené domácí idylce. Ale moje mysl i tělo byly příliš vyčerpané. Chuť bojovat ze mě úplně vyprchala. Působilo to nemocně a špatně, ale poddala jsem se té zvrácené útěše plynoucí z toho, že je o mě postaráno. Připomínalo mi to domov. Moji bratři mě vždycky rádi krmili, obzvlášť sladkostmi. Mal byl fanatik do zdraví, který neustále sledoval můj příjem cukru, ale Callum a Kieran mi vždycky potají propašovali dezerty navíc, když se nedíval.

Darius seškrábl z talíře poslední kousíček a nakrmil mě s ním. Naklonil se a vtiskl mi teplý, dlouhý polibek na čelo. Znovu mě pochválil tím hlubokým, hypnotickým tónem. Zaťala jsem čelist, abych udržela grimasu.

„Oh, princezno, tohle je Winston, náš vrchní komorník. On a jeho žena, Martha, mají na starosti personál tady na panství.“ Darius se mírně otočil a ukázal na staršího muže stojícího v pozoru poblíž dveří.

Winston měl na sobě nedotčený černý smoking. Byl to zavalitý muž s výraznými šedivými vlasy. Chyběla mu ta impozantní výška mých únosců, ale nesl se s nepopiratelnou grácií a přísným držením těla.

„Winstone, tohle je Evie. Naše Princezna a nová paní domu. Prosím, zajisti, aby celý personál věděl, že patří nám a že se jí má dostávat úcty odpovídající jejímu postavení. Dohlédni, ať se Martha představí a také služebné, které jsme autorizovali pro naše komnaty,“ poučil ho Darius.

Winston poodstoupil a věnoval nám hlubokou, formální úklonu. „Samozřejmě, pane. Je mi ctí, má paní. Pokud byste cokoli potřebovala, prosím, neváhejte o to kohokoli z nás požádat.“

Slova mě pálila na jazyku. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem Winstona chytit za klopy jeho na míru ušitých šatů a prosit ho, aby zavolal policii. Zachytila jsem ale chladný, ostražitý záblesk v Rykerových očích. Kousla jsem se do vnitřku tváře tak silně, až jsem ucítila chuť mědi. Musela jsem to hrát chytře. Udělat scénu před muži, kteří drželi moje vodítko, by mi vyneslo jen další bolestivý výlet přes Dariusovo koleno. Místo toho jsem ze sebe vynutila malé, zdvořilé přikývnutí.

Darius strávil dalších několik minut tím, že mi dopodrobna popisoval povinnosti jejich třicetičlenného personálu na plný úvazek. Poté, co služebnictvo sklidilo talíře a naservírovalo štědrý kousek hutného čokoládového dortu, setkala jsem se s paní Marthou. Hlavní hospodyně byla krásná žena, které táhlo na sedmdesát, a sdílela se svým manželem stejné šedivé vlasy. Měla ostrý, chápavý pohled, který mi připomínal ty klasické, neústupné hospodyně ze starých filmů.

Čtyřicet minut uplynulo v oparu zdvořilé konverzace a skrytého děsu. Konečně se muži rozhodli, že večeře skončila. Darius odstrčil svou židli dozadu a postavil se. Zatáhl dolů, pevně ovinul své masivní prsty kolem mé ruky. Vytáhl mě ze židle a odvedl z jídelny a vedl nás zpět do rozlehlé hlavní haly. Soudě podle naší trajektorie jsme měli namířeno k prosklenému výtahu.

Tep mi bušil v uších. Drtivá váha mého zajetí mě svírala na hrudi s každým krokem, který jsme udělali směrem od přední části domu.

Pak mi ale vesmír nabídl špetku nemožného slitování.

Vstoupili jsme do velké vstupní haly právě ve chvíli, kdy se masivní vchodové dveře rozletěly dovnitř. Vchodem prošlo několik těžce ozbrojených strážců, kteří na ramenech nesli velké dřevěné bedny. Pochodovali kolem nás směrem k opačnému křídlu.

A ty těžké skleněné dveře nechali dokořán otevřené do noci.

Do vstupní haly vtrhl chladný večerní vánek, který přinesl vůni borovic a svobody. Za prahem ležela temná, rozlehlá dálka panství.

Zírala jsem do té mezery. Logická část mého mozku křičela varování, která mi Ryker dal. Venku bylo sto ozbrojených mužů. Dvacet stop vysoké železné brány. Míle prázdného terénu. Byla jsem bosá. Na sobě jsem měla křehké letní šaty. Byla jsem obklopena vycvičenými zabijáky.

Adrenalin mi ale zaplavil žíly a přehlušil veškerou logiku. Vládu převzal čistý, nefalšovaný instinkt.

Zarýpla jsem paty do mramorové podlahy. Silně jsem zkroutila zápěstím a vytrhla ruku z Dariusova uvolněného sevření.

„Evie!“ zařval Darius.

Neohlédla jsem se. Otočila jsem se a rozběhla se k otevřeným dveřím, utíkajíc jako o život.