Síť stínů

Budík v telefonu se rozezněl skřípavým tónem a vytrhl mě z neklidného spánku. Plácla jsem do displeje, abych ho umlčela, a přejela si těžkou rukou po tváři. Ranní slunce pronikající skrz žaluzie neposkytovalo vůbec žádnou útěchu. Tep mi stále bušil o žebra v nerovnoměrném rytmu. Pokaždé, když jsem zavřela oči, v mozku se mi v neúprosné smyčce přehrávaly včerejší události. Moje rande s Nolanem mi připadalo jako před věčností. Setkání s těmi pouličními rváči zastínilo všechno ostatní a bylo překonáno jen brutální efektivitou cizince, který se stal mým nepravděpodobným zachráncem. Kovový pach krve, jeho drahá kolínská a pronikavý chlad jeho modrých očí se mi tvrdošíjně držely ve smyslech.

Odkopla jsem přikrývky a přehodila nohy přes okraj matrace. Stěny mé ložnice mi připadaly jako klec.

„Proč se to děje zrovna mně?“ zakřičela jsem frustrovaně, zvuk ztlumený tlustým dřevem mých dveří.

Zkontrolovala jsem displej telefonu v naději na nějaké rozptýlení. Zíralo na mě jen prázdné oznámení. Hodila jsem přístroj na polštář.

„Aspoň jsem tady nahoře v bezpečí před jakýmikoli záchvaty vzteku,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Než ta slova vůbec stačila opustit má ústa, křehký ranní klid se roztříštil. Ze schodiště se rozléhal Miriamin zuřivý křik, který vibroval i v podlaze. Oblekla jsem si věci do školy a žaludek se mi stáhl do pevného uzlu. Spěchala jsem dolů ze schodů a moje tenisky slabě vrzaly o tvrdé dřevo.

Má macecha přecházela uprostřed obýváku a obličej měla zrudlý vzteky do karmínova. Otec seděl zhroucený na kraji květované pohovky a hlavu měl zabořenou hluboko v dlaních. Giselle stála opodál, ruce pevně zkřížené na hrudi a oči zúžené opovržením.

„Ty nás necháš zabít! Nebudu jen nečinně přihlížet a nenechám tě ohrožovat moje dcery!“ křičela Miriam, hlas se jí třásl směsí hněvu a hrůzy.

Můj otec vzhlédl, v obličeji bledý a ztrhaný. „Nenechám nikoho zabít. Ten dluh splatím. Přísahám, že na něco přijdu.“

„Splácet co?“ Vešla jsem do obýváku a svírala okraj zárubně, abych se udržela na nohou.

Miriam ke mně prudce otočila hlavu. Na svých napjatých rysech vykouzlila falešný, křečovitý úsměv. „Ach, sluníčko. Ty už jsi vzhůru.“

„Ano, jsem vzhůru. Co se děje?“ dožadovala jsem se a pevně se zapřela nohama do koberce.

Giselle se ušklíbla, oči plné znechucení. „Náš otec nás dostal do obrovského průšvihu. Jeho bezohledné gamblerství nás všechny odsoudilo k záhubě a moje matka a já nejsme ty, koho doopravdy ohrožuje.“

„Giselle, okamžitě zmlkni. Jsme rodina.“ Otec vyštěkl, ačkoliv v jeho hlase chyběla obvyklá autorita.

V hrudi mi horkem a rychlostí vzplála panika a stáhla mi hrdlo. „Tati! Co se děje? Řekni mi pravdu.“

„Zlatíčko, dlužím jednomu z nejnebezpečnějších lidí v Bay City.“ Můj otec se odmítl podívat do mých očí a místo toho zíral na své třesoucí se ruce. Ta slova visela v tichém pokoji, těžká a dusivá. „Ashfordům.“

To jméno mě zasáhlo jako fyzický úder kladivem. Ashfordovi. Nebyli to jen tak nějací místní kriminálníci. Byl to ten nejobávanější, nejbezcitnější mafiánský syndikát ve městě. Všichni znali jejich krvavou pověst. Hlava rodiny, don Carmine Ashford, řídil rozlehlé, nedotknutelné zločinecké impérium. Jeho synové byli chodící noční můry. Cassius, charismatický, ale nemilosrdný nejstarší syn. Desmond, arogantní a brutální ve svých požadavcích. Dorian, okouzlující, ale notoricky známý sukničkář. A Darius, nejmladší a ze všech nejobávanější, vypočítavé monstrum, kterému se říkalo Démon.

Když děsivá realita zapadla na své místo, do koutků očí mě bodly slzy. „Tati, ze všech lidí v tomhle městě sis vybral Ashfordovy?“

Hlas se mu zlomil, těžký lítostí. „Ano, Lio. Strašně mě to mrzí, ale my na to přijdeme. Přísahám.“

Udělala jsem krok dozadu a vytvořila mezi námi odstup. Dusivá tíha mafiánského dluhu ze mě vytlačila vzduch přímo z plic. „Nevím, co říct. Odcházím do školy. Vyřešíme to, až se vrátím.“

Giselle si odfrkla tak hlasitě, až se to rozlehlo. „Kam si myslíš, že jdeš, ty děvko? Neuvědomuješ si, že jsi ztracená?“

„Hej, mladá dámo, dávej si pozor na pusu.“ Otec jejím směrem namířil varovný prst.

„Dávej si pozor na to, jak gamblíš, dědku,“ odsekla Giselle. Prostrčila se kolem mě, rameno se otřelo o mé, a vyrazila z domu.

Na dlouhou chvíli jsem zůstala v předsíni stát jako přimražená a myšlenky se mi hnaly stovkou různých směrů. Popadla jsem z háčku batoh, vyšla předními dveřmi a vkročila do stavu paralyzujícího šoku.

Cesta do školy mi neposkytla ani ždibec úlevy. Ranní vzduch mi připadal nepřirozeně chladný. Každý stín táhnoucí se přes dlažbu vypadal jako skrytá hrozba. Závratná realita otcova dluhu mi těžce tlačila na ramena a ztěžovala dýchání.

„Tohle je už vážně moc,“ vykřikla jsem v zoufalství k prázdnému chodníku.

Když jsem zahnula do úzké ulice přiléhající ke školním pozemkům, upoutalo mou pozornost tiché, vyrovnané předení motoru. Zběžně jsem pohlédla přes rameno. Po ulici se plížil elegantní černý sedan a přesně kopíroval mé tempo.

Dech se mi zadrhl v krku. Sevřela jsem popruhy batohu a šla rychleji. Auto zrychlilo a zůstalo mi přilepené v periferním vidění. Žilami mi, žhavá a ostrá, projela panika. Sáhla jsem do kapsy pro telefon, připravená vytočit 911. Právě když se objevila školní brána, sedan vystřelil kupředu. Hladce kolem mě projel a odhalil poznávací značku na přání: MYSTERIOUS.

Zalila mě krátká vlna úlevy, ale během vteřiny zmizela. „Je to ten sexy kluk? Proč mě sleduje?“ divila jsem se nahlas roztřeseným hlasem.

Telefon mi zavibroval v dlani. Na displeji zářila textová zpráva od neznámého čísla.

*Jsi v bezpečí, lásko. Mysterious.*

Naskočila mi husí kůže. Rychle jsem se otočila a skenovala ulici, zatímco jsem cítila těžký, neviditelný pohled, který sledoval každý můj pohyb.

„Mám pocit, že je to on,“ zašeptala jsem a snažila se o tom přesvědčit sama sebe.

Mysl mi zaplavila vzpomínka na něj. Ten hluboký barytonový hlas, ty pronikavé modré oči, to syrové a neomluvitelné násilí. Přestože jsem ho potkala jen dvakrát, nevysvětlitelně mě přitahovala jeho smrtící gravitace. S mou rostoucí úzkostí se mísil temný, zvrácený pocit, že po mně touží.

Prohnala jsem se školními branami a hledala falešné bezpečí přeplněných chodeb. Vyhnula jsem se ranním hodinám a zamířila rovnou do knihovny. Potřebovala jsem klidné místo k přemýšlení. Našla jsem Declana, jak sedí u odlehlého stolu vzadu a nečinně listuje tlustou učebnicí.

Hodila jsem si tašku na židli vedle něj. „Ahoj.“

Declan sotva vzhlédl a jeho tón byl plochý a naštvaný. „Ehm.“

„Tohle máš za to, že ses na mě vykašlala a nezavolala,“ trucoval a nakonec se mi podíval do očí.

„Promiň, tak moc mě to mrzí. Prosím, nezlob se na mě,“ škemrala jsem a předstírala dramatické slzy, abych mu zvedla náladu.

Declan si povzdechl a na tváři se mu mihl malý úsměv. „Dobře, v pohodě. Jaké bylo rande s Nolanem?“

„Bylo to milé, ale nemyslím si, že s ním budu chodit.“ Prstem jsem přejížděla vzor na ošoupaném dřevěném stole a mluvila jsem potichu.

Declan překvapeně zvedl obočí. „On tě pozval na rande?“

„Ne, ale cítím, že to možná brzy udělá. Právě teď si nejsem jistá svými pocity,“ vysvětlila jsem a nepohodlně se zavrtěla na židli.

„No, řiď se svým srdcem. Podpořím tě, ať už uděláš jakékoliv rozhodnutí,“ ujistil mě Declan a jeho hlas zněl vřele a upřímně.

Otevřela jsem pusu, abych mu všechno řekla. Chtěla jsem křičet o tom drtivém dluhu u mafie, o děsivém černém sedanu, o tom brutálním cizinci, který mě pronásleduje. Ale přinutila jsem čelisti k semknutí. Zatáhnout do toho Declana by ho jen uvrhlo do smrtící křížové palby. Musela jsem spolknout svůj strach a udržet svá nebezpečná tajemství skrytá. Rozhodla jsem se, že tuhle noční můru musím vyřešit sama.

„Díky, že jsi mě vyslechl, Declane. Jsi ten nejlepší.“ Donutila jsem se k zářivému úsměvu, popadla tašku a vyšla z knihovny.

Zbytek dne jsem strávila v otupělé mlze. Vzala jsem si v jídelně rychlou svačinu a v tichosti ji snědla, přemýšlejíc o bouři, která se mi v životě stahuje. Chtěla jsem se jen dostat domů a dokončit svůj obraz toho sexy hezouna z festivalu.

Když zazvonilo na konec vyučování, prakticky jsem sprintovala k východu z kampusu, zoufale toužíc po útěku.

„Lio! Počkej!“

Zastavila jsem se a otočila. Přes rušné nádvoří ke mně běžel Nolan. Doběhl mě, mírně zadýchaný a v očích měl zoufalý, dychtivý záblesk.

„Ahoj, co se děje?“ Přešlápla jsem, nervózní, a chtěla jsem jít dál.

„Musím ti říct něco důležitého. Chci se rozejít s Blair.“ Nolan si prohrábl vlasy a tvářil se smrtelně vážně.

Zmateně jsem na něj zírala. „Cože? Proč?“

„Nevím. Prostě už tam necítím to spojení. Mám vyhlédnutého někoho jiného,“ řekl a udělal krok blíž.

„A kdo by to mohl být?“ zeptala jsem se, zatímco se mi v žaludku hromadil strach.

„Jsi to ty.“ Odhalil ta slova, jako by mi dával nějakou výhru.

Stála jsem tam, naprosto ohromená. To načasování byla naprostá katastrofa. Hluk nádvoří se slil do tlumeného hučení, zatímco jsem vstřebávala jeho přiznání.

„Řekni něco, Lio,“ prosil Nolan a mračil se.

„Nevím, co říct. Ztratila jsem řeč.“ Konečně se mi podařilo protlačit slova přes rty.

„Není to to, co jsi chtěla?“ zeptal se Nolan a zkoumavě se mi zadíval do obličeje.

„Já vím, ale to je sice to, co chci, ale ne to, co potřebuju,“ řekla jsem a udělala opatrný krok vzad.

„Co tím myslíš, že to chceš a nepotřebuješ? Jako že mě nepotřebuješ?“ zeptal se Nolan a v očích se mu zračil čistý zmatek.

„Chci tě, ale myslím si, že tě teď nepotřebuju. Potýkám se s příliš mnoha věcmi a nechci mít navrch toho všeho ještě problém jménem Blair.“ Opatrně jsem mu vysvětlila svůj postoj a snažila se ten zásah zmírnit.

„Na Blair zapomeň. Mé srdce je s tebou,“ trval na svém Nolan a natáhl se po mé paži.

„Nemyslím si, že bys měl kvůli mně Blair lámat srdce.“ Jemně, ale pevně jsem stáhla paži pryč.

„Odkdy ti začalo záležet na Blaiřině srdci?“ Teď zněl defenzivně.

„Asi teď,“ odpověděla jsem popravdě.

„Chci tě. Nemůžu myslet na nic jiného než na tebe. Celý můj svět je vystavěný kolem tebe,“ prohlásil Nolan, hlas těžký emocemi.

„Já vím, ale myslím si, že bychom měli zůstat přáteli. Nechci riskovat, že si zničíme naše přátelství.“ Otočila jsem se k němu zády a rychle odešla. V duchu jsem se modlila, aby mé odmítnutí nezpůsobilo žádné další zlomyslné drama. Měla jsem Nolana ráda, ale můj život teď visel nad smrtící propastí.

Nechala jsem školní pozemky za sebou a rázovala klidnou rezidenční ulicí vedoucí k mé čtvrti. Odpolední slunce vrhlo na chodník dlouhé, hrozivé stíny.

Přímo za mnou se ozvalo hluboké, mechanické dunění motoru auta. Srdce mi divoce zabušilo o žebra. Zničehonic se znovu objevil ten děsivý černý sedan a hladce mi klouzal po boku. Zastavil těsně u mého boku.

Tmavě tónované okénko sjelo s tichým, zlověstným zabzučením dolů.

Za volantem seděl ten záhadný muž z včerejší noci. Své pronikavé oči upřel přímo do mých a přimrazil mě na místě. Smrtící, magnetická aura vyzařující z něj vysála z okolního vzduchu veškerý kyslík.

„Jsi v bezpečí, Lio,“ zaburácel.

Jeho hluboký hlas byl znepokojující a zároveň zvláštně uklidňující. Zavibroval v úzkém prostoru mezi námi a vyslal mi po páteři temné mrazení. Stála jsem přimrazená na chodníku, dýchala mělce a nebyla schopná vyřknout jediné slovo.

Jeho výraz okamžitě ztvrdl. Nenápadná vřelost zmizela a byla nahrazena ledovým, mrazivým příkazem. „Ale potřebuješ vědět jedno, nech Nolana na pokoji, protože já chci TEBE.“

Než jsem ten dusivý dopad jeho teritoriálního prohlášení vůbec stihla zpracovat, okénko se zavřelo. Pneumatiky zaječely na asfaltu a černý sedan se vyřítil do dálky a zmizel za rohem.

Zůstala jsem stát sama na prázdné ulici a tělo se mi třáslo. Nebezpečný, neznámý muž si na mě právě teď výslovně dělal nároky. Myšlenkami mi vířila změť chaotických otázek, zanechávající mě lapenou v dusivé síti vysoce riskantních emocí a paralyzující nejistoty.