Chodbu plnou štěbetání prořízl pronikavý zvuk školního zvonku, oznamujícího konec vyučování. Declan si nacpal učebnice do batohu a prakticky se rozběhl k hlavnímu východu. Čelisti měl pevně zaťaté a jeho jediným cílem bylo dostat se na pracovní směnu bez jakýchkoliv oklik. Konkrétněji řečeno, aniž by ho cestou zastavila Giselle.

Rozrazil těžké skleněné dveře a tvář ho zasáhl odpolední vzduch.

„Declane! Počkej!“

Za ním na chodník rychle dopadaly kroky. Declan se zastavil a potlačil těžký povzdech. Otočil se, zrovna když k němu Giselle přiběhla. Hrudník se jí dmul, tváře měla z toho náhlého sprintu zbarvené dorůžova, ale v očích jí svítila odhodlaná jiskra.

„Ahoj. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys se mnou dneska večer nechtěl jít do kina?“ zeptala se a popadala dech.

Declan přimhouřil oči a přenesl váhu z nohy na nohu. „Jako rande?“

„Jo... tak nějak.“ Giselle se na zlomek vteřiny zadívala do země, prsty si pohrávajíc s popruhem své kabelky.

Jeho prvním instinktem bylo okamžité odmítnutí. Neměl na to čas a jeho mysl už zaměstnávaly myšlenky na Thalii. Poslední dobou byla odtažitá, prakticky nedosažitelná, a ta propast mezi nimi ho sžírala. V žaludku v něm vřela frustrace. Nějaké rozptýlení by mu ve skutečnosti mohlo prospět a Thalia byla beztak příliš zaneprázdněná, než aby se to kdy dozvěděla.

„Dobře, půjdu. Ale tohle zůstane mezi námi. Nikdo to nemusí vědět.“ Declan pronesl tuto podmínku přísným, neochvějným pohledem.

Giselle se rozzářila a okamžitě narovnala postoj. „Slibuju! Sejdeme se v sedm.“

Otočila se a pospíchala pryč po chodníku. Declan se za ní díval a v hrudi se mu zkroutil krátký záblesk viny. Zatlačil ten pocit dolů, upravil si popruh u batohu a pokračoval v chůzi.

O několik hodin později neonová světla kina v centru města blikala na vlhkém chodníku. Giselle stála nedaleko pokladny, srdce jí zběsile bušilo o žebra. Měla na sobě úchvatné smaragdově zelené šaty, které obepínaly její křivky a zvýrazňovaly její jasné oči. Tahle noc měla být začátkem všeho, o čem snila.

Declan dorazil pár minut po sedmé. Na sobě měl jednoduchou tmavou bundu a výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst.

„Ahoj, už jsem nám koupila lístky,“ řekla Giselle a se zářivým úsměvem vykročila vpřed.

Declan papírovým lístkům v její ruce věnoval sotva letmý pohled. „Jo, jasně. Ať už to máme za sebou.“

Sál kina byl narvaný a na plátně blikaly úvodní titulky přeslazené romance o dvou dlouholetých přátelích, kteří se do sebe zamilovali. Giselle se během filmu několikrát naklonila přes opěrku pro ruku, šeptala mu komentáře a pokoušela se s ním sdílet popcorn. Declan jí neodpovídal vůbec ničím. Držel si ruce překřížené na hrudi, prázdným pohledem zíral na plátno a jeho postoj vyzařoval chladnou, odmítavou energii. Ta fyzická blízkost dělala jeho emocionální odstup o to trýznivějším.

Ve chvíli, kdy běžely závěrečné titulky, usadilo se mezi nimi dusivé napětí. Vyšli z kina a kráčeli ztichlou, spoře osvětlenou ulicí v mučivém tichu. Chladný noční vítr štípal Giselle do holých paží, ale chlad sálající z chlapce vedle ní byl mnohem horší.

Zastavila se.

„Co to s tebou je?“ dožadovala se Giselle, její hlas práskl v prázdné ulici jako bič.

Declan se zastavil pár kroků před ní. Pomalu se otočil a z úst mu uniklo drsné uchechtnutí. „Co je se mnou? Proč bys mě proboha tahala na film, kterej je jasně určenej pro páry? Cos tím sledovala, Giselle?“

„Udělala jsem to proto, že tě miluju, Declane.“ To doznání se jí vydralo z hrdla. Její hruď se zdvihala při trhaném dechu, zatímco na něj zírala a zoufale toužila po jakémkoli kousku tepla.

Jeho rysy ztvrdly do masky čirého ledu. Slabé pouliční osvětlení vrhlo na jeho lícní kosti ostré stíny.

„Já tě nemiluju, Giselle. Nikdy jsem tě nemiloval. A nikdy nebudu. Moje srdce... patří někomu jinému.“

Tohle odmítnutí ji zasáhlo jako fyzická rána do žeber. Vzduch se jí vyhrnul z plic. Ovinula si ruce kolem břicha a snažila se udržet pohromadě, jak ji zalévala ta ponižující realita.

„Thalia, není to tak?“ zašeptala, hrdlo spálené nevyplakanými slzami. „Zahráváš si sám se sebou, Declane. Ona ti tu lásku nikdy neopětuje.“

Declan sevřel čelisti. Ve tváři mu zaškubal sval. Otočil se k ní zády, aniž by promluvil jediné slovo a rázoval ulicí, dokud se nerozplynul ve stínech. Giselle zůstala stát přimražená na betonu a v žilách jí vřela jedovatá směs bolesti a vzteku.

Na druhém konci města seděla Blair ve své prostorné ložnici a uhlazovala okraje stříbrného balicího papíru. Kolem malé krabičky uvázala úhlednou hedvábnou stužku a s nadějným úsměvem hleděla na svůj výtvor. Byla to nabídka k usmíření pro Nolana. Věděla, že jejich vztah byl poslední dobou napjatý a potřebovala mu připomenout tu dívku, do které se zamiloval.

V přízemí se otevřely těžké dubové vchodové dveře. Nolan vešel do opulentní vstupní haly. V ruce držel bonboniéru s Blaiřinou oblíbenou gurmánskou čokoládou, klouby bílé od toho pevného stisku. Byl to ponurý, prázdný symbol, který měl zmírnit bouři, kterou se chystal rozpoutat.

Blair se rozběhla ze vznešeného schodiště a při pohledu na něj se jí rozzářily oči.

„Ach, Nolane! Jsem tak ráda, že jsi přišel,“ řekla a natáhla se, aby ho chytla za volnou ruku.

Nolan jí věnoval napjatý, nucený úsměv. Tíha jeho nadcházejících slov mu ztěžka dosedla na ramena. „Blair, musíme si promluvit.“

Vyvedla ho skrz skleněné dveře ven do rozlehlé, pečlivě udržované zahrady. Noční vzduch voněl rozkvetlými růžemi.

Nolan se zastavil uprostřed kamenné cesty. „Nemyslím si, že bychom se měli dál vídat, Blair. Už tě nemiluju.“

Blair ztuhla. Stříbrně zabalená krabička jí vyklouzla z prstů a s tichým zaduněním dopadla na dlažební kostky. V očích se jí zalily slzy a v hustých, horkých potocích jí stékaly přes řasy.

„Co tím myslíš? Nolane, ne... Prosím, to nemůžeš,“ žadonila s hlasem roztřeseným zoufalstvím.

Nolan pevně stál na svém místě a jeho tvář nabyla ponuré masky. „Je mi to líto, ale je konec.“

„Je to kvůli ní? Opouštíš mě kvůli Thalii, že ano?“ zaječela, jak se její zoufalství měnilo v naprostou paniku.

„Blair, přestaň. S ní to nemá nic společného.“ Nolan ji ostře utnul tónem, který neponechával žádný prostor pro diskuzi.

„Já to napravím. Zlepším se. Usmířím se s ní. Jen... neopouštěj mě.“ Vrhla se k němu a její manikúrou opečovávané prsty se zaryly do látky jeho bundy.

Nolan zvedl ruce a odtrhl její ruce ze své hrudi. Udělal krok zpět, aby mezi nimi vytvořil fyzickou bariéru. Pomalu zavrtěl hlavou. „Je konec, Blair. Skončili jsme.“

Otočil se a zamířil k postranní brance.

„Tohle budeš litovat, Nolane. Přísahám, že postarám o to, abyste oba trpěli.“ Blaiřin hlas klesl do tichého, výhružného šepotu, prořezávajícího tichou zahradu jako břitva.

Nolan po ní na zlomek vteřiny hodil okem přes rameno, ale nechal si svá slova pro sebe. Odstrčil železnou branku a zmizel v noci, zatímco Blair se zhroutila na studené kameny a vzlykala s tváří v dlaních.

Na míle daleko od předměstského zlomeného srdce vibrovaly podlahovými deskami nočního klubu v centru města těžké, rytmické basy. V temných zákoutích VIP zóny se v plyšové kožené lóži hrbila záhadná postava. Blikající stroboskopy se ho sotva dotkly a zanechávaly jeho tvář zahalenou ve tmě.

Mathias držel svůj telefon a upřeně zíral na jasný displej. Byla to nečekaná digitální fotografie Thalie. Jeho tmavé oči hltaly každý pixel její tváře, obkreslujíce sklon její čelisti a křivku jejích rtů. V hrudi se mu rozhostil temný, majetnický hlad.

„Potřebuji ji,“ zašeptal. Chraplavé prohlášení bez námahy prořízlo dunící klubovou hudbu.

Jednou klepl na displej, zamkl telefon a přesunul pohled k vysokému muži, který toporně stál na okraji lóže.

„Vossi, učiň přípravy. Nastal čas, abych se s Thalií setkal.“

Voss přenesl váhu a čelo se mu v zaváhání nakrabatilo. „Neměli bychom nejprve informovat Blair?“

Koutky Mathiasových rtů se zkroutily v chladném, cynickém ušklíbnutí. Opřel se zpátky do kožených polštářů a zkřížil si ruce na široké hrudi. „Ne. Bude jen překážet.“

„Ano, pane. Vše bude brzy připraveno.“ Voss stroze přikývl a okamžitě se otočil, aby se prodral ven z přeplněné VIP sekce.

Mathias zvedl telefon zpátky a palcem jemně přejel přes tmavý displej, aby jej znovu probudil. Zíral na Thaliin obraz, zatímco se na něj snesl dravý klid. Téměř dokázal cítit teplo její pokožky pod svými konečky prstů.

*Nemá ani ponětí, co se blíží. Ale brzy ho bude mít. Thalio, jsi připravená?*