Pohled Elary:

To zjištění mě zasáhlo drtivou silou padající cihly – byla jsem těhotná.

Ruce se mi třásly, když mimoděk sklouzly dolů a spočinuly na mém plochém břiše. Prázdně jsem zírala na sterilně bílé stěny kliniky a zapomínala dýchat. Okolní bzučení lékařských přístrojů jako by utichalo do vzdáleného šumu.

Strýček Silas na mě zářil, jeho vrásčitá tvář se protáhla do širokého, radostného úsměvu. Opatrně si stáhl sluchátka stetoskopu na krk. „Ať už je otec kdokoli, musí to být velmi šťastný muž. Vlastně jsem tam slyšel dva zřetelné tlukoty srdce. Čekáš dvojčata, Elaro.“

Dvojčata.

Ten jediný nádech, který se mi podařilo udělat, se mi ostře zadrhl v krku a začal mě dusit. Vidění se mi na okrajích rozmazalo. Byla Alfy Kaelena. Tyto drobné, křehké životy rostoucí v mé děloze byli přímými, nepopiratelnými dědici smečky Krvelačných. Hlavou se mi honily děsivé hrůzy, které by na mě čekaly, kdyby na to Alfa někdy přišel. Přísně mi zakázal, abych o naší vášnivé noci komukoli cekla. Odkopl mě ve chvíli, kdy dostal, co chtěl. Kdyby tohle těhotenství odhalil, bez mrknutí oka by zabil mě i tyto nenarozené děti, jen aby ochránil svou pověst.

Zoufale jsem se snažila potlačit stoupající, ledový děs, který hrozil, že mě pohltí, a zabořila jsem si nehty do dlaní. Na rtech jsem vyloudila falešný, roztřesený úsměv. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem vzhlédla ke stárnoucímu doktorovi. „Strýčku Silasi, to je úžasná zpráva,“ zalhala jsem a hlas se mi pod tíhou paniky zlomil. „Ale prosím, zapřísahám tě, můj stav musí zůstat tajemstvím.“

Zamračil se a jeho jemnými rysy probleskl záblesk zmatku.

„Chci ho překvapit,“ dodala jsem rychle, zoufalství mi drásalo vnitřek hrudi. „Nechci, aby se to dozvěděl někdo jiný dřív, než mu to stihnu říct sama. Musí to být výjimečné.“

Spletl si můj syrový strach s nevinným překvapením čerstvě spárované samice a mračení zmizelo. S tichým zasmáním vřele souhlasil. „Samozřejmě. Dnes lidé své druhy rádi překvapují.“ Natáhl se ke svému stolu, popadl pero a s radostí podepsal oficiální osvědčení zdravotní sestry.

Vytrhla jsem mu ten tlustý papír z prstů a tiskla si ho k hrudi jako záchranné lano. Konečně jsem měla přesně ten nástroj, který jsem potřebovala k útěku z tohoto pekelného vězení. „Děkuji ti. A teď mě omluvte, musím se vrátit k praní prádla.“

Vyspěchala jsem z kliniky, dlouhou, spoře osvětlenou kamennou chodbou jsem v podstatě běžela, abych si sbalila své skromné věci. Mysl mi bzučela zoufalými plány na útěk. Ale když jsem zahnula za ostrý roh, tvrdě jsem narazila do neústupné svalové stěny.

Náraz mě poslal potácivě vzad. Smysly mi zaplavila známá, omamná vůně borovice a prudkého deště. Krev mi v žilách zmrzla.

Kaelen.

Žilami mi projela čirá panika. Srdce mi bušilo o žebra jako uvězněný pták. Co když jeho zostřený Alfí sluch dokáže zachytit ty nepatrné, třepotavé údery srdce uvnitř mé dělohy právě teď? Okamžitě jsem se odšourala dozadu a sklonila hlavu, abych odhalila svůj krk v naprosté podřízenosti. „Omlouvám se, Alfo Kaelene, že jsem se nedívala na cestu.“

Použití jeho formálního, plného titulu vyvolalo náhlou, spalující vlnu temného hněvu. Z jeho tyčící se postavy začalo vyzařovat dusivé horko, které naplnilo úzký prostor. Nesnášel ten titul na mých rtech, ale byl to on, kdo dal jasně najevo, že jedno páření ze mě nemůže udělat jeho družku, natož jeho Lunu.

Oči jsem nechala přilepené k odřené kůži jeho bot. „Pokud mě omluvíte, Alfo Kaelene. Tato pouhá a špinavá otrokyně potřebuje jít dokončit své povinnosti.“

Snažila jsem se jeho mohutnou postavu obejít, zoufale toužíc po tom, abych mezi nás dostala prostor. Jeho reflexy cvakly. Vrhl se vpřed. Jeho velké ruce mi pevně sevřely pas a prsty se mi zaryly do kůže. Trhl mnou silně proti studené kamenné zdi a uvěznil mě mezi svou širokou hrudí a cihlami. Vyrazilo mi to dech z plic.

„Ty si troufáš používat ten svůj výsměšný tón, když mluvíš se mnou,“ zasyčel jedovatě. Jeho hezká tvář se naklonila nebezpečně blízko k té mé, jeho horký dech mě ovíval na tváři.

Odmítala jsem už někdy znovu podlehnout jeho omamnému, majetnickému doteku, pevně jsem zavřela oči a sklopila zrak. Jiskry, které mi tančily po kůži, jen přiživovaly můj hněv a znechucení. Nebudu se v jeho náruči znovu vlnit jako husa. „Špinavá a pouhá otrokyně by se nikdy neodvážila vysmívat se Alfovi smečky Krvelačných.“

Má slova ho popostrčila přes okraj.

Stáhl pěst dozadu a udeřil do kamenné zdi přímo vedle mého ucha.

*KŘUP.*

Hlasitý zvuk tříštící se omítky se rozlehl prázdnou chodbou. Na rameno mi dopadly kusy suti a jemný bílý prach. Srdce mi vyskočilo až do krku, ale donutila jsem se zůstat v klidu. Nezůstala mi žádná vlčice, kterou by mohl zastrašit.

„Kurva. Se. Na. Mě. Podívej. Elaro!“ zavrčel, byl to hluboký, v hrudi chrastící zvuk, který mi vibroval o moje vlastní žebra.

Trhla jsem sebou a pomalu otevřela oči, táhla jsem pohled po jeho svalnaté hrudi, abych se s ním setkala očima. Jeho zlaté zornice byly plně rozšířené a pohlcovaly přirozenou barvu jeho duhovek. Jeho mocný vlk zoufale bojoval o kontrolu nad jeho myslí, drápal se na povrch a dožadoval se mé podřízenosti.

Upřeně se mi díval do tváře a ostrými rysy mu přelétl náhlý, rušivý zmatek. Zlatá záře v jeho očích zablikala, když se naklonil o palec blíž. „Kde je tvá vlčice? Nemůžu ji vycítit...“

Hrudník se mi stáhl. Fantomová bolest mého přetrženého pouta neúprosně pulzovala. „Do toho ti nic není,“ zašeptala jsem a v koutcích očí mě vztekle pálily horké slzy.

Zamračil se, čelisti pevně sevřené. Chytil mě za paži, aby mi zabránil se vykroutit. Zakňučela jsem, když se mi prsty zaryly do citlivého masa. Jeho naprostá síla roztrhla tenkou, obnošenou látku mého otrockého rukávu. Levná bavlna se roztrhla ve švu a odhalila velkou část mé bledé kůže.

Byla pokryta tmavými, výraznými, ošklivými fialovými modřinami. Čerstvé škrábance, které nevybledly, se táhly až k lokti, rozzlobené a rudé. Bez mé vlčice bylo mé nadpřirozené léčení pryč. Byla jsem křehká jako člověk.

Kaelen ztuhl. Jeho zlaté oči se rozšířily v naprostém, nepopiratelném šoku, když sledoval ty živé rány. Tyčící se zuřivost roztála v ohromenou nedůvěru. „Proč se nehojíš...?“ dožadoval se a jeho hlas klesl do bezdechého šepotu.

Sebrala jsem každý kousek své zbývající lidské síly a vymanila se z jeho majetnického sevření. Pustil mě, příliš ohromený na to, aby se bránil.

Žaludek se mi divoce stáhl, nevolnost mě zasáhla tak silně, až jsem si myslela, že přímo tam na té kamenné podlaze omdlím. Otočila jsem se a běžela naslepo chodbami. Ignorovala jsem jeho volání, sprintovala jsem, dokud jsem nedosáhla svého malinkého, dusivě malého pokoje. Přibouchla jsem těžké dřevěné dveře, otočila zrezivělým zámkem a zhroutila se na tvrdou podlahu.

Přehrada se protrhla. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a nekontrolovatelně vzlykala. Plakala jsem pro svou ztracenou vlčici, chybějící kousek mé duše. Plakala jsem pro svou sladkou Isolde, jejíž smrt mě stále pronásledovala v každém okamžiku bdění. A plakala jsem pro pouhou, děsivou bezmocnost mého těhotenství. Byla jsem opravdu sama a ukrývala v sobě dědice muže, který mě zlomil.

Z hrdla se mi vydrala další prudká vlna nevolnosti. Přitiskla jsem si ruku na ústa, doplazila se do stísněné koupelny a vyzvracela svou chudou snídani do záchodu. Dávila jsem se, dokud nezbyly jen hořké žaludeční šťávy.

Zhroutila jsem se o studený porcelán a těžce oddechovala. Otřela jsem si ústa hřbetem třesoucí se ruky. Při pohledu na svůj bledý odraz v prasklém zrcadle se mé odhodlání ztvrdlo v pevnou ocel.

Poplácala jsem se po kapse. Papír zašustil. Měla jsem certifikát. Dnešní noc byla dokonalou, jedinečnou šancí k útěku.

Šepot už celý týden koloval obytnými prostory pro služebnictvo. Dnes v noci bude celá smečka rozptýlená oslavou Kaelenova okázalého, velmi sledovaného zasnoubení s dcerou jiného mocného Alfy ze smečky Půlnočního azuru. I když mi to roztříštilo už tak zlomené srdce na milion kousků, když jsem viděla, jak můj vlastní druh otevřeně přijímá jinou Lunu, věděla jsem, že už mě odmítl. Neměla jsem jinou možnost.

Hodiny se přelily do noci. Hlasitý třesk slavnostních ohňostrojů otřásl malým oknem mého pokoje. Opilé jásání a vytí se rozléhalo přes území smečky a přehlušovalo cvrčky.

Pod rouškou hluku a oslav jsem si sbalila svůj certifikát a jedno náhradní oblečení do malé tašky. Vykradla jsem se zadním oknem a držela se v hlubokých stínech hranice lesa. Pohybovala jsem se tiše hustým lesem, srdce mi bušilo do žeber zběsilým rytmem.

Prodírala jsem se hustým podrostem a oči nespouštěla ze vzdálené linie stromů označující hranici. Vykročila jsem z území smečky Krvelačných a nechala tu zrádnou zemi za sebou.

Zastavila jsem se a naposledy se ohlédla na impozantní siluetu smečkového domu. Položila jsem si ochranitelskou ruku na ploché břicho, vzhlédla k stříbrnému měsíci a tiše přísahala měsíční bohyni, že už se nikdy, nikdy nevrátím.