POV: První osoba

Prodírám se těžkými skleněnými dveřmi kancelářské budovy, nohy se mi po naprosto neklidné noci vlečou. Spánek se mi vyhýbal celé hodiny a nahradily ho živé, bezdeché sny, v nichž po mně jistý dlouhovlasý, modrooký Mistr vyžadoval podrobení. Neustále jsem se převalovala, zamotaná do prostěradel, probouzela se s bušícím srdcem a zardělou pletí. Aby toho nebylo málo, nějaký neopatrný idiot mě na mé ranní cestě do práce málem přejel. Musela jsem mu uskočit z cesty a málem si na obrubníku zvrtla kotník. Moje obvyklá klidná desetiminutová procházka se zvrhla ve zuřivou hádku s cizím chlapem na chodníku. Než dojdu k výtahům, mám nervy nadranc. Dnes ráno nemám náladu na něčí manýry a zoufale doufám, že se ode mě Amber dneska bude držet co nejdál.

Ztuhnu ve dveřích svojí kanceláře. Amber sedí přímo za mým starým stolem.

Párkrát zamrkám a říkám si, jestli nejsem pořád uvězněná v nějakém divném snu. Obvykle se tu naparuje v těsných sukních s proklatě hlubokými výstřihy a hledá problémy. Dneska má vlasy stažené do rozumného, úctyhodného drdolu a oblečení jí pro jednou skutečně zakrývá výstřih. Vidět ji takhle umírněnou a utrápenou je šokující.

„Co tady děláš?“ zeptám se a s nevírou na ni zírám.

Trhne hlavou a vrhne na mě vražedný pohled. „Tohle je moje nová kancelář, copak jsi neslyšela? Přeřadili mě, abych dělala tvoji zkurvenou práci.“

Kousnu se do rtu, abych potlačila široký úsměv. Její čistý, neředěný jed je pro mé pocuchané nervy téměř balzámem. Pohled na její utrpení dělá tohle hrozné ráno o dost lepším. Vesmír konečně rozdává karmu.

„Tak kde mám teda být já?“ Přelétnu pohledem malý prostor a hledám nějaký náznak svého dalšího osudu, zajímá mě, jestli můj stůl přes noc přestěhovali.

„Proč se nejdeš zeptat toho kreténa, co tomu velí? A teď, jestli mě omluvíš, musím se vrátit do práce. Ta děvka Maddie se vyloženě vyžívá v tom, že mi zadává úkoly navíc.“ Zvýší hlas, aby se její stížnosti rozléhaly celým open spacem a všichni slyšeli, jak je nespokojená.

Podívám se přes rameno, abych zjistila, komu vlastně dělá divadlo. Maddie stojí u kancelářských kójí se širokým, vítězoslavným úsměvem na tváři a tiskne si k hrudi tlustý svazek béžových složek. Vypadá to, že Maddie úspěšně převzala Amberinu bývalou funkci. To dává naprostý smysl teď, když je Declan novým viceprezidentem společnosti. Maddie byla ve své práci vždycky skvělá a povýšení si zaslouží.

„Dobré ráno, Tesso! Pan Kensington na tebe čeká nahoře v bývalé Hayesově kanceláři. Potřebuje s tebou probrat spoustu věcí. Sejdeme se u oběda.“ Maddie na mě mrkne, protáhne se do Amberina nového prostoru a s těžkým zaduněním hodí na stůl další rešeršní spisy.

Amber ze sebe vyplivne řadu nadávek, zatímco Maddie vesele odříkává termíny.

Pro sebe se uchechtnu a pospíchám chodbou k výtahu do patra vedení. Tiché hučení stoupajícího výtahu nijak neuklidňuje můj stažený žaludek. Vyleštěné kovové dveře se otevřou, vystoupím na měkký koberec a okamžitě si všimnu, že stůl sekretářky je prázdný. To ticho je tu ohlušující v porovnání s rušnými spodními patry.

Přiblížím se k masivním dubovým dveřím Vanceovy kanceláře a srdce mi buší do žeber. Těžce polknu a snažím se potlačit ten stažený uzel, který se mi tvoří v krku. Moje nervy jsou jeden propletený, chaotický zmatek očekávání a hrůzy. Nemám tušení, co se bude dít dál. Natáhnu se po chladné mosazné klice, ale zaváhám a zůstanu stát jako přimrazená v tiché chodbě. Snažím se přesvědčit svá roztřesená kolena, aby mě udržela na nohou. Ještě nejsem připravená mu čelit.

„Pojď sem, Tesso.“ Jeho hlas pronikne masivními dveřmi, ostrý a hlasitý.

Málem vyletím z kůže. Ruka mi z čistého instinktu stiskne kliku. Rychle vejdu do prostorné místnosti a pevně za sebou zavřu dveře.

Odvrátí se od širokého okna a v tmavém obleku ušitém na míru vypadá neuvěřitelně mohutně a impozantně. Jeho mírné podráždění se okamžitě mění ve vážnou, temnou nelibost. Jeho pronikavé modré oči si mě přeměří od hlavy k patě a kriticky si prohlížejí můj oděv jako dravec hodnotící svou kořist.

Skloním zrak k sobě a přemýšlím, jestli jsem si nezapomněla zapnout knoflíček. Má dokonale čistá bílá košile s vysokým límečkem mi bezchybně sedí pod konzervativním hnědým sáčkem. Neposkvrněnou látku nenarušuje ani jeden záhyb. Mé ladící hnědé kalhoty se pyšní ostrými, perfektními puky. Dokonce jsem si vzala lesklé černé balerínky, abych si v jeho přítomnosti nezakopla o vlastní nohy. Je to dokonalý příklad profesionálního kancelářského oděvu. Na mém oblečení není nic špatně, rozhodně nic, co by ospravedlňovalo ten intenzivní zamračený pohled, který na mě vrhá.

„Budeme muset zapracovat na tvé představě o oblečení. Jsi neuvěřitelně nádherná a je načase, aby ses podle toho začala oblékat.“ Přísně a nesouhlasně zavrtí hlavou, jeho autoritativní tón nenechává žádný prostor pro diskuzi.

Projede mnou bizarní směs rozechvělého potěšení a hlubokého podráždění. Myslí si, že jsem nádherná, ale nesnáší moje konzervativní oblečení.

Nedá mi ani jedinou vteřinu na to, abych se hájila. Obejde svůj obrovský stůl, položí mi pevnou, teplou dlaň na bedra a fyzicky mě odvede k drahé kožené pohovce na vzdáleném konci místnosti.

Když se posadím, chvíli se rozhlížím. Uvědomím si, proč mi tenhle prostor přišel tak posedle čistý a uklizený, když ho minulý týden obýval pan Hayes. Už byl předpřipraven pro Vance. Úplně každé pero, tužka a poznámkový blok jsou srovnané s matematickou přesností. Dokonale se to k němu hodí. Udržuje nad svým okolím neústupnou kontrolu, dominuje místnosti pouhou svou přítomností. Všechno má své místo a nic nesmí vybočit z řady.

V hlavě mi naskočí nevhodná představa. Živě si představuji, jak by se nějaká zbloudilá tužka odvážila odkutálet ze svého místa na tom bezchybném stole, jen aby dostala na zadek a byla poslána do kouta za svou donebevolající neposlušnost. Uteče mi ze rtů chichotnutí dřív, než ho stihnu zastavit.

Při tom náhlém zvuku zvedne temné obočí.

Moje chichotání se násobí, bublá mi z hrudi, až se mi ramena třesou nevhodným pobavením. Ta čirá absurdita té myšlenky proráží mou silnou úzkost a já to nedokážu ovládnout.

„Co je k smíchu, Tesso?“ zeptá se a v jeho tónu zní opravdová zvědavost.

„Nic, pane Kensingtone,“ odpovím, snažím se posadit rovněji a udusit smích za rukou.

„Ne, prosím, pouč mě. Pokud to bylo něco, co jsem udělal, rád bych to věděl, abych to mohl buď napravit, nebo udělat znova.“ Uvolní se a opře se o opačný konec pohovky, široká ramena se mu pohnou, jak ke mně otočí tělo. Paži nechá ležet na opěradle, jeho dlouhé prsty spočívají pouhé centimetry od mého ramene.

„Jen jsem přemýšlela o tom, jak moc jste organizovaný. Bála jsem se, že kdyby se jedna z těch tužek skutálela ze stolu, mohla by dostat na zadek a skončit v koutě.“

Tváře se mi zbarví horkem. Sklopím zrak k plyšovému koberci a cítím hluboké rozpaky za to, že jsem tuhle drze odvážnou myšlenku vyřkla nahlas. Připravuji se na nejhorší v naději, že jsem nepřekročila profesionální hranici nebo ho neurazila svou absurdní představivostí.

Ticho se protáhne do napjaté vteřiny. Pak se mu z hrudi vydere hluboký, chraplavý smích. Ten sytý, vibrující zvuk mi pošle silné zachvění přímo podél páteře. Zírám na něj v čirém úžasu. Ten jednoduchý akt upřímného smíchu proměňuje jeho přísnou tvář v něco dechberoucně pohledného a maže drsné rýhy kolem jeho úst.

„Máte hezký úsměv,“ zamumlám.

Přistihnu se, že upřeně zírám na jeho rty. Nějaká neuvážená část mého já si přeje, abych se mohla naklonit přes kožené polštáře a přitisknout svá ústa na jeho. Pomalu a zhluboka se nadechnu, abych zklidnila ten splašený tep, a drsně si připomenu, že tenhle muž je můj šéf.

„Ty také.“ Jeho intenzivní modré oči lehce změknou a koutek úst mu zůstane zvednutý v jemném polovičním úsměvu.

Odvrátím zrak a bojuji s tím intenzivním návalem potěšení, který mě zaplaví. Nechci, aby mě jeho letmá slova takhle ovlivňovala, ale mé zrádné tělo přesto reaguje.

„Dnes se zaměříme jen na to, abychom tě uvedli do práce a ujasnili si podobu našeho vztahu.“ Rychle přehodí výhybku, jeho tón je náhle úsečný a rozhodný.

Nakloní se dopředu a rozhodně hodí na skleněný konferenční stolek mezi námi tlustý stoh papírů. Posunu se na okraj sedáku a připravuji se projít si své nové pracovní povinnosti ve firmě. Oči mi spočinou na výrazném tučném nápisu v horní části první stránky.

*Místopřísežná prohlášení o souhlasu*.

Spadne mi čelist. Zvednu obočí a mlčky se dožaduji vysvětlení té BDSM smlouvy, která tu leží přímo na očích. Samotná váha těch papírů jako by vysála z místnosti veškerý vzduch.

Ignoruje moji reakci.

„Tak, dnes toho máme spoustu k probrání, takže strávíš dopoledne tady. Nedělej si starosti se svou běžnou pracovní zátěží, protože Maddie říkala, že se o to postará.“ Srovná okraje tlustého dokumentu o skleněnou desku stolu a působí při tom naprosto profesionálně.

„To mi připomíná. Odkud se vlastně znáte s Maddie?“ Chopím se příležitosti, když si vzpomenu na Maddiino včerejší umíněné odmítnutí odpovídat na mé otázky.

„To je ideální začátek. Děkuji.“ Na jeho výrazné tváři se usadí potěšený výraz. „Znáš tu fotku u tebe doma? Tu, kde jsi v klubu, na který si zjevně vůbec nepamatuješ?“

„Ano, tu fotku znám.“

„Ten klub se jmenuje The Abyss. Vlastním ho a s Maddie jsem se potkal v ten večer, kdy jsi spadla a uhodila se do hlavy.“

Jeho pohled se zavrtá do mé tváře. Sleduje mě s intenzivním, dravým soustředěním, trpělivě čeká, až zpracuju tohle obrovské odhalení. Pátrá v mých rysech po známkách paniky nebo strachu.

„Ano, vím, že jste to byl vy. Jste ten muž, který mi tu osudnou noc pomohl,“ řeknu s těžkým povzdechem.

Nemá smysl hrát dál tyhle hry. S těmito lidmi se nikdy nikam nedostanu, pokud budu dál předstírat, že nic nevím. Ty tajnosti mě dusí a musím vyložit karty na stůl.

„Ano, to jsem já.“ Jeho stoickou tváří rychle probleskne čiré překvapení.

„Vím. Pamatuji si střípky z té noci v uličce.“

„Proč jsi mi nic neřekla?“ zeptá se obviňujícím tónem.

„Protože všechno v mojí hlavě je jeden roztříštěný zmatek! Nejsem si jistá, co je skutečné a co je jen sen. Moje útržkovité vzpomínky mi zamlžují hranice reality. Ptala jsem se Maddie znovu a znovu, ale je tvrdohlavá a odmítá mi dát jakékoli jasné odpovědi. Trvala na tom, že mi nemůže říct vůbec nic, dokud si nepromluvím přímo s vámi.“ Nechám svou hlubokou frustraci silně zaznít v hlase a už se před ním nesnažím skrývat své vyčerpání.

Pomalu přikývne. Jeho výraz se uhladí, jako by její přísné mlčení bylo přesně to správné řešení. Pokračuje v podrobném vysvětlování, opírá se o koženou pohovku a zblízka mě sleduje pro případ, že bych z jeho temného světa začala panikařit.