Zatímco Kaelen žasl nad novou schopností uloženou v inventáři, horský vzduch prořízl ohlušující řev a otřásl skalnatou půdou pod jeho botami. Síla zvuku stačila k tomu, aby se okolní vzduch zavlnil.

„Opovrženíhodný, nestoudný člověče! Jak se opovažuješ mě okrást! Koleduješ si o smrt!“ Z prastarého hlasu čišela syrová nenávist.

Kaelen zvedl zrak a pohlédl do rozzuřených, krví podlitých očí Nebeského hada. Věnoval mu pomalý, arogantní úšklebek. „Uvidíme se za dvanáct hodin.“

Masivní bestie se zmítala ve svých magických poutech. Její obří tělo naráželo do třpytivé božské ochrany a vysílalo otřesy dolů útesem Wyrmcrash. Had ho propaloval pohledem jako zahnané zvíře připravené přetrhnout svá pouta a roztrhat ho na kusy. Přesto Kaelen stál nerušeně na okraji útesu. V jeho očích nebyla tato hrozba schopná zničit svět ničím víc než nehybnou pokladnicí. Had vlastnil nesmírnou kořist, která daleko přesahovala cokoli ukrytého ve městě Emberpeak. Okrádat tuto bestii stálo za každou kapku rizika.

Dokud zůstával mimo hranici ochrany, nemohlo se ho prastaré monstrum dotknout ani jedinou šupinou. Přízračný dotek byl na cooldownu a ceněný jed už patřil jemu. Neměl důvod se zdržovat.

Otočil se zády k zmítajícímu se bossovi.

„Dvanáct hodin. Nezapomeň na to,“ zavolal Kaelen přes rameno a ležérně mávl na svou osobní piňatu s kořistí.

„Podřadný člověče! Vrať mi, co jsi ukradl, a možná ušetřím tvůj život!“ zaburácel Nebeský had.

„Opravdu si myslíš, že jsem idiot?“ zamumlal Kaelen tiše a zavrtěl hlavou. Už ten jed svázal se svou postavou. Vrátit ho bylo nemožné. I kdyby měl prostředky, jak to udělat, ta myšlenka by ho ani nenapadla. Zajistil si kořist svými vlastními schopnostmi. Proč by se jí vzdával?

V jeho předchozím životě se právě toto stvoření osvobodilo z útesu Wyrmcrash. Uvolněná bestie rozšířila nákazu, která otrávila statisíce nevinných občanů po celém Elysiu. Tato tragédie poznamenala zemi na celé generace. Kaelen pevněji sevřel dýku. Měl moc zbavit bestii její síly kousek po kousku. Historie se nebude opakovat. Nechal útes za sebou a nechal řev odeznít v dálce.

Dlouhá cesta zpět přes pláně Ashfordu trvala hodiny. Kaelen našel bezpečnou zónu nedaleko okraje mapy a pomocí herního menu se odhlásil. Zrak mu zčernal, než hučení skutečného světa nahradilo smyslové vjemy z Elysia.

Poklop vitální kapsle se s tichým syčením odsunul. Kaelen se posadil a zakroužil rameny. Pokročilý stroj pumpoval během dlouhých ponorů do jeho těla základní živiny, ale nedokázal zahnat hluboké psychické vyčerpání. Po nepřetržitém dvanáctihodinovém hraní ho bolela snad každá kost v těle. Únava z dlouhého soustředění mu pronikla hluboko do svalů a dokazovala, že i nejmodernější technologie má své limity.

Vylezl z kapsle, převlékl se do běžného oblečení a vzal si telefon. Digitální hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci. Tiché ulice města ho vábily. V žaludku mu tiše zakručelo, dožadoval se skutečného jídla.

Kaelen projížděl místní nabídku na obrazovce a našel skromný podnik s grilem o několik bloků dál. Při chůzi mu tvář ovíval chlad nočního vzduchu. Prošel skleněnými dveřmi restaurace a okamžitě ho objala vlna teplého, žlutého světla. Obklopila ho sytá, kouřová vůně prskajícího hovězího masa a silně kořeněných špízů.

Našel si místo v rohu. Brzy se uprostřed jeho stolu objevil malý gril na dřevěné uhlí. Obláčky kouře se stáčely vzhůru a nesly s sebou lákavou vůni horkého oleje a praženého kmínu. Kaelen vzal kovové kleště a položil na rošt tenký plátek prorostlého hovězího. Maso při doteku zasyčelo, jeho okraje se zkroutily a během vteřin zhnědly.

Potřel hovězí maso štědrou vrstvou pikantní kořeněné omáčky a zakousl se. Křehké maso se mu rozplývalo na jazyku. Kouřové teplo grilu se spojilo s výrazným kořením v dokonalé harmonii chutí. Hruď mu zalila hluboká, bolestná vlna nostalgie.

„Chuť elysijské kuchyně mi vážně chyběla,“ zašeptal si pro sebe.

Za několik let bude tento prostý každodenní mír zničen. Až se Střet nesmrtelných spojí s Modrou planetou, krajina jejich světa se roztříští. Terén se zdeformuje, aby odpovídal struktuře hry, a zmutuje flóru i faunu. Lidstvo se ponoří do brutálních válek o tenčící se zdroje.

Poté dorazí Věčné krédo.

Kaelen se zahleděl do žhnoucích uhlíků v grilu. Věděl, že zničující invaze zanechá lidstvo podrobené. Zbabělost národů, jako byly Baltonie a Xenora, otevře stavidla a udělá z lidí sluhy nesčetných ras. Roky nemilosrdného konfliktu je připraví o všechno, od fyzického bezpečí až po tyto uklidňující kulinářské tradice. Zemědělství zanikne. Lidstvo bude přežívat na zpracovaném divokém mase bez chuti. Radost z nočního grilování se stane vzdálenou, nedosažitelnou vzpomínkou.

Tato blížící se zkáza v něm hluboko v hrudi zažehla prudkou, palčivou naléhavost. Žvýkal chutné hovězí a cítil, jak mu na ramena doléhá tíha budoucnosti.

Praskání dřevěného uhlí vtáhlo jeho myšlenky zpět k zásadní tragédii, která definovala jeho samotnou existenci. Do jeho šestých narozenin byl jeho život obrazem bezstarostného štěstí. Pak se Portstone zhroutil při zemětřesení o síle 8,2 stupně.

Kaelen zavřel oči a vrátila se mu vzpomínka na dusivou temnotu. Země se bez varování roztrhla. V posledních chvílích jeho rodiče použili svá vlastní těla jako štíty a ukryli ho ve svém objetí, když se strop zřítil. Vyměnili své životy za jeho.

Pamatoval si, jak ležel uvězněný pod drtivou tíhou betonu a oceli, vdechoval prach a čekal na konec. V té černočerné hrobce ztratil pojem o čase. Pak k němu skrz trosky pronikl slabý hlas.

„Je tam někdo?“

Kaelen vyťukal do rozbité zdi slabý rytmus. Krátce nato ho silné paže vytáhly z trosek na oslepující sluneční světlo. Zachránili ho muži a ženy v uniformách. Během šesti měsíců ve vojenské nemocnici ho tito vojáci navštěvovali, nosili mu drobné hračky a dělali mu společnost. I poté, co byl umístěn do sirotčince, ho jezdili kontrolovat a snažili se, aby zažil alespoň zdání normálního dětství.

Ukázali mu význam neochvějné, nesobecké obětavosti. Tito vojáci nasadili vlastní životy, aby vytvořili ocelovou bariéru, chránili svou domovinu a udrželi mír. Zocelili jeho nezlomné morální odhodlání.

Nosil v sobě spalující touhu přidat se do jejich řad. Drsná realita života ho však donutila jednat jinak. Aby podpořil Lyřino vzdělání, vzdal se svých celoživotních vojenských ambicí a nastoupil do práce. Neuposlechl varování svých zachránců a vyměnil uniformu za mizernou výplatu, jen aby své sestře udržel střechu nad hlavou.

Navzdory této oběti zůstal hrdinský duch těchto vojáků jeho skutečným světlem, které ho vedlo. Ve svém předchozím životě nesl jejich odvahu do apokalypsy. V tomto životě udělá totéž. Chránili ho, když byl bezbranné dítě. Díky znovuzrození a znalosti budoucnosti teď byla řada na něm, aby se jim tisícinásobně odvděčil.

Zíral na prázdné špízy na svém talíři. Aby ochránil celý server Elysium a zabránil vyvraždění svého lidu, nemohl bojovat jako vlk samotář. Nesčetné rasy disponovaly ohromujícími počty a nepochopitelnou mocí.

Potřeboval tým.

Kaelen si v duchu začal rýsovat složitý plán. Potřeboval naverbovat neochvějné, legendární hrdiny ze svého minulého života. Pamatoval si tváře mužů a žen, kteří si odvážně vybrali krvavou smrt před zbabělým podrobením, když udeřilo Věčné krédo. Kdyby je dokázal najít už teď, spojit jejich síly a usměrnit jejich růst předtím, než se servery sloučí, lidstvo by apokalypse nečelilo bezbranné. Znal jejich jména. Znal místa, kde se budou nacházet. Jen potřeboval zdroje, aby je svedl dohromady.

Náhlé zavibrování telefonu prolomilo noční ticho restaurace. Obrazovka se rozsvítila a ukázala povědomé jméno volajícího.

Kaelen vzal telefon a přitiskl si ho k uchu.

Na vteřinu se ve sluchátku rozhostilo ticho. Pak se ozval zvuk nervózního, mělkého dýchání.

„Ehm… No…“

Hlas na druhém konci koktal, zakopával o slabiky a nedokázal sestavit jedinou úplnou větu. Volající zněla rozrušeně a zastrašeně. Kaelen už věděl, kdo je na lince, a chápal zdroj její paniky. Přijala jeho peníze a s nimi i tíživý obchodní vztah, který je teď spojoval. Vstupovala do neznámé, skličující role a nebyla si jistá, jak naplnit očekávání muže, který držel život její matky ve svých rukou.

Opřel se v židli a sledoval, jak z grilu stoupají poslední obláčky kouře. Chtěl zmírnit její úzkost a navázat jasnou komunikaci.

„Můžete mi říkat prostě pane Vance – nebo Kaelene. Copak se děje?“ zeptal se Kaelen klidným a vyrovnaným hlasem.