Camille váhavě vyšla ze své ložnice a zamířila dolů po velkolepém schodišti. Těžké napětí v její hrudi ze dřívějšího telefonátu ji nutilo hledat rozptýlení, nebo alespoň nějakou večeři. Tiše přecházela po studené podlaze a zabočila za roh do obývacího pokoje, zcela si nevědomá temné reality muže, který ji hostil.

Ztuhla na místě, když se stala svědkem hluboce znepokojivé scény.

Dario se u krbu tyčil vysoký a hrozivý. Před ním se krčil viditelně vyděšený muž ve zmačkaném obleku a ramena měl podřízeně shrbená.

„Podepsal tu smlouvu?“ dožadoval se Dario.

Jeho hlas byl tiché, smrtící zavrčení, při němž Camille náhle přeběhl mráz po zádech. Zazníval v něm nebezpečný, nesmiřitelný podtón, jaký u něj nikdy předtím neslyšela.

Podřízený nervózně zakoktal. „Ano, šéfe.“

Dario bez jediného náznaku emocí přikázal: „Dobře. Teď je nechte jít. Vyřiď chlapům, ať propustí i jeho společníky.“

Muž v obleku se kvapně vzdálil a zoufale se snažil uniknout té tísnivé auře. „Ano, šéfe.“

Dariovy ostré uši zachytily tichý zvuk Camilliných kroků na dřevěné podlaze. Otočil se na patě. V děsivě plynulém přechodu jeho přísný, nemilosrdný výraz mafiánského bosse zmizel. Rozplynul se do vřelé, klidné fasády.

Jeho pronikavé šedé oči se upřely na ni a vymazaly tu smrtící auru z předchozích vteřin. „Co potřebuješ, bambina?“

Camille naprázdno polkla a snažila se ignorovat těžké napětí, jehož byla právě svědkem. „Nemáš v úmyslu mě v tomhle obrovském domě nechat vyhladovět, že ne?“

Dario se upřímně zasmál. „Většinou jím pozdě, ale od teď jim nařídím, aby večeře připravovali dřív. Na jídle ti očividně pořád hodně záleží.“

Camille si překřížila paže, uražená jeho samozřejmým předpokladem. „Přestaň se chovat, jako bys o mně věděl všechno. Je to už sedm let.“

Dario udělal pomalý krok vpřed, vřelost v jeho očích ztmavla v něco ostrého a majetnického. „Určitě už o tobě nevím všechno. Jako třeba to, že sis našla kluka.“

Zatnul čelist. Nedokázal ze sebe setřást temný, žárlivý vztek, který mu zaplavoval mysl při pomyšlení na jiného muže v jejím životě a v její posteli.

Camille se nepříjemně zavrtěla na plyšové pohovce. Překřížila si nohy, aby mezi nimi vytvořila fyzickou bariéru. Ten pohyb způsobil, že jí látka modrých šatů vyklouzla nahoru a odhalila lákavý kousek jejích jemných, holých stehen.

Dariův ztvrdlý pohled sjel dolů. Upnul se na tu odhalenou kůži s dravou intenzitou.

Camille, rozrušená a bolestně si vědomá jeho dravého pohledu, si horečně stáhla látku zpět přes kolena. „Přestaň se dívat, jo?“

Tváře jí pod jeho těžkým zkoumáním horce zrudly.

Dario se ušklíbl a bez sebemenší omluvy znovu zvedl pohled k její tváři. „Jiné ženy by udělaly cokoliv, abych na ně takhle zíral.“

Camille si defenzivně odfrkla v naději, že raní jeho masivní ego. „Nejsem jiné ženy. Vím, jak jsi doopravdy ohavný.“

Jeho úšklebek se rozšířil do zlomyslného úsměvu. „Možná bys viděla trochu víc krásy, kdybych ze sebe shodil všechno tohle oblečení?“

Zvedl dlouhé prsty k límci své na míru šité košile. Záměrně si rozepnul límec a pak další dva knoflíky a odhalil svalnatou plochu opálené hrudi.

Camille cítila, jak jí v krku divoce tluče tep. Vystřelila z pohovky a tvář jí zalila šarlatová červeň. „Vracím se do svého pokoje. Jsi naprosto stejný nestydatý svůdník, jakým jsi vždycky byl.“

Otočila se, aby spěšně ustoupila do bezpečí své ložnice, ale Dario se pohnul děsivou, dravou rychlostí.

Zkrátil vzdálenost mezi nimi na tři dlouhé kroky a zablokoval jí cestu. „Sedni si zpátky.“

Natáhl se. Jeho velká, drsná ruka zavadila o tu její. Zdánlivě nevinný fyzický kontakt vyslal náhlé, intenzivní horko přímo mezi Camilliny nohy. Celé její nitro zaplavil tělesný, vlhký pocit čirého vzrušení. Tiše vydechla. Takovou přívalovou vlhkost ještě nikdy předtím nezažila. Během tří let s Vincentem její tělo nikdy nezareagovalo takovou zoufalou, nespoutanou potřebou. Bezpečné, jemné doteky jejího přítele u ní v nitru nikdy nezažehly oheň, ale přitom Dario o ni jen zavadil rukou a úplně ji to zničilo.

Ohromená ostrou zradou vlastního těla ho nechala, aby ji jemně zatlačil zpět na pohovku.

Dario se otočil, zamířil do kuchyně a tiše zamumlal: „Přinesu ti něco dobrého.“

O pár minut později se vrátil a vložil jí do rukou studenou misku. Byla v ní vanilková zmrzlina, její oblíbená pochoutka.

Na obývací pokoj padlo těžké ticho. Camille popadla lžičku a soustředila se na dezert, aby se nemusela dívat na jeho odhalenou hruď. Po pár soustech lžičku odložila. Nevšímala si tmavých očí, které sledovaly každý její pohyb, a vyplázla svůj malý růžový jazýček. Pomalu jím přejela vzhůru a slízla tající zmrzlinu přímo z okraje pohárku.

Dario sledoval, jak se ta bílá, krémová hmota smyslně rozmazává po jejích plných, pootevřených rtech. Jeho temná představivost se rozjela na plné obrátky. Nechtěl na těch rtech vidět vanilkovou zmrzlinu. Do mysli mu vtrhla těžká, sprostá myšlenka. Chtěl vidět vlastní mrdku rozmazanou na jejích ústech. Chtěl cítit její mokrý jazyk, jak mu dočista olizuje tlustého ptáka.

Dario hrubě zaklel pod vousy. „Do prdele.“

Jeho velký pták mu cukl v kalhotách. Ztvrdl v bolestivou, napínající se erekci, která agresivně tlačila na látku jeho tmavých kalhot.

Camille vzhlédla. V jejích širokých, laních očích se z té náhlé hrubosti nezračilo nic než nevinný zmatek.

Ten naivní pohled doháněl Daria k šílenství. Chtíč hromadící se v jeho rozkroku se stal nesnesitelným. Zaskřípal zuby a zoufale se snažil skrýt obrovskou, napjatou bouli, která mu vypínala kalhoty. „Užij si zmrzlinu. Mám nějaké věci na vyřízení.“

Zastrčil ruce hluboko do kapes, prudce se k ní otočil zády a prakticky utekl z obývacího pokoje.

Dario přecházel po délce své ložnice jako zvíře v kleci. Pevně za sebou zavřel dveře, vydal ze sebe hlasité, frustrované zasténání a agresivně si promnul obličej dlaněmi.

Už nebyli chlapec a dívka, kteří hrají dětské hry. Byli z nich dospělý muž a dospělá žena. Žít tři dlouhé měsíce v tak těsné blízkosti bylo nebezpečné a výbušné. Přestal přecházet po pokoji a donutil se na to šílenství podívat rozumně. Camille byla příliš nevinná. Až moc oddaná na to, aby svého nudného přítele kdy podvedla.

Jeho vířící myšlenky roztříštilo pronikavé zazvonění telefonu. Došel ke stolu a popadl ho.

Z reproduktoru se ozval Arthurův hlas. „Ahoj, Dario. Je teď s tebou, viď?“

Dario uhladil svůj tón a opřel se o těžké dřevo stolu. „Ano, je. Nemusíš si dělat starosti, je naprosto v bezpečí a zabydlená.“

V Arthurově hlase zazněla úleva. „Díky moc, chlape.“

Dario odpověděl lehce. „To nic není. Vždycky jsem svou bambinu zbožňoval.“

Arthurův tón se prudce změnil v přísné, smrtelně vážné varování. „Jen se postarej o to, aby to zbožňování nikdy nepřekročilo hranice toho, co mezi vámi vždycky bylo. Nic si s ní nezačínej, Dario. Nedotýkej se jí. Nezahrávej si s ní a nešukej ji. Slib mi, že i když s ní možná budeš flirtovat, tak se jí nedotkneš.“

Dario zůstal stát jako zmrazený uprostřed pokoje. Pomalu sklopil pohled. Zíral přímo dolů na výraznou, těžkou bouli, kterou jeho napůl ztopořený penis dál vytvářel pod těsnou látkou kalhot. Zhluboka, trhaně se nadechl. Pokrytectví jeho situace mu připadalo dusivé.

Arthur do reproduktoru agresivně zavelel: „Dario, slib mi to.“

Dario polkl těžký knedlík chtíče, který mu ucpával hrdlo, a donutil se k lži. „Fajn, slibuju.“

Arthurův hlas změkl, jako by zpečeťoval dohodu. „Opravdový muž nikdy…“

Dario zažitou frázi dokončil, čelist pevně sevřenou frustrací. „Nikdy neporuší svůj slib.“

„Buď opravdový muž, Dario.“ Hovor se přerušil a Arthurova poslední slova dál doznívala v tichém pokoji.