POV: NORA.

O hodinu později jsem chodící mrtvola. Každé jednotlivé nervové zakončení v mých chodidlech pronikavě protestuje, když táhnu své vyčerpané tělo přes celé město. Doklopýtala jsem se svými bolavými kostmi až k Viktorovu osobnímu krejčímu, vyzvedla jeho smoking na míru a vlekla ten těžký obal na oblek kousavým nočním vzduchem zpátky do Midtownu.

Dveře soukromého výtahu se rozestoupí a vyplivnou mě přímo do jeho rozlehlé vstupní haly. Sestoupím z leštěné kovové mříže a vydám ze sebe chraplavý povzdech. Jeden poslední, trýznivý úkol v tomhle úterý, které mi na míru navrhl sám ďábel.

Mé levné podpatky vyklapávají na nedotčené mramorové podlaze dutý rytmus, když vyjdu do masivního obývacího pokoje. Prostor je jeskyní nepředstavitelného bohatství. Prosklená okna od podlahy až ke stropu lemují tři strany penthousu a odhalují celé třpytivé panorama New Yorku plné klenotů. Nábytek a povrchové úpravy zrcadlí muže, kterému patří – brutální, nádherné a mrazivě chladné. Celá estetika se skládá z matně černých povrchů a neúprosných, ostrých hran. V potemnělých rozích se kroutí groteskní moderní sochy, vrhající strašidelné siluety. Široké stěny protínají strohé, zubaté obrazy.

Jednou jsem udělala tu chybu, že jsem si vyhledala záznamy o nemovitosti pro tuto adresu. Ze samotného počtu nul v kupní ceně se mi zvedl žaludek. Nejnepříjemnější na tom je, že tu Viktor sotva bydlí. Tento rozlehlý architektonický zázrak navštěvuje možná jednou za měsíc, většinou sem dotáhne jakoukoli herečku nebo modelku, se kterou zrovna ten týden randí. Je to jen pomník jeho přebytku.

Opatrně přehodím drahý oblek přes opěradlo jeho masivního gauče z černého semiše. Stát v naprostém středu obscénně drahého osobního prostoru mého šéfa působí nepřirozeně. Vzduch ostře voní po průmyslových čisticích prostředcích, ale pod bělidlem a leštidlem zachytím přetrvávajícího ducha jeho typické kolínské. Ta hluboká, dřevitá vůně se mi ovine kolem smyslů, až se mi z toho točí má ztěžklá hlava.

Kosti mě bolí hlubokou, sžíravou touhou prostě se stočit na ten nedotčený semišový gauč a spát po zbytek věčnosti. Ale odpočinek je luxus, který si nemohu dovolit. Lidé se na mě spoléhají. Konkrétně tři malí. Takže zavřít oči nepřipadá v úvahu.

Při pohledu na ten dokonalý, neposkvrněný nábytek mi v hrudi nečekaně stoupne ostré nutkání k drobné pomstě. Chci něco zničit. Chci zanechat trvalou stopu v jeho nedotknutelném světě, abych mu oplatila tu mučivou ždímačku, kterou mě dnes protáhl.

Moje sestra by neváhala ani zlomku vteřiny.

"Tesso, opovaž se mu vyčurat na auto!" zasyčela jsem tehdy a zoufale se snažila chytit látky jejího kabátu.

Ale Tessa už se drápala na kapotu zářícího Range Roveru ve svých titěrných, neonově růžových šatech do klubu a chichotala se jako vyšinutá šílenkyně. Stála jsem na asfaltu jako přikovaná a umírala studem. Její smích byl nechvalně proslulý po celém našem vysokoškolském kampusu. Nepochybovala jsem, že někdo ten specifický zvuk pozná, rozrazí okno na koleji a vyhlédne na parkoviště Východního kampusu, aby přistihl sestry Mercerovy při nějaké nekalosti.

No, Tessa byla ta, která dělala nekalosti. Já byla vždycky ten určený strážce míru, který se neustále snažil udržet na uzdě jejího divokého ducha. Ne že by na mých snahách někdy záleželo. Tessa žila život podle svých vlastních pravidel. Vždycky to tak dělala. A vždycky by to tak dělala.

Když si všimla cenného vozidla mého podvádějícího bývalého přítele zaparkovaného na tom nejlepším místě, v očích jí zableskla zlomyslná jiskra. Byla to myšlenka, kterou odmítala ignorovat. Což je přesně ten důvod, proč jsem nakonec svírala její ruku, abych ji udržela v rovnováze, zatímco dřepla přímo na kapotě a pustila to.

"Žít si dobře je ta nejlepší pomsta," řekla jsem jí už dříve toho večera a snažila se jí to bezohledné plánování rozmluvit.

Tessa se jen odfrkla a upravila si šaty, když seskočila z nárazníku. "Seru na to," prohlásila a v očích jí zářil divoký vzdor. "Nemsti se, předběhni je. To je moje heslo."

"Jsi blázen," řekla jsem jí a kroutila hlavou, když jsme spěchaly pryč z místa činu. "Jsi zralá na psychiatrii."

"A přesto mě miluješ. Co to o tobě vypovídá?"

"Nic dobrého," zamumlala jsem.

Dloubla mě silně do žeber, přesně do toho lechtivého místa, o kterém věděla, že ho nesnáším od doby, co jsme byly batolata. "Sklapni. Řekni to. Řekni, že mě miluješ."

"Fajn! Fajn! Miluju tě!" zaječela jsem a odháněla její ruce, zatímco jsme vrávoraly po chodníku.

Teprve pak polevila a po zrudlé tváři se jí rozlil triumfální úsměv. "Dobře. Já tebe taky, Nor. Jsi hvězdy k mému měsíci. Na to nikdy nezapomeň."

Pak, jen aby ten okamžik zpečetila, se otočila a ukázala mi zadek. Obě jsme se zhroutily v záchvatech smíchu, naše hlasy splývaly v jeden — dvě strany téže ošoupané mince, které se vznášely k mrazivé noční obloze.

Nikdy jsem si nedokázala představit realitu bez ní.

Vzpomínka bledne a zanechává vprostřed mé hrudi obrovskou, prázdnou bolest. Zírám na Viktorův gauč za padesát tisíc dolarů a ztěžka polknu. Já nejsem Tessa. Postrádám ten její nebojácný, chaotický oheň. Nezničím mu jeho nedotčený nábytek. A ona tu není, aby to udělala za mě. Od nehody uplynuly přesně tři roky, šest měsíců a čtyři dny.

S těžkým, chrčivým povzdechem se otočím zády k třpytivému panoramatu a vypotácím se z mrazivého penthousu.

Cesta od zářících věží Midtownu do mého stísněného, rozpadajícího se činžáku v Hell’s Kitchen je vyčerpávajícím testem odolnosti. Vagon metra agresivně rachotí, blikající zářivky vrhají na okna potažená špínou chorobné stíny. Každé drcnutí o koleje mi vyšle do páteře tupé bodnutí. Když konečně dorazím na svou zastávku, doplazím se nahoru po ulici, abych čelila čtyřem příkrým ramenům schodiště, protože výtah v budově je opět rozbitý.

Už jen při pomyšlení na to, že padnu na polštář, doslova slintám. Ale ve vteřině, kdy odemknu vchodové dveře a otevřu je, udeří mě přímo do obličeje vlna katastrofy, ze které člověk skřípe zuby.

Spánek právě zmizel z nabídky.

Můj maličký byt je válečná zóna. Prázdné hnědé láhve od piva jsou rozházené po levném konferenčním stolku a povalené na špinavém koberci. Hromady nevypraného dětského oblečení leží v koutě a vyzařují vlhký, kyselý zápach. V miniaturním kuchyňském dřezu se nebezpečně vysoko vrší zaschlé, špinavé talíře.

Viníka hledat nemusím.

Derek, vdovec po mé zesnulé sestře, leží v bezvědomí v rohovém křesle. Hlavu má zakloněnou dozadu, pusu otevřenou a vydává mokré, chrčivé chrápání. Z volných prstů mu nejistě visí napůl vykouřená cigareta a popel hrozí, že spadne na roztřepené čalounění. V druhé ruce volně svírá zbytky vlažné plechovky Bud Lightu.

Od té doby, co ztratil práci, se Derek propadl do podoby zbytečného, ufňukaného zlobra. Tráví dny pitím, kouřením jedné cigarety za druhou a zahořklým mumláním si pro sebe. Když se náhodou uráčí navázat kontakt s vlastními dětmi, dělá to řvaním, při kterém prská sliny a dostává se do slepé zuřivosti kvůli sebemenším nepříjemnostem. Zrovna nedávno přiměl pětiletou Riley k nezadržitelnému vzlykání, protože jí praskla levná gumička do vlasů, když se jí snažil udělat culík. Křičel, jako by tu sabotáž naplánovala malá školkařka.

V hrdle mi bublá zášť, hustá a kyselá. Mám chuť na něj křičet. Mám chuť převrátit to křeslo a žádat ho, aby se sebral a začal se chovat jako otec.

Namísto toho ten pálící vztek zatlačím zpátky. Dojdu ke křeslu, opatrně mu z povolených prstů vytrhnu zapálenou cigaretu a típu ji v přeplněném popelníku, abych zabránila vyhoření celé budovy. Z druhé ruky mu vypáčím plechovku od piva a mrštím s ní do koše na recyklaci. Ten rachot ho na krátkou vteřinu vyleká, než se ponoří zpátky do svého opileckého kómatu.

Derek je prokletím mé existence. Všichni jsme nesli Tessinu smrt těžce. Byla to oslepující záře, a žít bez ní je jako existovat v permanentním stínu. Ale děti a já jsme neustále dávali nohu před nohu, bez ohledu na to, jak moc nám hrozilo, že nás ten žal utopí. Derek si prostě lehl do bláta a odmítl vstát. Pořád si opakuji, abych k němu byla shovívavá, a doufám, že se z téhle temné vyjeté koleje nakonec sám dostane. Ale ošklivá pravda je, že jsem ho vlastně nikdy od začátku neměla ráda. Tolerovala jsem ho výhradně kvůli Tesse. Bez ní, která by tu propast překlenula, mi z pohledu na ten jeho zbytečný, opilý obličej naskakuje husí kůže.

Zatřesu hlavou, abych ty temné myšlenky zahnala. Utopit se v zahořklosti tenhle nepořádek nevyřeší. Svět není stvořený k tomu, aby byl laskavý k lidem jako jsem já. Pokud chci, aby se tenhle stísněný, špinavý prostor stal pro Jace, Chloe a Riley domovem, musím tu dřinu odvést sama. Tiše. Bez vděku.

Upustím těžkou kabelku na popraskanou linoleovou desku, vyhrnu si rukávy blůzy a pustím se do práce.

Na další mučivou hodinu se měním v ducha, co straší ve své vlastní kuchyni. Sesbírám prázdné skleněné lahve a hodím je do koše. Nacpu vlhké, kysele páchnoucí oblečení do maličké sušičky. Stojím nad dřezem, vařící voda mi teče přes rozedřené, bolavé klouby, zatímco drhnu zaschlé jídlo z plastových talířů a kovových vidliček. Utřu je do sucha a naskládám do skříněk, přičemž sleduji, jak se ten chaotický nepořádek pomalu zmenšuje do zvládnutelného stavu.

Na zdi neúprosně tiká vteřinová ručička hodin. Zářivě červená čísla na mě zírají. 1:00 ráno se přehoupne na 1:30, pak na 2:00.

Musím být zpátky ve Vanguardu za čtvrt na šest ráno. Když započítám brutální dopravu přes město, dívám se na maximum tří hodin spánku, než celá noční můra začne nanovo.

Než si konečně utřu ruce, hodiny ukazují 2:30 ráno. Jedu čistě z posledních sil. Jako zombie se došourám do úzké chodby. Moje ložnice mě volá, nabízí krátký únik z téhle drtivé reality, ale ještě nemohu padnout. Musím zkontrolovat prcky.

Pokoj holek jsou první dveře vpravo. Pomalu do dřeva zatlačím, abych je nevzbudila, a nakouknu do temného prostoru.

Chloe tvrdě spí na horní palandě. Jedna malá, křehká ruka jí visí přes bezpečnostní zábradlí. Po špičkách přejdu přes růžový koberec s dlouhým vlasem ze sekáče, natáhnu se nahoru a jemně jí ruku zastrčím zpátky na matraci, aby ji nestvůry pod postelí nemohly chytit. Zastavím se a zadržím dech, abych se zaposlouchala. Její dýchání je ve spánku tak mělké, že je prakticky nepostřehnutelné. Během jejích prvních týdnů pod mou střechou jsem u postele sedávala dlouhé hodiny v děsu, že mi během mé hlídky přestane dýchat.

Jakmile jsem si jistá, že je v bezpečí, dřepnu si, abych nahlédla do spodní palandy. Riley má tvrdé spaní. Chrápe v rytmické, komické kadenci a nafukuje vzduch do tváří jako kreslená postavička. Tmavé vlasy jí spadly do obličeje a lepí se jí na kůži. Natáhnu ruku a jemně jí prameny odhrnu. Při pohledu na ty její kulaté tvářičky, co vypadají jako třešňová jablíčka, mi hrudí projede ostré bodnutí. Vypadá přesně jako její matka. Zírám na její klidný obličej a v mysli se mi ozývá srdceryvná otázka. Pamatuje si vůbec Tessu? Byla tak malá, když jsme o ni přišli.

Spolknu knedlík v krku, stáhnu se zpět do potemnělé chodby a s tichým cvaknutím za sebou zavřu dveře.

Ujdu dva kroky chodbou a otevřu Jaceovy dveře.

Zamračím se, ve stínech se mi svraští čelo. Postel osmiletého chlapce je prázdná. Prostěradlo je uhlazené a na okrajích pečlivě zastrčené. Postel si stele perfektně každé ráno, bez pobízení, zoufale se snaží udržet v téhle chaotické domácnosti alespoň nějaké zdání pořádku.

Když není v posteli, kde je?

Můj pohled přelétne po maličkém pokoji a zastaví se u malého stolku nacpaného v rohu.

Jace je zhroucený dopředu na dřevěné židli, obličej má přitisknutý naplocho k levnému laminátovému povrchu. Tvrdě spí. Malé ruce mu leží v klíně a pevně svírají balíček látky a gumy. Dojdu k němu, naprosto zmatená tím podivným tvarem, a jemně mu rozevřu prsty, abych ten předmět vytáhla do slabého světla pronikajícího z chodby.

Když si uvědomím, co to držím, podlomí se mi nohy.

Jsou to jeho basketbalové boty. Koupili jsme je v místním sekáči před pár měsíci a už tehdy byly odřené a obnošené. Teď jsou zničené za hranicí opravy. Těžké gumové podrážky se oddělily od plátna, čímž u špiček vznikly široké, zející díry.

Jace si neřekl o nový pár. O tom poškození neřekl ani slovo.

Místo toho tenhle sladký, vnímavý malý chlapec vzal zmuchlané kousky bílých papírových ubrousků a pruhy stříbrné lepicí pásky a pokusil se ty zející díry zalepit sám. Snažil se přes prasklou gumu postavit hrubý, zoufalý most a svázat roztrhané plátno k sobě, aby boty udržel funkční.

Přes řasy mi přeteče horká, palčivá slza a stéká mi po tváři.

Od té doby, co se Jace nastěhoval do tohohle stísněného bytu, neudělal pro sebe jedinou věc. Každý jeho čin je pro jeho mladší sestry. Je to on, kdo nutí Riley, aby k večeři snědla zeleninu. Trpělivě sedí na podlaze a pomáhá Chloe lakovat si nehty. Udělá své vlastní domácí práce a pak potichu dokončí ty jejich. Kontroluje jejich nepořádné domácí úkoly. Je mu teprve osm let, a přesto funguje jako to poslední, zoufalé vlákno, které drží tuhle rozbitou rodinu pohromadě.

Když se minulý týden stydlivě přiznal, že by se letos chtěl přidat do školního basketbalového týmu, nepřála jsem si nic víc, než mu tenhle jednoduchý sen splnit.

Jenže matematika prostě nefungovala.

Viktor sice platí slušný plat, ale přežít v New Yorku je vyčerpávající finanční bitva. Výchova tří rostoucích dětí a podpora dospělého muže, který propije rozpočet na nákup, mi vysává bankovní účet do sucha. Peníze mizí přesně v ten okamžik, kdy mi dorazí na účet, prosakují ven milionem různých děr. Školní oblečení, účty za topení, raketově rostoucí nájem, nákupy. Ten seznam nikdy nekončí.

Jace to ví. Nemusím ho ani budit, abych se zeptala, proč to dělá. Zůstal vzhůru uprostřed noci, potichu si lepil rozbité boty dohromady izolepou, protože ví, že se jeho teta topí.

Tohle zjištění roztříští to křehké brnění, které každý den nosím.

Podlomí se mi kolena. Těžce klesnu na ošoupaný koberec, opřu se páteří o tenkou sádrokartonovou stěnu a přitáhnu si kolena k hrudi.

Rozpláču se. Přitisknu si obě ruce silně na ústa, abych utlumila ten zvuk, v hrůze, že vzbudím chlapce spícího jen pár stop ode mě. Vzlyky se derou nahoru z nejtemnějších, nejhlubších hlubin mé duše a otřásají celým mým tělem.

Pláču pro svou mrtvou sestru a truchlím za to jasné světlo, které nám bylo ukradeno příliš brzy. Pláču ze frustrace nad svým arogantním, náročným šéfem miliardářem, který se ke mně chová jako k jednorázovému stroji. Roním hořké slzy nad Derekem, tou těžkou kotvou, která táhne tuhle rodinu přímo do propasti. A pláču nad tím drtivým, neúprosným břemenem výchovy tří nevinných dětí bez záchranné sítě, bez jediné chvíle odpočinku, bez kousíčku naděje, že zítřek bude aspoň o něco snazší.

Ten seznam mizérií prostě pokračuje dál a dál. Jeden zdrcující důvod na každou jedinou slzu, která mi spadne do klína. Sedím na podlaze tohohle stísněného, mrazivého bytu, svírám pár izolepou slepených tenisek a sahám si na absolutní emocionální dno.

Nakonec začnou ty prudké vzlyky ustupovat. Hruď se mi zvedá a oči pálí zběsilou, rytmickou bolestí. Dusivé ticho bytu na mě doléhá ze všech stran.

Hřbetem rukávu si utřu mokrý, oteklý obličej a přinutím se zhluboka, roztřeseně nadechnout.

Co by mi teď řekla Tessa? Zírám do stropu a čekám, až mi odpoví duch. Nemůže na mě mluvit, ale já přesně vím, jak by ten její divoký, neústupný hlas zněl. Řekla by mi, ať se postavím zpátky na nohy.

Vnutím do plic prázdný, zoufalý optimismus a zamknu ten smutek za těžké dveře ve své mysli. Věci se musí zlepšit. Když se jen budu tlačit kupředu, vesmír se nad námi musí slitovat.

Určitě už nemohou být horší.