POV: NORA

"Teto Nor! Teto Nor, vstávej."

Ten hlas mě vytrhne z tvrdého spánku. Sluneční svit proniká levnými plastovými žaluziemi a bodá mě do sítnice. Na jednu dezorientující vteřinu netuším, na jaké planetě se nacházím. Do tváře se mi zakusuje ostrá, otlačená linie bolesti. Zamrkám proti ostrému rannímu oslnění, zvednu ruku a se syknutím si z kůže sloupnu zbloudilou tkaničku. Jaceovy otřískané tenisky — ty, nad kterými jsem včera v noci brečela — leží přímo u mého obličeje.

Vzhlédnu. Jace stojí nade mnou a přešlapuje.

"Teto Nor, je 7:45. Jdeme pozdě do školy."

"Kurva!"

Vyhrabu se z tvrdé podlahy, ale nohy mám mrtvé. Znecitlivělé ze spánku schouleného do těsného, nepohodlného klubíčka v nohách Jaceova stolu, kolena se mi podlomí. Dopadnu tvrdě na koberec, potichu zakleju a přinutím krev vrátit se zpět do končetin.

Dalších patnáct minut je zběsilá šmouha čiré paniky. Vytáhnu holky z postele, nacpu je do těch nejvíc nehodících se, chaotických outfitů, jaké jsem kdy sestavila. Kostky s puntíky. Zimní svetry s letními legínami. Do krabiček na oběd jim naházím jakýkoli zpracovaný odpad, co najdu ve spíži, a ignoruji každé pravidlo slušného rodičovství. Směrem ke vstupním dveřím prakticky letíme.

Derek, samozřejmě, nehne ani prstem. Leží rozvalený s nohama a rukama od sebe na pohovce v obýváku, chrápe dost nahlas, aby drnčela okna, a napůl prázdná plechovka od piva mu odpočívá na podlaze u jeho svěšené ruky. Kousnu se do jazyka tak silně, až ucítím měď, a vystrčím děti ven na chodbu.

Při předání ve škole na mě recepční vrhne zničující, odsuzující pohled, když naháním děti dovnitř dlouho po prvním zvonění. Ignoruji pevně stažené rysy jejích úst. Rychle každému z nich vtisknu pusu na čelo, spěšně se omluvím a otočím se na podpatku, abych sprintovala k Vanguard Industries.

Než dorazím do haly Vanguardu, zvedá se mi hruď. Člen ochranky na mě hodí podivný pohled, ale můj mozek je příliš roztěkaný na to, aby ho zpracoval. Proženu se kolem turniketů a plácnu dlaní na tlačítko výtahu. Vstoupím do prázdné kabiny a zmáčknu tlačítko pro třicáté patro. Jakmile se dveře neslyšně zavřou, konečně se otočím a zachytím svůj odraz v leštěných bronzových stěnách.

Dech se mi zadrhne. Vypadám jako chodící katastrofa.

Vlasy mi trčí v krepatém, zacuchaném hnízdě. A co hůř, blůzu mám oblečenou obráceně. Ten stylový výstřih na jednom rameni, který měl decentně odhalit kousek klíční kosti, je momentálně nalepený přes mou lopatku a nápadně odhaluje roztřepené, šednoucí ramínko mé levné podprsenky místo holé kůže. Mám na sobě stejnou pomačkanou pouzdrovou sukni jako včera. Zmoklí pouliční psi mají v tuhle chvíli víc důstojnosti než já.

Hrdlo se mi sevře panikou. Na to, abych to spravila, je pozdě. Čísla pater nemilosrdně naskakují nahoru. Dvacet osm. Dvacet devět. Třicet. Připravím se na Viktorův mrazivý hněv. Představím si jeho ostrou čelist, jeho nemilosrdné jantarové oči a slyším, jak mi v uších zvoní jeho hluboký, krutý hlas.

*To si ze mě snad děláte srandu.*

Jenže ten hlas není v mojí hlavě.

Dveře výtahu se rozestoupí. Moje noční můra nabírá fyzickou podobu. Na chodbě čeká Viktor Volkov.

Má na sobě oblek na míru v barvě dřevěného uhlí, který křičí po penězích a moci, bez jediné nitky mimo místo. Ale jeho tvář je maskou čiré, smrtící zuřivosti. Čelist má zaťatou tak pevně, že mu pod kůží viditelně cuká sval. Obočí mu sedí nízko a nebezpečně.

Ústa se mi instinktivně otevřou, abych se bránila, ale můj vyčerpaný mozek selhává. "Omlouvám se," vykoktám ze sebe a hlas mi zní tenčeji a pateticky. "Usnula jsem po—Byla to dlouhá noc a—Omlouvám se. Hrozně, hrozně moc se omlouvám."

Nemrkne. Neobměkčí se. Jeho jantarové oči přejedou po mých rozcuchaných vlasech, po obrácené blůze, po odhaleném ramínku od podprsenky a pomačkané sukni.

"Očekávám, že se do práce obléknete vhodně, slečno Mercerová," zavrčí a ten zvuk rezonuje chladným odporem. "Ne že si budete dělat uličku hanby mojí budovou."

Zamrkám, zaskočená tím obviněním. "Uličku—? Počkat. Ne, o to tu nejde. Já jsem—"

"Máte na sobě včerejší sukni a vystavujete spodní prádlo na odiv, jako byste si myslela, že mě svedete, abyste vyžehlila, že jdete—" Zvedne zápěstí a ostrým trhnutím zkontroluje své drahé hodinky. "—o dvě a půl hodiny pozdě. Nejsem si jistý, jestli si myslíte, že jsem hloupý, nebo laciný. A taky si nejsem jistý, která z těch dvou věcí by mě urazila víc."

Jedno slovo se v mém nevyspalém, zkratujícím mozku zasekne.

*Svedete?*

To slovo se rozezní jako ozvěna. Zírám na jeho arogantní, krutá ústa. Do mé mysli vtrhne nečekaná, syrová, živá fantazie a vymaže veškerou mou paniku.

Představím si, jak natahuju ruku a omotávám pěst do jeho hedvábné kravaty. Představím si, jak s ním trhnu dopředu a stáhnu tu jeho usmívající se, odsuzující tvář na svou úroveň. Vidím, jak ho strkám dozadu, dokud mu stehna nenarazí na jeho masivní mahagonový stůl, a vyhrnuji si tu svou pomačkanou pouzdrovou sukni až k pasu. V mé mysli už Viktorovy ruce nejsou chladné; jsou hrubé a zoufalé. Roztrhne mi ty levné bavlněné kalhotky přesně uprostřed a odhodí tu zničenou látku na koberec. Popadne mě zezadu za stehna a přitáhne mou nahou kundu rovnou na okraj stolu. Zaboří mi obličej mezi nohy, jeho horký jazyk vklouzne hluboko do mé vlhké štěrbiny a olízne mě přímo přes klitoris, zatímco sténám do jeho neposkvrněné kanceláře. Cítím tu těžkou, ztopořenou délku jeho tvrdého ptáka napjatou proti jeho kalhotám na míru, tlačící mi do boku, zatímco mě hltá jako hladovějící muž.

"Slečno Mercerová."

Jeho ostré, netrpělivé štěknutí mě probodne přesně tou mojí nečistou představou.

Trhnu sebou a tváře mi zahoří intenzivním, prudkým žárem. Viktor na mě zírá s nulovou tolerancí, vůbec netušící o grafických představách, které se mi právě odehrály za očima.

"O vaše výmluvy nemám zájem," konstatuje suše. "Jděte dělat svou práci. Než si najdu někoho jiného, kdo ji bude dělat za vás."

Projde kolem mého ramene, širokou hrudí o mě zavadí a nastoupí do výtahu. Otočím se jako idiot a sleduji, jak se ty bronzové dveře pomalu zavírají na jeho tvář. To úplně poslední, co vidím, je ten arogantní, opovržlivý úšklebek na jeho rtech.

Pak je pryč.

Můj obličej zůstává zbarvený do zběsilé červené po zbytek toho vyčerpávajícího dne. Vyhrabu si ze spodního šuplíku nadměrný, ošklivý kardigan a pohřbím pod tou hrubou vlnou tu havárii se svým šatníkem. Držím hlavu dole, zběsile ťukám do klávesnice a snažím se utéct svému vlastnímu ponížení.

Ale Viktor mě nenechá vydechnout. Můj telefon neustále cinká.

*Pošlete mi čtvrtletní výkazy.*

*Odfaxujte tohle.*

*Pošlete email londýnské pobočce.*

Pálí ze sebe požadavky jako diktátor. Stěžuje si na datum trvanlivosti u své konkrétní značky smetany do kávy. Žádá o aktualizaci stavu ohledně přesně těch ergonomických židlí do zasedačky, kterými byl posedlý minulý týden. Každá jedna zpráva v sobě nese kousavý, netrpělivý podtón. Pálí mě oči. Jedu z posledních zbytků sil, tělo mě bolí od spaní na zemi, mysl se mi na okrajích třepí.

Mým jediným záchranným lanem je vědomí, že má dnes večer charitativní galavečer. Z kanceláře má odjet přesně v 17:00. Sedím u stolu, zírám na digitální hodiny na monitoru a odpočítávám posledních deset vteřin, jako bych čekala na pád koule na Silvestra.

Sedm. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna.

Hodiny přeskočí na 17:00.

*Cink.*

Zasténám a opřu se čelem o stůl. Zvednu telefon.

VIKTOR: *Moje kancelář. Hned.*

Spolknu kletbu, odsunu židli dozadu a plížím se k jeho dveřím.

"Zavřete dveře," nařídí jeho hlas z přítmí.

Těžké závěsy jsou pevně zatažené a blokují slábnoucí světlo města. Teplota v jeho kanceláři je mrazivá, ostrý kontrast vůči horkosti polévající mou kůži. Viktor je masivní silueta za svým stolem, obklopený stíny, ze kterého je cítit drahá kolínská a chladná moc. Tlumené světlo se odráží v neúprosné jantarové barvě jeho očí.

"Sednout." Ukáže prstem ukrytým ve stínu na křeslo naproti němu.

Posadím se na samotný kraj koženého sedadla. Nervy mám napjaté k prasknutí. Svaly se mi třesou čirým vyčerpáním. Ale odmítám nechat ramena poklesnout. Nedopřeji tomu nafoukanému parchantovi to zadostiučinění, aby mě viděl se zlomit.

"Včera jsem se vás ptal, zda mi věnujete plnou pozornost," začíná Viktor a jeho hlas je hluboký a nebezpečný. "Nejsem si jistý, zda ji mám. Takže mi dovolte říct toto: pokud vaše priority leží kdekoli jinde než v této společnosti, pak si najdu novou asistentku. Nejsem milý člověk, slečno Mercerová. Takže mi věřte, když vám říkám, že tohle není ten typ místa, kde dostanete tři tresty, než se stane něco špatného. Uděláte chybu jednou—a jste pryč. Vyjadřuji se jasně?"

Vzduch mi opustí plíce. Moje práce. Moje jediné záchranné lano. On ho nechává viset přes okraj propasti.

Ztěžka polknu. "Ano, pane."

Přikývne a brada se mu krátce, ostře trhne. "Dobře. Zítra buďte na místě včas. Oblečte se, jako byste si tu práci chtěla udržet. Nyní, pokud mě omluvíte... tamhle jsou dveře."

Sklopí zrak zpátky k telefonu. A já prostě takhle přestávám existovat.

V mé hrudi náhle propukne vařící vztek.

On nic neví. Neví o Derekovi, co mi chrápe na gauči, zatímco můj bankovní účet krvácí dosucha. Neví o těch třech malých dětech, které na mě čekají v podfinancované družině. Nezná tu mučivou bolest z pohřbívání vlastní sestry a ze snahy naplnit její boty. Sedí si v těch svých oblecích na míru v kanceláři za miliony dolarů a chová se, jako by mu patřil svět.

"Ne."

Vyhrknu to slovo, než se stihnu zastavit.

"Ne. Ne. Já nejsem žádný malý červ pod vaší botou, pane Volkove!" Vystřelím ze židle, dlaněmi plácnu naplocho na jeho stůl. "Já jsem člověk! Jděte do hajzlu, já jsem opravdový člověk! Mám život a mám lidi, kteří na mně závisí jen v tom, aby přežili. Já se tu topím! Takže bych velmi ocenila, kdybyste vytáhl tu svou samolibou hlavu z toho svýho samolibýho zadku a začal se ke mně poprvé ve svém mizerném životě chovat s nějakým zatraceným respektem!"

Temnou kanceláří zvoní ticho.

Viktor vzhlédne od telefonu.

Zamrká.

Znovu zamrká.

"Přejete si ještě něco, slečno Mercerová?" zeptá se znuděným, plochým tónem.

Přes hlavu se mi přelije ledový kbelík reality. Ruce mám pevně sevřené v klíně. Stále sedím v křesle.

Má spravedlivá, křičící tiráda nikdy má ústa neopustila. Celý ten výbuch se odehrál striktně v mé vyčerpané, praskající mysli. Nepostavila jsem se. Nekřičela jsem. Jen jsem tam seděla a v hrobovém tichu na něj zírala.

Na zadní straně hrdla mě obalí trpká, odporná chuť porážky. Polknu ji dolů a donutím nohy, aby mě při vstávání podepřely.

"Ne, pane," řeknu tiše a hlas mám dutý. "Vůbec nic."

Otočím se k jeho stínům zády a vyjdu ze dveří.