Pohled Magnuse

Těžké železné dveře výslechové místnosti se za mnou s řinčením zabouchnou, kovová ozvěna se odráží od vlhkých kamenných stěn žaláře. Boty mi dřou o podlahu, ale moje tempo zakolísá. V hrudi se mi stáhne podivné, nevysvětlitelné nutkání. Hluboké svědění pod kůží mě vybízí, abych se otočil, vzal za železnou kliku a vrátil se dovnitř. Potřebuji ji zkontrolovat. Tu zbitou odpadlickou samici připoutanou k dřevěné židli. Zatnu čelist. Přinutím nohy, aby mě nesly vpřed, a zatlačím ten směšný impuls do nejtemnějšího koutu své mysli. S tou dívkou je něco špatně a já potřebuji odpovědi.

„Co jsi o ní zjistil?“

Můj Beta, Garrick, se se mnou srovná do kroku v okamžiku, kdy překročím práh vězeňského bloku. Jeho bystré oči mi skenují tvář a hledají průlom.

„To je přesně ten problém,“ vyštěknu a můj hlas se rozléhá chodbou. „Nezjistil jsem nic. Nemá žádný pach. Vůbec žádný.“

Garrick se zamračí a jeho těžké vojenské boty srovnají mé drsné tempo. „Zvláštní. Přišla se zbytkem smečky, kterou jsme chytili. Nikdo ze stráží ve službě si na ní nevšiml ničeho neobvyklého.“

Dorazíme na konec kamenné chodby. Zastavím se a vrhnu pochmurný pohled na podzemní podlaží. Skoro každá cela je tu plná. Železné mříže chrastí, jak se zajatí odpadlíci převalují ve stínech. Ve vzduchu visí těžký zápach zaschlé krve, potu a hnisajících ran. Tito cizinci prováděli neúnavné útoky na naše strategické aliance, testovali naše hranice a vysávali naše zdroje. Ve stínech vedeme válku a každý vůdce smečky v regionu zoufale touží po odpovědích.

Soustředím se zpátky na svého Betu. „Najdi ty konkrétní jednotky hraniční hlídky, které ji zajaly. Vystopuj toho, kdo ji zbil, než se dostala k mé výslechové židli. Chci znát každý jeden drobný detail toho setkání. Nevynechávej jedinou zatracenou maličkost.“

„Půjdu si s tou hlídkou promluvit hned teď,“ říká Garrick. Rychle kývne a oddělí se směrem ke kasárnám stráží ve vteřině, kdy dorazíme do hlavního patra.

Protlačím se těžkými dvojitými dveřmi a rázuji přes otevřené nádvoří. Noční vzduch mě štípe do kůže, ale pramálo ochlazuje frustraci, která mi hoří v krvi. Zamířím přímo do hradu a beru schody po dvou, dokud nedosáhnu tiché samoty mé soukromé pracovny. Problém s odpadlíky přerostl za hranice pouhých pohraničních potyček a nám dochází čas.

Svalím se do své kožené židle a začnu se probírat rozrůstající se hromadou bezpečnostních zpráv na mém stole. Těžké dubové dveře se s vrznutím otevřou. Do místnosti vstoupí můj otec, tělo napjaté stejnou tenzí, jaká svírá celou smečku.

„Ahoj, synu,“ říká a usedá na židli přímo naproti mému stolu. „Slyšel jsem, že jsi včera přivedl další várku odpadlíků. Něco nového?“

Odhodím zprávu a opřu se. „Ne. Nic. Odmítají říct jediné slovo. I když je naši muži zbijí na pokraj smrti, drží jazyk za zuby. Co se týče těch zmizení, nemáme vůbec žádné stopy.“

Můj otec si hrubou rukou přejede po čelisti. „Tady je něco v základu špatně. Za poslední rok mizeli lidé. V alarmujícím množství. A žádná smečka po nich nenašla jedinou stopu.“

„Momentálně jsme ve slepé uličce,“ říkám.

Vyruší nás ostré zaklepání. Garrick rozrazí dveře a vejde dovnitř. Přeskočí formality a klesne na prázdnou židli vedle mého otce. Hluboká vráska mezi jeho obočím mi napovídá, že něco našel.

„Tak?“ pobídnu ho.

„Vystopoval jsem stráže, kteří ji přivedli,“ říká Garrick a naklání se vpřed. „Zajetí proběhlo rychle. Hlídka zpozorovala skupinu a vypálila šipky s vlčím morem. Ale tady je ta zvláštní část. V okamžiku, kdy je šipky zasáhly, se odpadlíci obrátili proti sobě. Pustili se do zuřivého vnitřního boje. Než naši strážní stačili uzavřít perimetr, většina z nich už byla zbitá a krvácela.“

Přimhouřím oči. Odpadlíci jsou neorganizovaní a divocí, ale to, že by se během léčky navzájem roztrhali, nedává žádný taktický smysl. „A?“

Garrick zaváhá, vymění si s mým otcem rychlý pohled, než se na mě znovu podívá. „Několik našich strážných přísahá na svůj život, že se té potyčky účastnil bílý vlk.“

Na pracovnu padne ticho. Můj otec se posadí rovně, oči vykulené. Bílý vlk. Zní to jako pohádka před spaním pro štěňata. Jsou to vzácné úkazy, bytosti striktně omezené na starobylé učebnice dějepisu. V našich zemích jsme je neviděli stovky let. Texty tvrdí, že vlastní jedinečné, hrozivé dary. Někteří mají schopností více, jiní jen jednu, ale nikdy nejsou obyčejní. Přesto se v posledních třech letech po celé zemi objevují vytrvalé zvěsti. Ojedinělá pozorování hlášená na náhodných teritoriích, neověřená a letmá.

„Jak je to možné?“ ptám se potichu. „A kam zmizel?“

„Nikdo neviděl, co se s ním stalo,“ povzdechne si Garrick a promne si zátylek. „Chaos byl příliš velký. Ale člověka to nutí přemýšlet... mohl by tento mýtický bílý vlk být tím tajemným vůdcem těch organizovaných odpadlíků?“

Zpracovávám to obrovské odhalení. Mocná, mýtická postava, která by spojila divoké vlky, by vysvětlovala náhlou taktickou preciznost jejich úderů. „Je to jasná možnost. Zítra ráno půjdu dolů do žaláře. Osobně vyslechnu každého jednotlivého přeživšího, který zvládne přečkat noc. Zlomím je sám.“

Garrick ze sebe dlouze vydechne, zjevně dychtivý změnit těžkou atmosféru v místnosti. Plácne se do kolen. „No, protože do zítřka stejně trčíme tady, vyrážíme dnes v noci ven do města. Přidej se k nám.“

„Nemám čas,“ pronesu chladně a přitáhnu k sobě novou hromadu dokumentů.

„Synu, měl bys jít,“ skočí do toho otec a naléhá, aby podpořil mého Betu. Jeho tón nabírá onen známý, rýpavý podtón. „Nevíš, co se tam venku může stát. Třeba dokonce najdeš svou družku druhé šance. Nikdy ji nenajdeš, když budeš zavřený uvnitř těhle kamenných zdí. Jsou to už tři roky, co tvoje žena zemřela. Je už dávno na čase posunout se konečně dál.“

Můj stisk papíru zesílí, až mi zbělají klouby. V hrudi mě tíží obrovské, dusivé tajemství. K pravdě jsou slepí. Svou druhou osudovou družku už jsem našel. Před třemi lety. Přímo na hřbitově.

Ta vzpomínka se na mě sesype. Liják, co se snášel k zemi. Čerstvá hlína zakrývající rakev mé první družky. Prázdný, drásavý zármutek drancující mou duši. A pak, ta náhlá, opojná vůně ovíjející mé smysly. Otočil jsem se a uviděl ji. Mladá, vyjukaná dívka stojící nedaleko náhrobků. Byla křehká. Slabá. Úplně stejná jako žena, kterou jsem právě pohřbil. Měsíční bohyně mi dala repliku mé bolesti.

Vyhnal jsem ji ze svého království. Vyhrožoval jsem jí smrtí. Odmítal jsem se nechat připoutat k další rozbitné dívce. Raději bych kráčel po této zemi bez družky po zbytek své mizerné existence, než abych sledoval, jak mi v náručí umírá další. Tiše se ujišťuji, přesně tak, jak to dělám každý celičký den, že jsem toho drsného rozhodnutí nikdy nelitoval.

Vzhlédnu, s výrazem strnulé autority. „Nemám zájem a žádnou nechci.“

Garrick si povzdechne, vědom si nehybné zdi, do které právě narazil. „Přemýšlej o tom. Můžeme si jen skočit něco sníst.“ Zvedne se ze židle, dojde ke dveřím a vyjde na chodbu.

Můj otec ještě chvíli zůstane sedět. Věnuje mi smutný, unavený pohled. „Nechám tě, ať si to uděláš po svém, Magnusi. Ale nemůžeš se ve tmě schovávat navždy.“

Vstane, nabídne mi pomalé kývnutí, než vyjde ven a zavře za sebou dveře.

Na místnost sedne ticho, husté a dusivé. Dlouhou minutu zírám na zavřené dveře. Pak odtlačím židli dozadu. Sáhnu do těžké spodní zásuvky mého stolu. Kovové kolejnice zaskřípou, když ji otevřu. Uvnitř, pohřbená pod starými smlouvami a účetními knihami, leží jedna konkrétní, opotřebovaná složka. Celé roky jsem se jí fyzicky nedotkl.

Vytáhnu tu složku ven a položím ji na hladký mahagonový povrch. Prsty přejedu přes roztřepený kartonový obal, než ho odklopím.

Vanya.

Dívají se na mě z její fotografie. Krásné, nevinné modré oči. Jemné rysy. Křehká stavba těla.

Následky toho dne na hřbitově se staly noční můrou složitých povinností a sžíravé lítosti. Poté, co jsem ji nelítostně odehnal, poté, co jsem na ni zařval, aby utekla, nebo zemře, jsem odhalil její identitu. Nebyla jen nějakou náhodnou členkou smečky. Byla milovanou dcerou mého vlastního hlavního válečníka.

Vina z vyhnání dítěte mého nejvýše postaveného vojáka mě donutila jednat. Vyslali jsme pátrací skupiny. Pročesávali jsme lesy, sousední teritoria, neutrální zóny. Dnem i nocí po celých šest měsíců po ní moji muži pátrali. Dokonce jsem se sám k hlídkám přidal, maskujíc své zoufalství pod rouškou povinnosti. Ale ona zmizela. V přesný okamžik, kdy překročila hranice mého teritoria, stala se z ní iluze. Ani jediná stopa. Ani jeden pach.

Přejíždím prstem po okraji její fotografie, ticho v pracovně mi tlačí na ušní bubínky. Čelist se mi stáhne. Je pryč. Minulost je mrtvá.

Zavřu její složku, vrátím ji zpět do zásuvky, zhasnu světla v pracovně a odejdu.