POV: LORCAN

"Byla, Vaše Výsosti. Ale můj ubohý manžel zemřel dříve, než mohl být náš svazek naplněn. Ať bohové dají jeho duši pokoj." Lady Rosalind se na mě usmála a zamrkala tmavými řasami v nacvičeném záchvěvu.

Zvedl jsem obočí, ale držení těla jsem si zachoval strnulé. "To je mi líto."

"Tragická ztráta. Ale nacházím útěchu v příležitosti, kterou mi to přineslo. Být tady. Stát před vámi." Její hlas odkapával koketním náznakem a její pohled mi sklouzl na rty.

Na tváři jsem vykouzlil křečovitý úsměv. "Děkuji vám za upřímnost, Lady Rosalind."

Bez dalších slov jsem se otočil na podpatku a omluvil se z její přítomnosti tak rychle, jak to jen dekórum dovolovalo.

Opulentní noc se vlekla. Moje trpělivost se tenčila. Stál jsem u okraje vyleštěného tanečního parketu a popíjel krystalovou sklenku vína, které jsem neměl v úmyslu dopít. V teplém vzduchu visela hutná vůně těžkých parfémů a rozkvetlých růží. Zdálo se, že každá dívka v místnosti byla vyrobena přesně ze stejné formy. Nosily ty nacvičené úsměvy a předváděly identická, bezchybná pukrlata. Jejich oči zářily vtíravým zoufalstvím. Účastnily se konkurzu na brutální roli, které vůbec nerozuměly.

O pár kroků dál se moji aristokratičtí přátelé shlukli u tyčící se ledové sochy. Nad svými poháry se pochechtávali a hodnotili ženy jako výstavní koně na aukci dobytka. Ten zvuk mi drásal nervy.

Odstoupil jsem od třpytícího se davu a naklonil se blíž k lordu Vanceovi. "Opravdu věříš, že některá z těchto křehkých dívek je připravená jet na obrovském, smrtícím drakovi? Pochybuji, že by byť jen polovina z nich viděla šupinu zblízka, natož aby pocítily žár bestie, která by je dokázala přelomit napůl."

Vance ze sebe vydal hluboké, dunivé zachechtání. O chvíli později se jeho tón změnil ve vážný. Pohlédl ven přes ty vířící róby. "Nevybíráš si jen společnici do postele, Lorcane. Vybíráš si jezdkyni a vládkyni. Musíš najít někoho, kdo bude dost silný, aby unesl tu drtivou tíhu království na svých ramenou. Tohle není dětská hra."

V hrudi se mi stáhl temný uzel. Zíral jsem na to moře hedvábí a diamantů, přelévající se přes podlahu tanečního sálu.

"Povinnost." Ty slabiky mi na jazyku chutnaly jako hořký popel.

Stiskl jsem sklenici pevněji a cítil do dlaně studenou kondenzaci. "Znám svou povinnost. Tlačili mi ji do krku už od narození. Ale řekni mi, jak si mám vybrat tu správnou partnerku, když se každá dívka skrývá za maskou? Předstírají, že jsou něčím, čím nejsou. Jak můžu vědět, kdo je opravdový, když vše, co vidím, je jen divadelní představení?"

Alistair se přiloudal k nám a kroužil jantarovou tekutinou ve svém poháru. "Nestačilo by ti, aby po tvém boku stála žena, abys uspokojil radu? Prostě si vyber tu s ucházející tváří a slušným rodokmenem. A měj to za sebou."

Střelil jsem po něm chladným pohledem. "A co se stane, když se ukáže, že je to podvodnice? Co se stane, když se pod tlakem koruny zlomí?"

Alistair se suše zasmál. Těžkou rukou mě poplácal po rameni. "Chceš mi říct, že ti záleží na jejím charakteru? Oba moc dobře víme, že tě manželství jako takové vůbec nezajímá."

Zaťal jsem čelist. Neodpověděl jsem mu.

Alistair měl pravdu. Zatímco valčík sílil a smích se odrážel od klenutých stropů, u kořene mé páteře se usadila sžíravá tíha. Nikdy jsem nechtěl být králem. A už vůbec jsem nechtěl manželku, která bude jen další dobře umístěnou, politickou pěšinkou v královské skládačce.

A přesto mě otcovy požadavky pronásledovaly v každé bdělé myšlence. *Zajisti si nevěstu. Vyber si silnou partii. Posilni naši chřadnoucí pokrevní linii.* Jeho dunivý hlas se mi ozýval v hlavě, neustálý, dusivý tlak. Stál jsem tam, krásně oblečená loutka, která musí nosit pro davy svůj pozlacený úsměv.

Mé pronikavé oči znovu přelétly místnost. Přistály přesně na Lady Vesper z rodu Hollowayů.

Stála u masivního mramorového sloupu, zahalená ve stínech. Vypadala ztraceně, nepatřičně mezi těmi třpytivými klenoty a zářivými látkami. Přesto v ní byl jeden markantní rozdíl. Její ostré oči v sobě skrývaly dravé, palčivé odhodlání. Sledovala místnost jako jestřáb stopující kořist. Zajímalo mě, jaký tajný motiv za tím chladným pohledem skrývá.

Odtáhl jsem od ní zrak. Obrátil jsem svou pozornost zpět k Alistairovi a Vanceovi a přikývl na nějaký jejich další prázdný vtip. Ale obraz Vespeřiny vzdorovité tváře mi utkvěl v mysli jako hustý kouř.

Budu tu hru hrát. Přesně jako všichni ostatní.

POV: VESPER

Majestátní trůnní sál paláce Kaeldorů byl velkolepější a děsivější, než jsem si představovala v těch nejtemnějších myšlenkách. Obrovské kamenné oblouky se tyčily ke klenutému stropu jako rozeklané věže. Z každé hladké stěny visely zlaté prapory. Skrz vysoká vitrážová okna sem proudilo sluneční světlo a vrhalo na mramorovou podlahu roztříštěné kaluže barev.

Stála jsem prkenně v úhledné řadě po boku dvanácti dalších kandidátek. Srdce mi bušilo v hrudi a tlouklo do žeber ve zběsilém rytmu.

To prostředí mi připadalo až příliš uhlazené a posvátné pro někoho jako já. Byla jsem podvodnice v půjčených botách a obyčejných, záplatovaných zelených šatech. Kolem mě se lesklo hedvábí, vrstvy bohatého saténu a drahokamy nevyčíslitelné hodnoty. Z ostatních dívek vyzařovalo bohatství a privilegia.

Byly jsme povolány na setkání s královnou Isolde. Byla to vládnoucí Dračí královna, legenda vepsaná do masa a kostí.

Těžké ticho v místnosti se prolomilo.

"Každá z vás si uvědomuje váhu tohoto okamžiku." Hlasitý, arogantní hlas královského instruktora se odrážel od kamenných zdí. "Stát se Dračí královnou je tou největší ze všech ambicí. Je to nejvyšší odměna za léta odříkání, výcviku v magii, půvabu a nezlomné povinnosti."

Přecházel před naší ztuhlou řadou, boty mu ostře cvakaly. "Mnohé z vás selžou. Ta cesta je nebezpečná. Ale pouhé dosažení závěrečných dračích zkoušek vám v celém království zajistí nesmírný respekt."

Jeho slova měla za cíl nás zastrašit. Některé z dívek se neklidně ošily a jejich držení těla polevilo.

Selhat ve společenských zkouškách ale nebyla moje největší starost.

Udržovala jsem tvář prázdnou. Dívala jsem se upřeně před sebe a předstírala, že vstřebávám jeho přednášku jako ty poslušné šlechtičny vedle mě. Za mýma očima ale moje mysl jela na plné obrátky. Vyměřovala jsem si únikové východy z místnosti. Vyhodnocovala jsem rozestavení stráží. Zaznamenávala jsem každé možné riziko ukryté v tom rozlehlém prostoru.

O pár metrů dál se ve svém zdobeném křesle hrbil Lorcan. Předstíral apatii. Jeho postoj naznačoval, že by byl raději kdekoli jinde. Zachytila jsem ten vypočítavý záblesk v jeho modrých očích. Sledoval místnost se soustředěním predátora.

Od včerejška se na mě ani jednou nepodíval.

Dobře. Potřebovala jsem zůstat neviditelná, dokud nenastane ta správná chvíle.

Těžké dvoukřídlé dveře na druhém konci dvorany se rozletěly.

Královna předstoupila vpřed.

Isolde byla smrtící a velitelská. Kráčela s plynulou lehkostí. Utišila celou tu masivní místnost, aniž by musela byť jen o zlomek zvýšit hlas. Vzduch ztěžkl, nabitý podivnou, praskající energií.

Zastavila se na úpatí trůnu a přelétla nás pohledem. Oči měla ostré a vědoucí. "Mé drahé dámy, nejste tu jen proto, abyste si získaly přízeň korunního prince, ale také proto, abyste dokázaly, že jste dostatečně hodny toho, abyste se mohly spoutat s drakem."