POV: VESPER

Vytvořit si pouto s drakem. Už jen z těch slov se mi žaludek bolestivě svíral.

Stála jsem prkenně ve velké kaeldorské trůnní síni a cítila, jak na mě doléhá drtivá tíha starobylých kamenných zdí. Věděla jsem, že sem nepatřím. Byla jsem jen podvodnice skrývající se za vypůjčeným rodovým jménem. Nutila jsem se obléknout si smrtící osud někoho jiného. Obklopovaly mě dcery z privilegovaných rodin, které se na tento okamžik celý život cvičily v magii a etiketě. Postrádala jsem jejich vybroušený půvab. Strávila jsem život skrýváním ve stínech a bojem s rozbitými klouby jen proto, abych přežila další den.

Útěk však nepřipadal v úvahu. Nemohla jsem se k tomuto tyčícímu se paláci otočit zády. Ne dokud nepomstím svého zavražděného otce. Byl zneuctěn korunou. Byl popraven a ponechán shnít ve studené hlíně právě tou královskou rodinou, před kterou jsem nyní stála. Vzpomínka na jeho ukradenou čest mi hořela v hrudi jako skutečný oheň. Někdo musel zaplatit krví za zničení mé rodiny. Zůstanu v tomto hadím hnízdě a postarám se, aby za to draze zaplatili.

Hlas královny Isoldy prořízl mé temné myšlenky. Její tón byl pevný a velitelský, vyžadující absolutní ticho od každé duše v obrovské síni.

Královna přecházela před svým impozantním zlatým trůnem a jejím ostrým pohledem přejížděla po naší úhledné řadě. „Výběr nebude snadná hra. Prověří vás všemi myslitelnými způsoby. Magicky. Diplomaticky. Společensky. Intelektuálně. Osobně. Dovolte mi, abych vám všem něco ujasnila. Tohle je zkouška vůdcovství, ne soutěž krásy.“

Některé kandidátky se vedle mě ošily, jejich těžké hedvábné a saténové šaty zašustily o leštěnou mramorovou podlahu. Několik dívek si vyměnilo dychtivé, sebevědomé pohledy. Chvěly se nedočkavostí bojovat o korunu. Zachovala jsem kamennou tvář. Hleděla jsem strnule přímo před sebe. Jakékoliv sklouznutí mé masky a uviděly by ve mně pouliční krysu, kterou jsem skutečně byla. Neměla jsem sebemenší touhu stát se královnou. Nechtěla jsem vládnout království postavenému na popelu. Musela jsem však v této zvrácené hře přežít dostatečně dlouho na to, abych tu královskou rodinu strhla z jejich vysokých piedestalů.

Královna Isolda nám připomněla, její hlas se odrážel od klenutého malovaného stropu: „Stojíte zde jako zástupkyně zakládajících rodů Therie. Jste jediné, kdo vládne magií potřebnou ke zkrocení našich bestií. Přesto jen jedna z vás usedne na můj trůn.“

Královna se zastavila. Složila si před sebou pěstěné ruce a shlédla na nás s chladným, vypočítavým výrazem.

Hlas královny klesl a nesl v sobě smrtící ostří, z něhož vzduch v místnosti zledovatěl. „Vyložím vám pravidla. Každý týden bude jedna dívka poslána domů. Jakékoliv selhání, jakákoliv neúcta nebo jakékoliv porušení pravidel povede k okamžité, ponižující diskvalifikaci. U mého dvora není pro slabost místo.“

V hrdle mi vyschlo. Ztěžka jsem polkla a nutila se zachovat svou stoickou fasádu. Nemohla jsem si dovolit být první, koho pošlou domů. Vyřazení by znamenalo konec mé pomsty.

Královna Isolda zvedla bradu, oči se jí zúžily, když pronesla své poslední varování. „Dále zakazuji používat magii, pokud o to nebudete požádány. Nebudou tu žádné triky. Nebudou tu žádné lži. Pravá královna vítězí moudrostí, ne klamem.“

Z pokrytectví jejího požadavku se mi chtělo smát nahlas. Vyžadovala upřímnost, a přitom nosila korunu ukovanou ze zrady. Tento třpytivý palác byl postaven na základech z klamu a nevinné krve. Členové královské rodiny byli těmi největšími lháři v celé říši.

Jen o zlomek jsem posunula pohled. Korunní princ Lorcan se rozvaloval ve svém zdobeném křesle u paty trůnu. Jeho oči těkaly po řadě kandidátek. Vypadal znuděně, zkoumal nás jako seznam nezáživných povinností. Pak se jeho pohled zadrhl o mě. Na čele se mu vytvořila malá, zmatená vráska. Posadil se o něco rovněji. Všiml si, že tam v té řadě stojím.

Odvrátila jsem zrak a upřeně se zadívala na neposkvrněnou mramorovou podlahu. Tep mi bušil v krku, ale donutila jsem ho zklidnit. Nebyla jsem tady proto, abych rozehrávala románek se zlatým princem. Byla jsem tady, abych nechala jeho rodinu krvácet.

Královna Isolda vyřkla ty děsivé sázky a její slova těžce visela v tiché místnosti. „Na konci třinácti týdnů budou poslední dvě zbývající dívky čelit dračí zkoušce. Ta, která si vytvoří pouto s bestií, se stane královnou. Ta druhá bude nucena v nemilosti odejít.“

***

Později toho odpoledne nás královské stráže vyhnaly ven do rozlehlé palácové zahrady na čaj.

Byla to klamně dokonalá říše divů. Pěstěné zelené živé ploty kolem nás tvořily tyčící se, bezchybná bludiště. Obří růže kvetly v zářivých odstínech karmínové a zlaté, jejichž těžká vůně maskovala napětí ve vzduchu. Třpytivé vodní fontány zachycovaly jasné odpolední sluneční světlo a jiskřily jako rozházené diamanty nad kamennými cestičkami.

Věděla jsem však, že to skutečné nebezpečí se neskrývá v trnitých keřích. Skutečné nebezpečí sedělo přímo vedle mě.

U dlouhých kovaných stolů se sešlo třináct dívek. Třináct dívek sedících v drahých hedvábných šatech, usrkávajících horký čaj s namalovanými, jedovatými úsměvy. Do jedné intrikovaly. Kuly pikle kvůli koruně, na niž už celé království uzavíralo vysoké sázky. Palácové služebnictvo si šeptalo, že bezchybná Lady Serena Ironheartová kraluje jako nezpochybnitelná favoritka. Polovina Therie fandila jejímu vítězství.

Posadila jsem se poblíž okraje skupiny. Držela jsem jazyk za zuby a pozorovala dravce v jejich přirozeném prostředí.

Netrvalo dlouho a došlo k prvnímu zákeřnému útoku.

Lady Octavia Vossová s ostrým cinknutím odložila svůj porcelánový šálek na podšálek. Otočila hlavu a upřela svůj dravčí pohled na plachou Penelope Goldleafovou. Penelope seděla prkenně na samém konci stolu. Svírala svůj křehký čajový šálek oběma rukama jako záchranné lano. Klouby měla od toho napětí úplně bílé.

Octavia ta slova nahlas zapředla, její hlas byl ostrý a chladný jako led. „Je strašlivá škoda, jak některým z nás tolik chybí sebevědomí. Musím si položit otázku, jak by se někdo tak ubohý mohl vůbec naučit jezdit na drakovi.“

Zatála jsem zuby. Poznala jsem ten zlomyslný, vykalkulovaný mocenský tah. Octavia chtěla brzy nastolit společenskou dominanci. Značkovala si své území tím, že prolila první krev. Penelope byla malá, tichá a vyděšená. Byla to dokonalá, snadná oběť.

Octavia nepřestávala. Naklonila se dopředu přes stůl a ještě více prohloubila to nepříjemné ticho. V koutcích rtů jí cukal krutý úsměv.

Octavia ze sebe vydala posměšný povzdech a ujistila se, že každá dívka u stolu slyší, jak pronáší svou další urážku. „Slyšela jsem zvěsti o neuvěřitelných schopnostech rodiny Goldleafů. Ale jsem zklamaná zjištěním, že nakonec nejste zrovna velkou konkurencí.“

Penelope zůstala paralyzovaná ve své kované židli. Nebyla schopná na ten nevyprovokovaný útok odpovědět. Nedokázala ani položit šálek na podšálek. Tváře se jí zalily hlubokou, ponižující červení, která se rychle šířila dolů na její krk. Stud z její drobné postavy sálal v hmatatelných, těžkých vlnách. Vypadala, jako by se měla přímo tam na nedotčené trávě roztříštit na milion kousků.

Přejela jsem pohledem tváře ostatních kandidátek kolem stolu. Dál usrkávaly svůj horký čaj. Uhlazovaly si hedvábné sukně. Zíraly na rozkvetlé růže.

Ze všech dívek sedících u stolu se ani jedna nevrhla na její obranu. Všechny byly příliš vyděšené na to, aby se staly Octaviiným dalším krvácejícím terčem.

Až na jednu.