VESPER

Lady Beatrix Ashfordová roztříštila napjaté ticho zahrady. Položila svůj porcelánový šálek s ostrým cvaknutím, které se rozlehlo přes kované stoly. Obrátila jsem k ní svou pozornost a pozorovala strnulé linie jejího postoje. Měla na sobě šaty s vysokým límcem z dusivého levandulového hedvábí a uprostřed zářivých, kvetoucích růží působila nepatřičně.

„Co já považuji za škodu, je popravdě to množství nechutných zvěstí, které kolují o korunním princi. Je pravda, že Lorcan tráví své dny a noci mrháním časem ve špinavých nevěstincích?“

Její hlas měl ostří ze strnulé oceli. To obvinění nezašeptala dívce sedící vedle ní. Místo toho upřela pohled přímo na Octavii Vossovou a hlasitě vyjádřila své pohoršení, aby to slyšelo celé shromáždění.

Několika dívkám se nepodařilo skrýt nepříjemné uchechtnutí. Ošily se na svých místech, vyměňovaly si nervózní pohledy a skrývaly ústa za jemné lněné ubrousky. Obvinění jim přišlo úsměvné, nebo možná prostě jen nevěděly, jak jinak reagovat na tak nestoudné porušení etikety. Zůstala jsem sedět na svém místě poblíž okraje fontány a jen jsem mlčky studovala Beatrix. Jasně jsem vnímala absurditu jejího morálního rozhořčení. Žádná z těchto žen tu nebyla z opravdové lásky. O princovo srdce nebo jeho domnělé ctnosti jim nešlo. Hladověly po koruně. Královská ložnice byla pouhým bojištěm a zvyky Lorcana Kaeldora byly jen dalším strategickým prvkem, který bylo třeba ovládnout.

Lady Gemma Foxgloveová lenivě natáhla své dlouhé nohy ve stínu pod stolem. Upravila si sukně svých smaragdových šatů a zvedla dokonale vytrhané obočí.

„Copak nemá princ právo žít si přesně tak, jak se mu zlíbí? Proč se tolik staráte o to, s kým spí, Lady Beatrix? Ne každý je tak upjatý a spořádaný jako vy.“

Gemma jí slova oplatila s nedbalým úšklebkem. Sledovala jsem tu výměnu názorů a analyzovala měnící se dynamiku skupiny. Gemma hrála roli bezstarostného šaška k dokonalosti, ale za jejím sladkým úsměvem se skrývala vypočítavá ostrost. Přesně věděla, jak vyprovokovat konzervativnější dívky, jak je vylákat z ulity a odhalit jejich nejistoty.

Napětí explodovalo, když se do sporu vložila Matilda Stonebridgeová. Neobtěžovala se nenápadnými rýpanci ani zdvořilými úsměvy. Matilda se agresivně naklonila přes stůl a opřela se dlaněmi naplocho o studené železo. Oči se jí rozzářily divokým vzdorem, který žhnul jasněji než odpolední slunce pražící na pěstěné trávníky.

„Pravdou je, že celý tenhle Výběr královny je ponižující fraška. Proč bychom se měly prát o muže jen proto, že je královské krve a umí jezdit na zpropadeném drakovi? Proč si my musíme zachovat důstojnost a čistotu, zatímco princ smí bez následků dostat do postele, koho se mu zlíbí? Když se ptáte mě, koruna by neměla přinášet tak ponižující podmínky.“

Prorážela ta slova nahlas a její hlas jasně zvonil přes celou zahradu. Sloužící stojící poblíž okraje pavilonu ztuhli a oči se jim rozšířily nad tou nehoráznou zradou. Po jejím prohlášení následovalo hrobové ticho.

Zůstala jsem naprosto potichu, nedávajíc najevo žádnou vnější reakci. Uvnitř jsem k Matildině neuvěřitelné odvaze chovala respekt. Měla odvahu vyslovit tu ošklivou pravdu, kterou ostatní spolykaly se svým hořkým čajem. Souhlasila jsem s jejím zhodnocením. Století stará tradice byla ponižující, pozlacená klec navržená tak, aby proti sobě postavila zoufalé ženy pro pobavení zkorumpované monarchie.

Než se ticho mohlo protáhnout do nebezpečné prázdnoty, vložila se do toho Lady Rosalind Nightshadeová. Zastčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho a promluvila hladkým, varovným tónem.

„Doufám, že si dáte větší pozor na svá slova, Lady Matildo. Král s královnou takové rebelské názory neuvítají. Bez ohledu na jeho osobní nedostatky je princ nezpochybnitelným budoucím králem Therie. Nezapomínejme, že je jediným jezdcem legendárního draka Rhygara. Udělaly bychom dobře, kdybychom si pamatovaly, kde je naše místo.“

Rosalind pronesla svou připomínku s nacvičenou grácií. Byla skrz naskrz loajalistka, dost chytrá na to, aby se ukotvila na vítězné straně historie. Všimla jsem si, že několik dívek souhlasně přikývlo, jejich páteře se narovnaly, jak si vzpomněly na nesmírnou moc královské rodiny.

Gemma, jako vždy podněcovatelka, odmítla nechat ten oheň vyhasnout. Usmála se se sladkým, průzračným jedem a upřela svůj pohled na Matildu.

„Pokud jste se systémem tak nespokojená, měla byste nakráčet rovnou ke královně a odstoupit. Řekněte jí, že končíte. My ostatní bychom se musely starat o jednu konkurentku méně a nemusely bychom poslouchat vaše kňourání o pošramocené pýše.“

Ta urážka dopadla jako fyzická rána. Matildin sebevědomý úsměv na zlomek vteřiny zakolísal. Klouby na jejích rukou na stole zbělely. Okolní dívky se naklonily dopředu, dychtivé být svědkyněmi toho krveprolití. Matilda ale rychle získala zpět pevnou půdu pod nohama. Zvedla bradu a zlomyslně jí to oplatila.

„Neodstupuji ze soutěže jen proto, abych vám to ulehčila. Možná byste se měla méně starat o mě a soustředit svou energii na nápravu vlastního příšerného chování, Gemmo. Princ určitě nedocení prostořekou pusu, jakou máte vy.“

Několik dívek zalapalo po dechu, zatímco jiné se zachichotaly za svými dlaněmi. Gemma seděla strnule na své židli, její samolibý výraz tál v opravdovou zuřivost. Rivalita hrozila přerůst v otevřenou hádku plnou křiku, což by zničilo nedotčenou fasádu královského čajového dýchánku.

Serena Ironheartová se konečně rozhodla zasáhnout. Celé odpoledne strávila pozorováním každého slova, odhadováním slabostí svých soupeřek. Odložila svůj šálek s jemným, uváženým cvaknutím. Utišila celou skupinu s chladnou, tichou autoritou.

„Je příliš brzy na to, abychom se praly jako obyčejné děvečky v hospodě. Jedna z nás, co tu sedíme u tohoto stolu, se stane příští Dračí královnou. Navrhuji, že by bylo vhodné, abychom se alespoň pokusily tak chovat.“

Její slova prořízla jedovaté štěbetání jako nabroušená čepel. Nad šálky čaje se rozhostilo naprosté ticho. Dívky sklopily zrak do klína, zíraly na své jídlo, na ruce, na trávu — na cokoliv, jen aby se vyhnuly setkání se Sereniným velitelským pohledem.

Všechny jsem je pozorovala. Četla jsem jejich hmatatelný strach a všímala si, jak se jejich ramena pod Sereniným pokáráním napjala. Viděla jsem arogantní pýchu vřící v Gemminých očích i obnažené zoufalství lpící na Beatrixině strnulém postoji. Držela jsem jazyk za zuby. Nebylo mým úkolem okouzlit tyto zmije ani si v rámci Výběru dělat politické spojence.

Nedokázala jsem snášet to dusivé, toxické napětí už ani vteřinu déle a vstala jsem ze židle. Tiše jsem vyklouzla ze zahradní sešlosti, přičemž jsem svůj odchod načasovala přesně do chvíle, kdy dorazil zástup sloužících s čerstvými podnosy delikates. Nikdo mi nevěnoval ani druhý pohled.

Kráčela jsem kolem jiskřících vodních fontán a těžkých, karmínových růží. Vůně sladkého parfému a cukru slábla tím víc, čím dále jsem se od pavilonu vzdalovala. Ať se navzájem roztrhají kvůli princovi. Ať pletichaří kvůli koruně postavené na lžích. Měla jsem oči pevně upřené na mnohem větší, nebezpečnější cíl.

Na samotného Lorcana Kaeldora.

Nechtěla jsem jeho srdce. Z pomyšlení, že bych s tím arogantním šlechticem sdílela lože, se mi zvedal žaludek. Zoufale jsem se potřebovala dostat dost blízko na to, abych mohla prostudovat jeho slabá místa. Potřebovala jsem odhalit jeho strukturální slabiny, jeho denní rituály a tajemství, která držel skrytá před očima veřejnosti. Jakmile pochopím muže, který stojí za drakem, dokážu strhnout rodinu Kaeldorů zevnitř.

Zabočila jsem na úzkou, zarostlou stezku, která se stáčela za pěstěnými trávníky. Jasné sluneční světlo ustoupilo hlubokým stínům, jež vrhalo tyčící se zdivo paláce. Vedla mě ukradená, pečlivě nastudovaná schemata a tiché hospodské šepoty, které jsem za poslední rok shromáždila. Zvěsti mluvily o starobylých chodbách ukrytých v samotných kostech paláce.

Zabloudila jsem hluboko do zastíněné, opuštěné chodby za rozlehlými zahradami. Zdejší architektura byla starší, leštěný mramor ustupoval hrubému, zvětralému kameni. Přejížděla jsem konečky prstů po ledových, vlhkých kamenných zdech a hledala staletí staré tajné tunely, o kterých můj otec kdysi mluvil. Zmapoval zapomenuté žíly paláce a já je nyní hodlala využít.

Vybledlé, hnijící gobelíny visely v šeru jako duchové, když jsem vstoupila hlouběji do tísnivého vzduchu. Těžká látka páchla suchou hnilobou a staletími zanedbávání. V řídkých pruzích světla prosakujících popraskaným zdivem nad mou hlavou tančila zrnka prachu. Soustředila jsem své smysly a vytěsnila vzdálené štěbetání královského dvora.

Uprostřed stinné chodby jsem se zastavila. Oči se mi zúžily, když jsem prohlížela nerovné kamenné bloky. Přejela jsem dlaněmi naplocho po studeném povrchu a pátrala po slabém průvanu vzduchu, který by mohl naznačovat volný prostor za zdí. Zaťukala jsem klouby na zeď a napjatě naslouchala, zda se zdivo neozve dutým zvukem.

Můj dotek se setkal jen s pevnou skálou. Pomalu, uváženě jsem vydechla a posunula se chodbou dál. Zkontrolovala jsem prostor za rozpadající se sochou zapomenutého krále a pevnýma rukama prohmatávala štěrbiny. Tep mi bušil v klidném, soustředěném rytmu. Tady ve tmě, daleko od hedvábí a jedu Výběru, jsem byla ve svém živlu.

Ticho se náhle roztříštilo.

Z hlubokých stínů přímo za mnou se ozval tichý, hladký hlas.

„Něco hledáte?“

Ztuhla jsem na místě.