VESPER

Na chodbě stál strážný.

Ale nebyl jako ostatní strážní.

Jeho uniforma byla standardní, stejná tmavá kůže, stejný stříbrný erb. Ale jeho tvář... jeho tvář byla špatná. Příliš ostrá. Příliš vševědoucí. Jeho oči měly barvu zimních bouří, a když se na mě podíval, ucítila jsem, jak mi po páteři sklouzlo něco studeného.

"Lady Vesper," řekl. Hlas měl tichý. Opatrný. "Omlouvám se za pozdní hodinu."