Naklonil se blíž k bráně, rukama svíral mříže. „Vivienne, prosím, otevři tu bránu,“ žadonil třesoucím se hlasem. „Omlouvám se. Prosím, opravdu nemám s kým mluvit.“

Povzdechla si a v nočním vánku si pevně založila ruce. „Jsi opilý a měl bys jít opravdu domů, Tristane.“

„Nemůžu,“ řekl, slova se mu trochu pletla. Oči měl ztěžklé, ale zůstaly upřené na ni, jako by byla jedinou věcí, která ho poutá k p