Hukot Connorova motoru mě přivítá ve chvíli, kdy vyjdu ze vstupních dveří. Přeběhnu po trávníku pokrytém jinovatkou a svírám silné popruhy svého těžkého batohu. Nakloní se přes středovou konzoli a otevře dveře spolujezdce ještě předtím, než se moje prsty vůbec dotknou kliky. Na tváři se mu rozzáří široký, slunečný úsměv, ze kterého vyzařuje zoufalá snaha odčinit včerejší nedbalost.

„Dobré ráno, sluníčko,“ řekne.

Vklouznu na koženou sedačku a hodím batoh dozadu. „Jsi tu brzy.“

Pokrčí rameny a odjede od obrubníku. „Musel jsem si to u tebe vyžehlit.“

„Je ti odpuštěno,“ odpovím.

Jeho ruka sklouzne přes konzoli a spočine mi na stehně. Jeho dlaň je teplá, nenucená a důvěrně známá. V rádiu hraje veselá indie-popová písnička a Connor si prsty vyklepává rytmus do volantu, zatímco si potichu zpívá. Vypadá bezstarostně, ztracený v rytmu hudby a jasném ranním slunci, které proniká čelním sklem.

Zůstává naprosto slepý k těžké, dusivé úzkosti, která mi sedí na hrudi.

Opřu si hlavu o studené sklo okénka spolujezdce. Školu miluju a zakládám si na tom, že mám dokonalý studijní průměr, ale ten tlak mě začíná drtit. Skloubit školní předměty s vyčerpávajícími baletními zkouškami na Galu mě vysiluje až do morku kostí. Pod botami mám otlačené prsty obmotané vrstvami tejpovací pásky. Lýtka mě bolí vytrvalým, tupým tepáním a v hlavě mi neustále běží smyčka složité choreografie smíchaná s rozvrhem blížících se zkoušek. Na kůži mi ulpívá vůně kalafuny a hřejivé masti, jako neustálá připomínka fyzické daně. Dychtím po chvilce opravdového klidu, po tiché vteřině, kdy bych mohla popadnout dech, než si ode mě dnešek vyžádá všechno.

Tenhle křehký klid se roztříští ve vteřině, kdy projdeme dvoukřídlými dveřmi hlavní budovy.

Chodba bzučí obvyklým ranním chaosem — kovové skříňky s prásknutím zapadají, tenisky skřípou o naleštěné linoleum a od stěn ze škvárobetonových tvárnic se odráží ozvěna stovek prolínajících se rozhovorů. Jdeme ruku v ruce a proplétáme se hustým davem studentů.

Pak to uslyším. Ostrý, řezavý smích, který prořízne okolní hluk.

Sloane.

„Panebože, zrovna mluvíme o ledové královně…“ protáhne její zlomyslný hlas.

Zpomalím krok. Connor kráčí ještě zlomek vteřiny dál, než mu ta slova dojdou, a jeho ruka mě táhne kupředu, dokud ji neuslyší i on.

Sloane se opírá o řadu modrých skříněk. Její lesklé rty se křiví do krutého úšklebku a její postoj křičí arogantní samolibostí. Sekunduje jí její obvyklá toxická partička, kroužek holek, které žijí z toho, že si kvůli nim všichni ostatní připadají méněcenní.

Přejedu skupinku pohledem a plíce mi zamrznou. Rameno na rameni s nimi stojí šokující nový přírůstek.

Paige.

Tichá, malá Paige. Holka, kterou Connor včera doučoval. Stojí tam, přikyvuje na Sloanin krutý smích a předstírá, že do téhle zkažené sestavy patří.

Když Sloane uvidí můj výraz, nakloní hlavu. „Evelyn. Páni. Vypadáš… unaveně.“

Odmítám se zastavit, ale ani nezrychlím. Držím bradu vysoko a připravuji se na náraz.

„Pořád si hraješ na balerínu, co?“ ušklíbne se Sloane a její hlas se nese nad hlukem chodby. „Tolik tancuješ, a stejně nejsi tak hubená jako já.“

Žaludek se mi stáhne do bolestivého uzlu. Říká to se slizce sladkým úsměvem a rámuje tu urážku jako bezděčné konstatování. Holky kolem ní se hihňají.

Connorovy prsty v mé dlani cuknou. Stiskne mě pevněji, ale zůstává paralyzujícím způsobem zticha. Nevykročí vpřed. Neřekne jí, ať se stáhne.

Sloane se odlepí od skříněk a stoupne si nám přímo do cesty. „Jíš vůbec něco? Nebo žiješ jen na kostkách ledu a zoufalé snaze zůstat hubená?“

„Sloane,“ zamumlám přiškrceným hlasem. Zírám na dlaždice na podlaze a modlím se, aby tahle chvíle přešla bez scény.

Jenže Sloane teprve začíná. Přistoupí blíž ke Connorovi a naruší jeho osobní prostor. Natáhne ruku a zlehka mu prsty přejede po předloktí. Je to chladnokrevně vykalkulovaný a invazivní dotek, který má nastolit dominanci. Celou dobu mi přitom hledí do očí a dává si zatraceně dobrý pozor, abych přesně viděla, co dělá.

„Chudáčku Cone,“ vrní Sloane tónem, ze kterého odkapává falešný soucit. „Kouří ti ho vůbec?“

Krev mi ztuhne v žilách. Do hrudi mi narazí vlna nevolnosti. Hluk na chodbě se změní v ohlušující, vysoké pískání v uších.

„Vypadá jako taková křehká puritánka,“ pokračuje Sloane a oči jí září zvráceným pobavením. „Jako by se rozsypala, kdyby ses jí dotkl špatným způsobem. Nebo by tě udala.“

Partička vyprskne smíchy. Ten zvuk se odráží od skříněk a nese se chodbou v ozvěně, zatímco procházející studenti otáčejí hlavy, aby tu podívanou sledovali. Podívám se na Paige. Stojí přímo tam a na rtech má nepatrný, spiklenecký úšklebek.

Connor nakonec stáhne paži a přeruší tak kontakt se Sloane. Nekřičí. Nepoužije svá široká ramena, aby mě zaštítil. Nebrání mou čest.

„Tak jo, to by stačilo,“ zamumlá.

Zatáhne mě za ruku a vleče mě dopředu, pryč od té smějící se skupinky.

„Nestojí za ty problémy,“ trvá na svém, přičemž upírá pohled přímo před sebe a vyhýbá se zírání davu.

Kráčíme v napjatém, dusivém tichu. Kůže na obličeji mě pálí žárem veřejného ponížení. Ujdeme do poloviny prázdné chodby, než konečně najdu svůj hlas.

„To byla Paige,“ vyhrknu ostře.

Connor se ohlédne přes rameno a zpomalí krok. Pokrčí neurčitě rameny. „Myslím, že jo?“

„Odkdy se baví se Sloane?“ dožaduji se odpovědi a zastavím se na místě.

„Nevím. Asi odnedávna?“

Zastaví se taky a otočí se ke mně. Upraví si batoh na rameni. Čelisti se mu zatnou a do jeho postoje se vkrade defenzivní osten.

„Je to ta, co jsi jí pomáhal s chemií, že?“ zeptám se.

„Jo.“

„Požádala tě o pomoc?“

Zavládne mezi námi pauza. Krátká, prchavá vteřina zaváhání, která mi řekne úplně všechno.

„Ne,“ přizná Connor a promne si zátylek. „Nabídl jsem se. Proč na tom záleží?“

Zírám na něj a hlava mi třeští. V uších mi pořád zvoní ten smích. Obraz Paige, jak tam stojí, spřažená s holkou, která mi ze života udělala absolutní peklo, se mi vypaluje pod víčky.

„Přijde mi to cíleně zinscenované,“ řeknu mu hlasem rozechvělým potlačovaným hněvem. „Minulý semestr byl pro mě peklo, Connore. Pamatuješ, čím jsem si kvůli Sloane prošla? Vyklopily mi na hrudník plný tác jídla z jídelny a vysmály se mi do očí. Sloane mi nacpala žvýkačku hluboko do špiček mých drahých baletních piškot. Vytvořila si falešné profily, aby mě mohla šikanovat, zveřejňovala agresivní pomluvy a donutila lidi, aby to nascreenovali a poslali mým instruktorkám baletu. Pamatuješ si to? Nebo ti to nestačilo k tomu, aby sis uvědomil, že jsou schopné dělat tohle schválně?“

Connor zhluboka, těžce vydechne. Vyhrne si rukávy mikiny nad lokty jako zjevné gesto frustrace. Místo aby moje trauma uznal, zavrtí hlavou.

„Neříkám, že jsou to svatoušci,“ poznamená. „Jenom říkám, že Paige na tenhle typ prostě nevypadá.“

„Vždyť ji vůbec neznáš!“

„Vím, že je tichá. Chytrá. Vtipná.“ Máchne rukou zpátky do chodby. „Prostě potřebovala pomoct, tak jsem jí pomohl. Ona sama ti vlastně neřekla jediné urážlivé slovo.“

Zírám na něj v naprostém šoku. Zoufale toužím po tom, aby se můj kluk kvůli mně rozzuřil. Potřebuju, aby se mě zastal, aby nahlas prohlásil, že jsem si takové ponížení nezasloužila, aby Sloane setřel za to, že se mnou takhle mluví.

Místo toho obhajuje Paige. Brání holku, která jen stála opodál a uculovala se, zatímco mě potupili před polovinou školy.

Bojuju s obrovským, dusivým knedlíkem, který mi stoupá v krku. Zrada mě zasahuje mnohem hlouběji než jakékoli explicitní urážky od Sloane.

„Ty to fakt nechápeš,“ zašeptám.

Connor změkčí postoj. Přistoupí ke mně a jeho hlas klesne do jemného, blahosklonného tónu, ze kterého mi naskakuje husí kůže.

„Evie, no tak,“ řekne. „Máš toho teď moc. Gala, zkoušky, vyučování. Neměla bys dovolit, aby ti tohle zabíralo místo v hlavě.“

V hrudi mi vzplane jiskra zuřivosti a přehluší bolest.

„Já přece nemůžu rozhodovat o tom, co mi bude zabírat místo v hlavě, když mě tu někdo ponižuje za bílého dne!“ vyjedu po něm. „Nemůžu si vybrat, co se mě dotkne. Udělala si ze mě nechutnou srandu přede všemi a ty jsi sotva cekl!“

Connor natáhne ruku a dotkne se mé paže. „Nemusíš si ten stres připouštět. Jsem tu přece pro tebe, dobře?“

Prázdná ujištění. Slova, která neznamenají vůbec nic, když jeho činy dokazují pravý opak. Upřednostňuje vyhnutí se konfliktu před mým emocionálním bezpečím.

Zírám na jeho ruku, která mi spočívá na rukávu. Mechanicky přikývnu.

Moje srdce se uzavře. Emocionální propast mezi námi se rozevře dokořán a spolkne i ty poslední zbytky tepla, které v nás zůstaly ze společné ranní cesty.

Nakloní se a nenuceně mě políbí na spánek. Je to jen rutinní, bezmyšlenkovité gesto, provedené, jako by se mezi námi právě nerozbilo nic zásadního.

„Napíšeš mi pak?“ zeptá se a usměje se drobným, nevšímavým úsměvem.

„Jo,“ odpovím. Hlas mám dutý.

Otočí se a vyrazí pravou stranou chodby. Držení těla má uvolněné a v duchu se zjevně už přesunul k další hodině.

Nedívám se, jak odchází. Otočím se na podpatku a vydám se úplně opačným směrem.