Když vejdeme dovnitř, jsem ještě napůl ve snu.

Jízda autem mi v mozku něco rozostřila — taková ta ospalá mlha, co vás přepadne, když si zdřímnete o něco déle a máte pocit, že realita najednou plyne špatnou rychlostí.

Connor za námi zavře vchodové dveře, skopne si boty a vede mě za ruku do obýváku.

„Tady,“ řekne a jemně mě stáhne dolů na gauč.

Zamrkám na něj, stále chycená někde na pomezí vědomí a