Když otevřu oči, svět je zahalený do sametové černi.

Ne do té měkké. Do té, která se lepí a pohlcuje všechno dočista. Zpoza závěsů neproklouzává žádný měsíční svit. Žádná záře pouliční lampy. Jen hustá, těžká tma. Trvá mi pár vteřin, než si uvědomím, proč se všechno zdá tak hřejivé, pevné a... stabilní.

Pak to ucítím.

Opírám se čelem o něco tvrdého. Ne nepříjemně tvrdého – něco pevného, hřejivého,