Dívka nás vyvede z hlavní budovy zpět do mrazu. Její boty sebevědomě křupou na udusaném sněhu.

Jakmile se za námi zavřou dveře, tlumený hluk ostatních – hudba, smích a hlasy odrážející se od kamenných stěn – slábne, až ho dočista pohltí stromy. Ticho je tu venku těžší. Sníh o něco hlubší. Borovice o něco hustší.

Je teprve podvečer, ale světla už ubývá, jako by soumrak padl o něco dřív, aby nás v