Stůl je bitevní pole.

Ne v tom dramatickém smyslu, že by vzduchem létaly nože — ale v tom trapném tichu, cinkání příborů a čisté gravitační síle Jaxona Brookse, který sedí vedle mě a působí, jako by mu vlastní kůže byla malá. A rozhodně je příliš velký na ty naše křehké jídelní židle.

Sálá z něj teplo. Jeho stehno se občas letmo otře o to moje, a pokaždé, když k tomu dojde, moje srdce vyvede něco